Matematická analýza II NMAI055
|
|
- Tomáš Janda
- před 5 lety
- Počet zobrazení:
Transkript
1 Mtemtická nlýz II NMAI055 Robert Šáml (Prlelk Y) Pokrčování z MA1 Vět 4.1 (Jensenov nerovnost). Pokud je f konvexní n [, b], x 1,..., x n [, b] pltí λ 1,..., λ n [0, 1], n i=1 λ i = 1 (konvexní kombince); potom f( i λ ix i ) (vážený průměr) i λ if(x i ). Pokud je f konkávní, pltí opčná nerovnost. Speciálně, pro n = 2: f(λ 1 x 1 + λ 2 x 2 ) λ 1 f(x 1 )λ 2 f(x 2 ) Bod [λ 1 x 1 + λ 2 x 2, λ 1 f(x 1 )λ 2 f(x 2 )] leží n úsečce z [x 1, f(x 1 )] do [x 2, f(x 2 )] grf f leží pod touto úsečkou, potom je f konvexní. Důkz. MI podle n: n = 1... triviálně: f(x 1 ) f(x 1 ) n = 2... podle definice konvexity. n n + 1: Zvedeme si x n = λnxn+λn+1xn+1 λ n+λ n+1 tké λ n = λ n + λ n+1. Pro i n máme x i = x i, λ i = λ i. Poté pltí n i=1 λ i = n+1 i=1 = 1. Z toho vyplývá, že x n leží mezi x n x n+1 x n [, b] Indukční předpokld: n λ i x i ) = f( λ ix i) n+1 f( i=1 i=1 n λ if(x i) = i=1 n 1 = (λ i x i ) + (λ n + λ n+1 )f( λ nx n + λ n+1 x n+1 ) λ n + λ n+1 i=1 Nyní si zvedeme x 1 = x n, x 2 = x n+1 λ vychází λ 1 + λ 2 = 1. λ n λ n + λ n+1 f(x n ) + λ n+1 λ n + λ n+1 f(x n+1 ) 1 = λ n λ n+λ n+1, λ 2 = λn+1 λ n+λ n+1. Ze speciálního přípdu pro n = 2 Důsledek 4.1 (AG-nerovnost). Pro x 1,..., x n 0 pltí: n x1 x n x x n n K této nerovnosti je ekvivlentní pro λ 1 =... = λ n = 1 n : 1 n (log x log x n ) n λ i log(x i ) Vět 4.2 (Rolleov). Z předpokldů, že f() = f(b) = 0 f je spojitá má vlstní derivce n [, b], potom existuje ξ (, b) : f (ξ) = 0. Důkz. Spojitá funkce n uzvřeném intervlu nbývá mxim M minim m, proto x [, b] : m f(x) M. Když m = M = 0 f je konstntní... ξ lze zvolit libovolné. BÚNO pro M > 0 pltí: ξ (, b) : f(ξ) = M... f nbývá v ξ mxim. Využitím Fermtovy věty získáme f (ξ) = 0 pro ξ, b. Vět 4.3 (Lgrngeov vět o střední hodnotě). Z předpokldů, že f má vlstní derivci n intervlu [, b] ξ (, b) : f (ξ) = f(b) f() b. Nebo-li n nějkém bodu funkce f nbývá stejné derivce jko je směrnice úsečky z bodu do b. i=1 1
2 Důkz. Zvedeme si velice mgickou speciální funkci L(x), která je přímk procházející body f() f(b). Pro tu pltí L(x) = f() + (x ) f(b) f() b, L() = f(), L(b) = f(b). Funkce f má vlstní derivce n intervlu, b z toho plyne, že f je n [, b] spojitá. Dále si zvedeme funkci g(x) = f(x) L(x). Poté pltí, že g() = g(b) = 0. Nyní můžeme využít Rolleovy věty (4.2). Tkže ξ (, b), g (ξ) = 0. Dostneme že f(ξ) L(ξ) = 0. A tedy f (ξ) = L (ξ) = f(b) f() b. Důsledek 4.2. Pokud f (x) > 0 x (, b), pk je f n intervlu J rostoucí. Důkz. Sporem: f > 0 n