Dospěli k skepticismu v otázce pravdivého a jistého poznání a relativismu v morálce:

Transkript

1 ATTICKÉ OBDOBÍ SOFISTÉ A SÓKRATÉS Úvd Histrické klnsti: uhájena svbda prti Peršanům ( př. Kr.); upevněn a rzšířen vliv demkratických Athén; pzději pelpnéská válka ( př. Kr.) a plitické třesy v Athénách (Sókratva smrt). Nvý filzfický phled na člvěka, pravdu a dbr: Dříve člvěk chápán jak závislý na bzích, pslušný bhů, věštbě, sudu, tradici. Nyní mají rzumní lidé v dialgu, (bec plis pd chranu bhů) pznávat a vyhlásit, c je pravdivé a dbré. Téma člvěk je zařazen d filzfickéh úsilí. Při hledání dpvědi na tázky, c je dbr, ctnst, pravda, spravedlnst atd. se mají uplatnit filzfické standardy racinální zdůvdnění, nikli mytlgická vysvětlení. Vzniká prstr pr diskusi, lidé věří v rzumnu dhdu těch, kd usilují pravdu a dbr a splečně je hledají. Tat demkracie není zalžena na liberalistických hdntách a mderní nedůvěře vůči státu. Rzhduje dbr, které jedinci dává sužití v bci (POLIS), dalek větší hdntu než dnes je lajalita, pcit sunáležitsti s bcí, schpnst se bětvat pr celek. Demkracie: Není důležité, kd má pravdu, vědění, ale kmu je za pravdu dán, kd umí přesvědčit svém mínění. T vyžaduje vzdělání, řečnické umění. Sfisté putvali d města k městu a za plat vyučvali plitickým dvednstem a řečnictví. Říkali, že vyučují mudrsti. dvrat d přírdní filzfie, tématem je výhradně člvěk předmětem zkumání se stává sam lidské myšlení (pdmínky, hranice); vážný zájem tázky p pravdivém a jistém pznání. výlučně rzumvé zkumání etických měřítek autnmní racinální etika. studiem stylistiky a gramatiky přispěli k pznání jazyka Dspěli k skepticismu v tázce pravdivéh a jistéh pznání a relativismu v mrálce: mudrst je umění přemluvat, slabší věc učinit silnější v lidské kultuře je th jen mál dán d přirzensti (fysei), velká většina lidské kultury je dána dhdu (thesei) či nařízením (nmó) Tent pracvní list byl vytvřen v rámci prjektu CZ.1.07/1.1.04/

2 Attické bdbí Sfisté a Sókratés PRÓTAGORÁS Z ABDÉR ( př. Kr.) Člvěk je míru (lat. hm mensura) všech věcí, jsucích, že jsu, a nejsucích, že nejsu. Člvěk jak jedinec určuje bytí; skepticismus k jakémukli jistému a pravdivému pznání. Bytí není bjektivní, nýbrž vždy jen subjektivní a prměnlivé - relativismus Grgiás z Lentin ( př. Kr.) ve spise O nejsucnu, čili přírdě hájí tři základní teze: Nic není. Jestliže něc je, není t pznatelné. Jestliže je něc pznatelné, není t sdělitelné. Význačnější názry dalších sfistů Prtiklad přirzenéh práva (danéh fysei) a ustanvení (daná nmó). HIPPIÁS: Zákn (nms) tyranizuje lidi a nutí je k mnhému, c dpruje přirzensti. Pzitivní práv není platné d přírdy, nýbrž jsu ustanvení zalžená na zájmech zákndárců. THRASYMACHOS prhlašuje, že pzitivní práv je nástrjem mcných k útlaku slabších. KALLIKLÉS hlásá pak: zákn je chranná hradba slabých prti silným. LYKOFRÓN vidí v právním uspřádání vzájemnu záruku živta a majetku bčanů. Mrální hdnty nejsu d přírdy, ale dhdu (thesei), mají tedy na různých místech a v různých dbách dlišnu platnst. Analgicky k statnímu i nábženství se pjímá jak lidský vynález. KRITIÁS: Když zákny zabránily tmu, aby se člvěk tevřeně dpuštěl násilí, takže se zlčiny páchaly jen ptajmu, vynalezla zdá se mi nějaká chytrá hlava strach lidí před bhy, aby se zlčinci báli, i když tak činí, říkají neb myslí si něc zléh ptajmu. PRODIKOS: Bhvé jsu výrazem lidských pcitů, zejména vděčnsti. Lidé prmítají všechn, c jim přináší užitek, d blasti bžskéh, např. Egypťané Nil

3 Attické bdbí Sfisté a Sókratés SÓKRATÉS ( př. Kr.) Athéňan, syn schaře a prdní báby, manželka Xantippa, za urážku bhů a kažení mládeže dsuzen k smrti: dnucen vypít číši jedu. Jeh babická metda (techné maieutiké) nespčívá v tm, že by někh vyučval pznatkům, ale spíše v kladení tázek; cílem, je, aby druhý sám dkázal hluběji pchpit prblém Vím, že nic nevím je jediné skutečné vědění. Sókratés je si vědm svéh nevědění i th, že blast svéh vědění rzšiřujeme puze tak, že zkumáme prblémy rzumvu cestu a dmítáme klamná mínění. Tt rzumvé zkumání pravdy, jež se u Sókrata týká zejména ctnstí a dbra, je umžněn dialgem rzumných lidí, kteří pravdu hledají. Cílem dialgu u Sókrata není přesvědčit svém mínění druhé, jak t činili sfisté, ale splečně lépe pznat pravdu, i když knce pznání se nikdy nedbereme. I když Sókratés využívá sfistické pstupy zkumání, není skeptik, zajímá h idea rzumvé nahlédnutí pravdy. Rzumem pznaná pravda nás zavazuje v jednání. Takvé jednání přivádí duši k blažensti. Sókratés mluví daimónin bžském vnitřním hlasu (svědmí?), který h varuje před zlým jednáním. Byl tedy zastánce etickéh racinalismu, myšlenky, že člvěk v živtě kná pznané dbr a nic jinéh. Stačí tedy druhé dbru pučit neb jim umžnit, aby je pznali, a djde k nápravě zla. Sám vždy rzmluval tm, c se týkal člvěka, a zkumal, c je zbžné a c bezbžné, c je krásné a c šklivé, c je spravedlivé, c nespravedlivé, c je t rzumnst a c šílenství, c je t statečnst a c zbabělst, c je stát, c je státník, c je t vláda nad lidmi a c je vládce... Nenacházel žádný rzdíl mezi mudrstí a zdravým rzumem, ale uznával za mudréh a sučasně rzumnéh každéh, kd rzeznal, c je krásné a dbré, a uměl th užívat, a stejně tak th, kd pznal, c je špatné, a věděl, jak se tmu vyhnut. Na tázku, zda ty, kteří vědí, c je třeba dělat, ale jednají pačně, pkládá za mudré a neschpné se vládnut, dpvěděl: Ne, za nemudré a neschpné se vládat. Já věřím, že tam, kde t je mžné, vybírá si každý člvěk, c pvažuje za nejvýhdnější pr sebe, a t dělá. Sudím tedy, že kd nejedná správně, není ani mudrý, ani rzumný. Říkal, že spravedlnst a každá jiná ctnst je vědění. Všechn spravedlivé a každá jiná frma činnsti zalžená na ctnsti je pdle něh krásná a dbrá; kd zná, c je krásné a dbré, nemůže dát ničemu jinému přednst, a naprti tmu kd t nezná, nemůže nic krásnéh a dbréh dělat a i když se t pkusí, udělá t spatně. A prtže se spravedlivé jednání a všechny statní krásné a dbré činnsti uskutečňuji prstřednictvím ctnsti, je prý zřejmé, Že spravedlnst a každá jiná ctnst je vědění... Když uvažval pdstatě zahálky, říkal, že zjišťuje, že většina lidí něc dělá; dknce i hráči v kstky a šašci prý něc dělají - všech takvých lidech však tvrdil, že zahálejí, nebť by měli mžnst přejít k lepší činnsti. Naprti tmu nemá nikd vlný čas na t, aby přecházel d lepší činnsti k hrší, a kdyby t někd udělal, jednal by špatně, prtže má svu práci... Skrates věřil, že kd zná pdstatu té které věcí, je schpen vysvětlit ji statním. Když ji však někd nezná, pak není divu, že sám se klame a že klame i druhé. Prt ve splečnsti svých přátel pdstatu jedntlivých věcí neúnavně zkumal. Xenfón: Vzpmínky na Sókrata - 3 -