J zároveň f není rostoucí. Z toho plyne, že < b J : f() f(b) Využijeme Lgrngeovu větu (4.3), ze které plyne: ξ (, b) : f (ξ) = f(b) f() b 0 to je spor. 4.1 Tylorův polynom Chceme proximovt hodnotu f( + h), pokud známe funkční hodnotu i derivci v bodě. Tu můžeme proximovt tímto způsobem: f( + h). = f() + f ()h. Jenže tto proximce není příliš přesná. Jk se toto dá vylepšit? Definice 4.1 (n-tá derivce). Znčíme f (n) je definovná tkto: f (0) = f, f (n+1) = (f (n) ). Pro speciální přípdy, tedy první, druhou třetí derivci můžeme použít zápis f, f, f. S využitím této definice nyní můžeme vytvořit proximční vzorec, který se nzývá Tylorův polynom. Definice 4.2 (Tylorův polynom). Tylorův polynom funkce f v bodě řádu n je definován jko: Tn f, (x) = f() + f ()(x ) + f (x )2 () + + f (n) (x )n () 2 n! Dlší možnost, jk npst TP je: Tn f, ( + h) = n k=0 f (k) () hk k!. Příkld. TP prvního stupně je T f, 1 (x) = f() + f ()(x ). Tylorův polynom pro logritmus je: T log,1 n (1 + h) = h h2 2 + h3 3 h ( 1)n 1 hn n Tké pltí, že při derivci TP n-tého stupně dostneme: (T f, n (x)) = T f, n 1 (x) Důkz. Derivcí TP dostneme: n ) (f (k) (x )k () = k! k=0 n k=1 n 1 f (k) k(x )k 1 () = f (l+1) (x )l () k(k 1)! l! l=0 Důsledek 4.3. Pro kždé k n pltí: ( ) Tn f, (k) () = f (k) (). Důkz. MI podle k: 1. k = 0: triviální. 2. k k + 1: ( T f, n ) (k+1) = ( (T f, n ) ) (k) = (T f, n ) (k) = f (k+1) () Vět 4.4 (Tylorův polynom s Peánovým tvrem zbytku). Pokud pltí, že R, f (n) () existuje je vlstní, potom: f(x) = Tn f, (x) + o((x ) n ) Pokud pltí, že f (n) je spojitá v, tk pltí: lim x f(x) Tn f, (x) (x ) n = 0 2
3 Důkz. Z limity vyplývá, že podle spojitosti dostneme f() = T (). Proto dostneme limitu 0 0. Můžeme použít L Hospitlovo prvidlo: lim x f(x) Tn f, (x) (x ) n = lim f (x) (Tn f, (x)) x n(x ) n 1 = 1 n lim f (x) T f, n 1 (x) x n(x ) n 1 Nyní budeme postupovt mtemtickou indukcí podle n: f, f(x) T0 (x) n = 0: Dostneme lim (x ), protože f = f (0) je spojitá v. 0 n n 1 Využijeme limity, které jsme dostli v L Hospitlově prvidle všimneme si, že dostneme úplně to smé. Proto můžeme toto opkovt ž do n = 0. Vět 4.5 (T.p. s Lgrngeovým tvrem zbytku). Nechť f má vlstní (n + 1)-ní derivci n intervlu I pltí BÚNO, že < x I. Potom ξ (, x): f(x) = Tn f, (x) + f (n+1) (x )n+1 (ξ) (n + 1)! Příkld. Mějme funkci f(x) = sin x Tylorův polynom T f,0 2 (x) = x + 0 x 2. Potom pltí, že: sin(x) = x cos ξ x3 3!. Víme, že cos ξ 1. Vezměme si sin 0.1 = Dostneme tedy, že sin , tedy chyb je nejvýše 6. Větičk 4.6 (Zobecněná Rolleov). Nechť pltí f() = f () =... = f (n) () = f(b) = 0 f (n+1) (x) je n intervlu [, b] definovná. Potom existuje tkové ξ (, b) : f (n+1) (ξ) = 0. Důkz. Mtemtickou indukcí podle n: n = 0 je v podsttě Rolleov vět 4.2. n > 0 dostneme dle Rolleovy věty b (, b) : f (b ) = 0. Podle znění věty víme, že pltí f () = (f ) () = = (f ) (n 1) () = 0 = f (b ). Vezměme si (f ) (n) = f (n+1). Potom víme, že tto derivce existuje n [, b] [, b ]. Podle indukčního předpokldu pro f, n 1,, b existuje tkové ξ : (f ) (n) (ξ) = 0 = f (n+1) (ξ). Nyní již máme vše potřebné n to, bychom dokzli větu 4.5. Důkz věty 4.5. Ndefinujeme si funkci g(y) = f(y) Tn f, (y) c(y ) n+1. Prvním pozorováním zjistíme, že g() = 0 po derivci funkce g dostneme rovnost g () = f () (Tn f, ) () c(n + 1)(y ) n = 0 pro y =. Zopkujme tuto derivci n krát, potom pro y = získáváme rovnost g (n) () = f (n) () T (n) () c(n + 1)(n)(n 1) 2(y ) = 0. Nyní máme předpokldy pro Rolleovu větu. Proto zvolme konstntu c tk, by g(x) = 0. Dle zobecněné Rolleovy věty (4.6) pro g,, x existuje ξ (, x) : g (n+1) (ξ) = 0. Po derivci dostneme g (n+1) (y) = f (n+1) (y) 0 c(n + 1)n(n 1) 1, protože Tylorův polynom je nejvýše stupně n, Z toho vyplývá, že nše hledné c = f (n+1) (ξ) (n+1)!, čímž máme, co potřebujeme. (IP) 5 Primitivní funkce (neurčitý integrál) Mějme funkci f(t), která se rovná množství vyteklé tekutiny z nádoby v čse t. Víme, že f(t + h) f(t) je příbytek tohoto množství v čse od t do t + h. Z toho nám vyplývá díky definice derivce funkce, že f (t) = lim t 0 f(t+h) f(t) h je průtok v čse t. Definice 5.1. Nechť f je definovná n otevřeném intervlu I. Potom F je primitivní funkce k f n I, pokud F (x) = f(x) x I. Příkld. Mějme (sin x) = cos x n R. Potom primitivní funkce ke cos x je funkce sin x. Vět 5.1 (Jednoznčnost primitivní funkce). Necht F, G jsou primitivní funkce k f n otevřeném intervlu I. Pk existuje c R : F (x) = G(x) + c. Důkz. Víme, že F = G = f. Tudíž musí pltit, že (F G) = F G = 0. Tedy rozdíl těchto funkcí musí být nějká konstnt c. 3
4 Množin všech primitivních funkcí k funkci f je množin {F (x) + c : c R}, kde F (x) je jedn primitivní funkce. Znčíme: f(x) dx = F (x) + c Vět 5.2 (Linerit primitivní funkce). Máme funkce f, g, které mjí primitivní funkce F, G n otevřeném intervlu I α, β R. Potom αf + βg má primitivní funkci αf + βg. Důkz. Triviální: (αf + βg) = αf + βg = αf + βg Vět 5.3 (Per-prtes). Mějme funkce f, g spojité n intervlu I. Potom pltí gf = GF Gf MLPSS. Důkz. Chceme ukázt, že (GF H) = gf, kde H = Gf. Využitím věty o ritmetice derivcí dostneme: (GF H) = (GF ) H = G F + GF Gf = gf + Gf Gf = gf. Příkld. xe x = xe x e x x = (x 1)e x + c. Pro kontrolu ((x 1)e x ) = e x + (x 1)e x = xe x Vět 5.4 (1. O substituci pro primitivní funkci). Mějme F = f n (, b) ϕ : (α, β) (, b)), existuje vlstní derivce ϕ n (α, β). Potom pltí: f(ϕ(t))ϕ (t) dt = F (ϕ(t)) + c n (α, β) Důkz. Triviální. Chceme získt, že F (ϕ(t)) = f(ϕ(t))ϕ (t). To pltí díky větě o derivci složené funkce. Vět 5.5 (2. O substituci). Mějme ϕ : (α, β) (, b), která je n ϕ 0. Pokud f(ϕ(t))ϕ (t) dt = G(t) n (α, β), potom pltí: f(x) dx = G(ϕ 1 (x)) n (, b) Důkz. Ukážeme, že ϕ je monotónní. Nechť SÚNO je ϕ spojitá. Potom n (α, β) bude ϕ > 0 ϕ < 0. Kdyby tomu tk nebylo, ϕ (t) = 0 pro nějké t (α, β), což by byl spor. Tudíž může ϕ n (α, β) být pouze rostoucí nebo klesjící. Protože je ϕ n je monotónní, určitě má inverzi ϕ 1 : (, b) (α, β). Užijme první větu o substituci (5.4), dostneme f 1 = f(ϕ(t))ϕ (t), F 1 = G, ϕ 1 = ϕ 1. Derivce ϕ 1(x) = (ϕ 1 (x)) 1 = ϕ (ϕ 1 (x)) 0 existuje vlstní. Dosdíme tedy máme: f1 (ϕ 1 (t))ϕ 1 dt = F 1 (ϕ 1 (t)) f(ϕ(ϕ1 (t)))ϕ (ϕ 1 (t))ϕ 1(t) dt f(ϕ(ϕ 1 (t))) ϕ (ϕ 1 (t)) ϕ (ϕ 1 (t)) dt Z tohoto již dostneme poždovnou rovnici vět je dokázná. Příkld. Mějme sin(2t)dt. Vezmeme si f(x) = sin x ϕ(t) = 2t. Intervly (, b) = (α, β) = (, ). Primitivní funkce je F (x) = cos x. Výrz uprvíme dostneme 1 2 sin(2t) 2dt = 1 2 F (ϕ(t))+c = 1 2 cos(2t)+ c. Příkld. Mějme te t2 dt. Vyjádříme si x = x(t) = t 2, derivcí dostneme x (t) = 2x 2t = 2t. Z toho máme dx = 2tdt. Dosdíme dostneme: te t2 dt = 1 f(x) e t2 2t dt = 1 e x dx F = (x) e x + c F (ϕ(t))) = 1 2 e t2 + c Příkld. Mějme 1 1 x dx, počítáme n ( 1, 1) = (, b). Vytvoříme substituce x = sin t, dx = cos tdt. Z toho 2 máme sin = ϕ : ( π 2, π 2 ) ( 1, 1). Ověříme, že ϕ 0. Substituce plikujeme dostneme: 1 dx = 1 x 2 cos t 1 sin 2 t dt = = rcsin x + c cos t cos t dt = 1 dt G(t) = t + C G(ϕ 1 x) = 4
5 5.1 Integrce rcionálních funkcí Definice 5.2. Rcionální funkce je R(x) = P (x) Q(x), kde P, Q jsou polynomy Q není identicky 0. Fkt o polynomech: 1. P je polynom, R, potom: P () = 0 polynom Q : P (x) = (x )Q(x) Určitě existuje tkový Q, r tkový, že pro x = pltí rovnost 0 = P (x) = ( )Q() + r r = 0 2. (Zákldní vět lgebry). Polynom P (x) = n x n + n 1 x n , kde pro kždé j C, n 0, pk existují tkové x 1,..., x n C, pro které pltí P (x) = n (x x 1 ) (x x n ). 