4 Attické bdbí Sfisté a Sókratés Chairefón kdysi zašel d Delf a smělil se dáti bhu tut tázku - a pakuji, nehlučte, bčané - tázal se tedy, zdali je někd mudřejší než já. Tu Pythia dpvěděla, že nikd není mudřejší. A t vám dsvědčí tuhle jeh bratr, prtže n sám již zemřel. Nuže uvažte, prč t říkám. Chci vám ttiž ukázati, dkud vznikly ty pmluvy prti mně. Když jsem ttiž uslyšel ta slva, přemýšlel jsem takt: C tím asi bůh míní a c asi naznačuje? Vždyť já jsem si vědm, že nejsem ani dst mál mudrý; c tedy asi míní, když praví, že já jsem nejmudřejší? Vždyť přece nemluví nepravdu, nebť t mu není mžn. A dluhý čas jsem byl v nejisttě, c asi míní; psléze s velikým přemáháním jsem se t jal hledat, a t asi tímt způsbem. Zašel jsem ke kterémusi z mužů pdle zdání mudrých, abych buď tam aneb nikde usvědčil věštírnu z nepravdy a ukázal její dpvědi: Tent muž je nade mne mudřejší, a ty jsi tvrdila, že já jsem mudřejší. A tu, když jsem h przkumával - neptřebuji h ttiž uvádět jménem, ale byl t jeden z plitiků, u kteréh se mi něc takvéh stal, bčané athénští, když jsem h zkumal a rzmluval s ním -, nabyl jsem mínění, že se tent muž zdá mudrým, jak mnha jiným lidem, tak bzvláště sám sbě, ale že mudrý není; a ptm jsem se pkušel mu ukazvat, že se dmnívá, že je mudrý, ale že není. Tu jsem si tím znepřátelil i jeh i mnhé z přítmných; avšak dcházeje uvažval jsem sám u sebe, že prti tmut člvěku jsem já pravdu mudřejší; bezpchyby ttiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dknaléh, ale tent se při svém nevědění dmnívá, že něc ví, kdežt já ani nevím, ani se nedmnívám, že vím; pdbá se tedy, že jsem nad něh mudřejší aspň něc mál, právě t, že c nevím, ani se nedmnívám, že vím. Ptm jsem šel k jinému z těch, kterých se zdál, že jsu ještě mudřejší než tam ten, a nabyl jsem právě téhž mínění; a tu jsem si znepřátelil i jeh i mnh jiných. Ptm jsem tedy šel již p řadě dále; pzrval jsem sice s lítstí a bázní, že si dělám nepřátele, přece však se zdál nutným nade všechn stavěti věc bha; že tedy musím jíti ke všem, kterých se zdá, že něc vědí, a zkumat, c míní ta věštba. A při psu, bčané athénští - musím vám ttiž mluvit pravdu - nabyl jsem asi takvéht djmu. Jak jsem tak pdle bžíh výrku hledal, zdál se mi, že lidé nejvíce prslulí mají bezmála největší nedstatky, kdežt jiní, zdánlivě hrší, jsu v mudrsti zdatnější. Musím pak vám vylíčiti své cesty a jak jsem pdstupval jakby nějaké těžké práce, aby mi ta věštba nabyla nezvratné pravdivsti. P pliticích jsem šel k básníkům, jak tragédií, tak dithyrambů i k statním, abych se tam takřka při činu dpadl, že jsem méně znalý než ni. Prbíraje tedy jejich básně, kterých se mi zdál, že jsu d nich nejlépe vypracvány, vyptával jsem se jich, c jimi myslí, abych se zárveň také něčemu d nich naučil. Tu se vám stydím pvědět, bčané, pravdu; avšak přece se t musí říci. Nebť, abych tak řekl, bezmála všichni, kteří při tm byli, dvedli nich lépe mluviti než básníci sami svých vlastních výtvrech. Pznal jsem tedy zanedluh