3. Předchozí vět nemusí pltit v R. 4. Polynom P má reálné koeficienty, poté pltí P (z) = 0 P ( z) = (Důsledek předchozího fktu). Polynom P s reálnými koeficienty lze npst jko součin lineárních výrzů (x x i ) kvdrtických výrzů (x 2 + j x + b j ). Vět 5.6 (Rozkld n prciální zlomky). Necht P, Q jsou polynomy s reálnými koeficienty tkové, že 1. deg p < deg Q 2. Q(x) = k i=1 (x x i) pi l j=1 (x2 + j x + b j ) qj, kde p i, q j N, x i, j, b j R, k i=1 p i + 2 l j=1 q j = deg Q, x i x j (t j), ( j, b j ) (, b)(i q) Potom pltí: Příkld. P (x) Q(x) = k p i i=1 t=1 A i,t l (x x i ) t + q j j=1 t=1 B j,t x + C j,t (x 2 + j x + b j ) t 17x 1 (x 1) 3 (x + 2) 2 (x 2 1) 3 = A (x 1) 3 + B (x 1) 2 + C (x 1) + + D (x + 2) 2 + E (x + 2) + F x + G (x 2 1) 3 + Hx + I (x 2 1) 2 + Jx + K (x 2 1) No jo, to vypdá dost šíleně, jk se mjí tkové zlomky proboh hledt? První možnost je tupé hledání, kde dosdíme z x mnoho různých hodnot, tím dostneme soustvu S < R pro A, B,.... Dlší možnost je roznásobení jiným polynomem, v nšem příkldu polynomy (x 1) 3, x = 1; (x+2) 2, x = 2. Třetí možnost je roznásobením polynomem Q(x), dostnu rovnost polynomů porovnám koeficienty. Důkz. Vezmeme si jen přípd, kde Q(x) = n i=1 (x x i). Chceme P (x) P (x Využijeme metodu roznásobení. Tedy A = n) n 1 i=1 P (x) Q(x) AQ 1 Q(x) = P (xn) = (xn xi) Q 1(x n) (x x n )(Q 1 ) = P (x) Q 1(x) Q(x) A x x n Z toho dostneme P (x n) Q 1(x n) Vytvořme si z čittele funkci C(x n ) = P (x n ) Q 1 (x n ) P (xn) Q = 0. Z toho dostneme, že C(x) = (x x 1(x n) n)c 1 (x). Z toho dostneme, že rozdíl je C1(x) Q. 1(x) Budeme pokrčovt mtemtickou indukcí podle n. Pro n = 1 máme deg P < deg Q = 1. Tedy P (x) Q(x) = Číslo x x 1, tedy jsme hotovi. Pro n > 1 máme P (x) Q(x) A x x n = C1(x) Q. Stupeň Q 1(x) 1 je menší, než deg Q, tedy dle indukčního předpokldu lze rozložit. Jk tuto funkci integrovt: P (x) P1(x) Q(x) = R(x) + Q(x), kde deg P 1 < deg Q. Potom Q(x) rozložíme n prciální zlomky, le potřebujeme znát kořeny Q. Nkonec zintegrujeme kždý sčítnec zvlášť: 1. R(x) dx triviální, R(x) je polynom, pro kždou složku αx k = αxk+1 k+1 + C. 5
6 2. 1 x dx = log x + C, toto nefunguje v dx = (x ) k 1 dx = + C (x ) k (1 k)(x ) k x+p x 2 +px+q dx = log x2 + px + Q + C 5. 2x+p 1 dx pro k > 1 je + C (x 2 +px+q) k (1 k)(x 2 +px+q) k x 2 +1 dx = rctn x + C 7. I k = 1 (x 2 +1) k dx = x (x 2 +1) k + 2k x 2 (x 2 +1) k+1 = x (x 2 +1) k + 2k(I k I k+1 ) pro k > 1 je tedy rekurentní formule I k+1 = 1 2k x + ( ) 1 1 (x 2 +1) k 2k Ik 8. 