zase i básnících, že netvří svá díla mudrstí, nýbrž jakýmsi přirzeným nadáním a nadchnuti bhem, právě tak jak bží hadači a věštci; nebť i tit mluví mnh krásných věcí, ale nemají vědění ničem z th, c mluví. V takvém asi stavu jsu, jak se mi ukázal, i básníci, a zárveň jsem u nich zpzrval, že se dmnívají, jak by byli pr své básnické tvření i v statních věcech ze všech lidi nejmudřejší, t však nebyli. Odcházel jsem tedy i dtamtud s míněním, že nad ně vynikám tuž věcí, kteru i nad plitiky. Naknec jsem tedy šel k řemeslníkům. O sbě jsem si byl ttiž vědm, že neumím, abych tak řekl, nic, ale těch jsem věděl, že u nich naleznu mnh krásných znalstí. A v tm jsem se nezklamal, uměli, c jsem já neuměl, a p tét stránce byli nade mne mudřejší. Ale, bčané athénští, nabyl jsem mínění, že i ti dbří řemeslníci mají tutéž chybu jak básnici - pr dbré prvádění svéh umění si každý myslil, že je i v statních největších věcech nejmudřejší - a že tat jejich zvrácenst zakrývá nu mudrst. Prt jsem se v zájmu věštby tázal sám sebe, zdali bych si raději zvlil být tak, jak jsem, ttiž nebýt ani mudrý jejich mudrstí ani neznalý jejich neznalstí, či míti bé, c ni mají. Tu jsem dpvěděl sám sbě i věštbě, že mi prspívá býti tak, jak jsem. Tedy z tht zkumání, bčané athénští, mi vznikla mnhá nepřátelství, a t velmi zlá a těžká, takže z nich vzešl mnh pmluv i že jsem nazýván tímt jménem mudrý ; dmnívají se ttiž mně lidé pkaždé přítmní, že jsem sám znalý těch věcí, v kterých jinéh usvědčím z neznalsti. Avšak pdle všeh, bčané, vskutku mudrý je bůh a tímt výrkem věštby myslí t, že lidská mudrst má jen - 4 -

5 Attické bdbí Sfisté a Sókratés malu cenu, ba žádnu. A ukazuje se, že t mluví ne Skratvi samém, nýbrž že jen tak užívá méh jména, dávaje mě za přiklad, jak kdyby řekl: Ten z vás, lidé, je nejmudřejší, kd jak Skrates pznal, že jeh mudrst nemá pravdu žádné ceny. Tt hledání a pátrání knám pak já pdle bžíh výrku ještě i nyní, bcházeje mezi byvateli města i cizinci, kdykli si někm myslím, že je mudrý; a když se mi zdá, že není, pmáhaje bhu, dkazuji, že není mudrý. A při tmt zaměstnání jsem pr nedstatek času nemhl vyknat něc, c by stál za řeč, ani ve věcech becních ani ve svých sukrmých, nýbrž žiji pr t služení bhu v nesmírné chudbě. Krmě th mladí lidé, kteří mě sami d sebe prvázejí - jsu t ti, kteří mají nejvíce vlnéh času, synvé nejbhatších bčasnů rádi psluchají, jak jsu lidé zkušeni, sami mě čast napdbují a tak se pkušejí zkušeti jiné sby; tu pak, myslím, nalézají veliku hjnst lidí, kteří se dmnívají, že něc vědí, ale ve skutečnstinevědí nic neb skr nic. Prt se pak ti, kteří jsu d nich zkušeni, hněvají, a t na mne, ne sami na sebe, a říkají, že je jistý praničemný Sókratés a ten že kazí mládež. A když se jich někd ptá, c dělá a čemu učí, že ji kazí, říkají ty známé věci, které jsu p ruce prti všem, kd se zabývají filsfií, ttiž zkumá věci nebeské i pdzemní a nevěří v bhy a slabší důvdy činí silnějšími. Platón: Obrana Sókrata P tét řeči Sókratés vstal a šel d jakési místnsti, aby se tam umyl, a Kritón šel s ním; nám pak řekl, abychm pčkali. Čekali jsme tedy a rzmluvali sami mezi sebu tm, c se mluvil, a zkumali t; hned zase jsme rzjímali, jak veliké neštěstí nás stihl, sudíce, že budeme d té dby žíti siřelí, zrvna tak, jak bychm pzbyli tce. Když pak se umyl, byly k němu přivedeny jeh děti měl dva malé chlapce a jednh velkéh a také přišly příbuzné ženy; prmluvil s nimi před Kritónem a ulžil jim, c chtěl, ptm kázal ženám a dětem dejíti a sám přišel k nám. A byl již blízk západu slunce, nebť strávil dluhý čas tam uvnitř. Když přišel, psadil se umyt a ptm již mnh s námi nemluvil. A přišel zřízenec jedenácti a stanuv vedle něh pravil: Sókrate, d tebe se mi nestane, c se mi stává d jiných, že se na mne zlbí a prklínají mě, když je na rzkaz úřadu vybídnu vypít jed. Ale tebe jsem já i jinak pznal v tmt čase jak nejhdnějšíh a nejvlídnějšíh a nejlepšíh muže ze všech, c sem kdy přišli, a také nyní dbře vím, že se nehněváš na mne, nýbrž na ty vždyť znáš, kd tím jsu vinni. Nyní tedy vždyť víš, c jsem ti přišel říci měj se dbře a pkušej se c nejsnáze nésti, c je nutné. A při tm zaslzel a brátiv se dcházel. A Sókrates phleděv na něj řekl: I ty se měj dbře a já t udělám. A zárveň řekl nám: Jak slušný je ten člvěk. P celý ten čas ke mně přicházel a leckdy se mnu hvřil a byl velmi milý; a nyní jak ušlechtile pr mne pláče! Nuže tedy, Kritóne, pslechněme h a ať někd přinese ten jed, je-li utřen; pakli ne, aťjej ten člvěk utře. A Kritón řekl: Ale, Sókrate, já myslím, že na hrách je ještě slunce a že ještě nezapadl. A také vím, že i jiní pijí velmi pzdě ptm, c dstanu rzkaz; napřed se ještě dbře najedí a napijí a někteří si i dpřejí styku s tím, p km právě tuží. Jen nic nespěchej, nebť ještě je čas! A Sókratés řekl: Není divu, Kritóne, že dělají tyhle věci ti, kterých mluvíš myslí ttiž, že z th mají zisk, když t udělají a také není divu, že já t neudělám; nebť myslím, že když vypiji jed něc pzději, nebudu z th mít nic jinéh, než že se stanu směšným sám u sebe, že lpím na živtě a šetřím h, když už žádný nezbývá. Než jdi, pslechni, jak já pravím. A Kritón p těch slvech pkynul sluhvi stjícímu nablízku. A sluha vyšel ven a dluhý čas se tam zdržev přišel splu s tím, který měl dáti jed, a ten jej nesl utřený v číši. Sókratés spatřiv th člvěka řekl: Nuže, příteli, ty jsi přece znalec těchhle věcí, c se má dělat? Nic jinéh, dpvěděl, než vypít t a pak se prcházet, až se ti dstane d nhu těžkst, ptm si lehnut; a tak t bude už sam půsbit. A zárveň pdal číši Sókratvi. A ten ji vzal a zcela klidně, Echekrate nic se nezachvěl a nezměnil ani barvy ani rysů bličeje, nýbrž jak měl ve zvyku upřel své velké či na th člvěka a pravil: C říkáš, jak je t s tímhle nápjem, když se chce někmu ulít za běť? Smí se t neb ne? Jen tlik, Sókrate, třeme, klik si myslíme, že náleží vypít. Rzumím, řekl Sókratés; ale pmdlit se k bhům, t smím i musím, aby t přestěhvání dsud na nen svět byl šťastné; za t se také mdlím a nechť se tak - 5 -

6 Attické bdbí Sfisté a Sókratés stane! A zárveň s těmit slvy dal číši k ústům a zcela lehce i klidně ji vypil. A z nás mnzí až ptud dsti dbře dvedli se zdržvati, aby neslzeli, ale jak jsme uviděli, že pije a vypil, již t nebyl mžn; přemhl mě t a mně samému prudem tekly slzy, takže zahaliv si bličej plakal jsem sám nad sebu - nad ním jistě ne, nýbrž nad svým vlastním sudem, jakéh přítele t jsem zbaven. Kritón ještě přede mnu, když nemhl zadržeti slz, vstal a dešel. Aplldórs již dříve bez ustání slzel, tehdy však se dal d takvéh nářku, z hře a rzčilení, že nebyl mezi přítmnými nikh, kmu by nebyl pukal srdce, krmě saméh Sókrata. A ten řekl: C t děláte, bláhví! Vždyť jsem hlavně právě prt pslal ženy pryč, aby nedělaly takvé zbytečné věci; vždyťjsem slýchal, že se má umírat v tichu. Nuže zachvejte klid a buďte silni! A my jsme se p těch slvech zastyděli a zdrželi jsme se pláče. On pak se prcházel, a když, jak řekl, cítil tíhu v nhu, lehl si naznak - tak ttiž mu pručil ten člvěk - a tent, který mu pdal jed, dtýkaje se h p chvílích zkušel mu nhy dle i nahře a pak stisknuv mu silně chdidl ptal se, zdali t cítí; n řekl, že ne. A ptm zase lýtka; a takt pstupuje vzhůru ukazval nám, že chladne a tuhne. A sám se h dtýkal a řekl, že až se mu t dstane k srdci, tehdy že skná. Tu mu již chladl těl tak asi klem živta; n se dkryl - ležel ttiž přikryt - a řekl - t byla jeh pslední slva: Kritóne, Asklépivi jsme dlužní khuta; dejte mu h a nezapmeňte! An, stane se tak, řekl Kritón, ale hleď, zdali chceš říci ještě něc jinéh. Na tut Kritónvu tázku již nic nedpvěděl, ale p krátké chvíli sebu škubl a ten člvěk h dkryl a n měl či bráceny v slup; spatřiv t Kritón zavřel mu ústa i či. Takt nám, Echekrate, sknal náš přítel, muž, mhli bychm říci, ze všech lidí své dby, které jsme pznali, nejlepší a vůbec nejrzumnější a nejspravedlivější. Platón: Faidón Malé sókratvské škly Megarská škla Zakladatel škly a přímý Sókratův žák EUKLEIDÉS Z MEGAR p Sókratvě smrti pskytl útčiště řadě Sókratvých žáků, kteří pustili Athény; není ttžný s matematikem Eukleidem z 3. stletí př. Kr., autrem Základů (Sticheia, Elementa). Megarikvé zttžňvali sókratvské dbr (t agathn) s Parmenidvým jedním jsucím, snad v tmt vlivnili i Platóna. Vážně zkumali meze a mžnsti lgiky (dialektiky): precizvali řadu antinmií (prušení pravidel), situací, kdy je rzpr mezi dvěma platnými sudy, a snažili se je řešit (známý je např. paradx lháře EUBÚLIDA Z MÍLÉTU, Eukleidva žáka, kdy Kréťan říká: Všichni Kréťané jsu lháři. ), přispěli však i k zneužívání lgické argumentace eristice

7 Attické bdbí Sfisté a Sókratés Kyrénská škla ARISTIPPOS Z KYRÉNY byl zakladatel škly, sučasníkem a rivalem Platónvým, žákem Prótagrvých, pzději Sókratvým Z nauky škly vyniká etika hédnismu: jediným dbrem je příjemnst, rzkš (hédné), a t puze rzkš tělesná, prtže jiná neexistuje; má primitivní charakter mmentálníh pžitku. Pzději tat škla pstupně kultivuje svu etiku, až její pslední generace splývá s epikurejci. Kynická škla Antisthenés zakladatel škly; sučasník a supeř Platónův; žák Grgiův, pzději Sókratův; Digenés ze Sinópy nejznámější kynik, excentrik, sučasník Alexandra Velikéh. Ideál apatie, nezávislsti na vášních, na mínění klí, inspirační zdrj stiků. Seznam zdrjů: BŘEZINA J. Úvd d řeckéh metafyzickéh myšlení. 1. vyd., Olmuc : Vydavatelství UP, 1991 KUNZMANN P. Encyklpedický atlas filsfie. 1. vyd. Praha : NLN, s. ISBN PLATÓN. Euthyfrón. Obrana Sókrata. Kritón. 5. pr. vyd. Praha : OIKOYMENH, s. ISBN PLATÓN. Faidón. 6. pr. vyd. Praha : OIKOYMENH, s. ISBN XENOFÓN. Vzpmínky na Sókrata. 1. vyd., Praha : Svbda, 1972, 452 s