1 (x 2 +px+q) k převedeme úprvou n čtverec n předchozí přípd, tedy pro x + p C, y = x + p 2 Příkld. Typické příkldy řešené substitucemi: R(log x) 1 x dx = R(t) dt, kde t = log x dt = 1 x dx R(e x ) dx = R(e x ) e e x dx = R(t) x t dt, kde t = e x dt = e x dx R(sin x, cos x) dx existují 4 substituce: t = sin x pro R(sin x, cos x) = R(sin x, cos x) t = cos x pro R( sin x, cos x) = R(sin x, cos x) t = tn x pro R( sin x, cos x) = R(sin x, cos x) t = tn x 2... univerzální. Pokud máme integrál nějké periodické funkce, která je nvíc spojitá, tk ji můžeme vyřešit tkovou substitucí n kždé periodě zvlášť potom n kždém intervlu periody zvolit konstntu tk, by výsledný integrál byl tké spojitý ( lepení ). R ( x, ( ) 1 q x+b cx+d ) = ( R(ϕ(t), t)ϕ (t) dt pro t = Eulerovy substituce R(x, x 2 + bx + c) x+b cx+d ) 1 q x = dtq b ct q Existuje tzv. Rischův lgoritmus, který umí zintegrovt, co se dá. Nyní se podívejme n jiný druh integrálů. = ϕ(t) Definice 5.3 (Určitý integrál). Nechť f je funkce (, b) R, F je primitivní funkce k f n (, b), F (b ) = lim x b F (x) F ( + ) = lim x + F (x). Poté výrz je určitý (Newtonův) integrál. (N) b f(x) dx = F (b ) F ( + ) = [F (x)] b Pozor, určitý integrál b f nemusí existovt, protože nemusí existovt primitivní funkce nebo limit v krjních bodech. Dlší možnost je, že dostneme nedefinovný výrz. Ale pokud tento integrál existuje, je jedno- znčný. Proč nás zjímjí jednostrnné limity místo funkčních hodnot? Ono se totiž může stát to, že funkce nebude v krjních bodech spojitá nebo definovná. Pro příkld x = [2 x] 1 0 = = 2, přestože pro x = 0 není funkce definovná. Pokud pro určitý integrál b f(x) pltí, že > b, potom se tento určitý integrál rovná: b f(x) Ukážeme, že pro určité integrály pltí podobné vlstnosti jko pro neurčité integrály. Vět 5.7 (per prtes pro určitý integrál). Nechť f, g mjí vlstní derivci n (, b). Potom b b f(x)g (x) dx = [f(x)g(x)] b f (x)g(x) dx MLPSS 6
7 Vět 5.8 (1. substituční pro uřčitý integrál). Mějme funkci ϕ : (α, β) I, která má vlstní derivci funkci f : I R. Potom pltí: b f(ϕ(t))ϕ (t) dt = ϕ(β ) ϕ(α +) f(x) dx MLPSS Vět 5.9 (2. substituční pro uřčitý integrál). Mějme funkci ϕ : (α, β) (, b), která je NA má vlstní derivci funkci f : (, b) R. Potom pltí: b f(x) dx = ϕ 1 (b ) ϕ 1 ( +) f(ϕ(t))ϕ (t) dt MLPSS Určité integrály nám umožňují definovt nové funkce, npříkld chybová funkce erf(x) = 2 x π 0 e t2 dt, což je normální rozdělení (též Gussov křivk) velmi využívné ve sttistice. Derivce chybové funkce je erf (x) = 2 π e x2. 6 Riemnnův integrál Ztím jsme si zvedli Newtonův integrál, který funguje pomocí primitivních funkcí, což je inverzní operce k derivci. Integrál le může tké fungovt jko ploch pod funkční křivkou. T se historicky počítl tk, že se křivk proximovl nějkými geometrickými tvry, u kterých obsh umíme spočítt, tyto útvry postupně přibližujeme do nekonečn ke křivce funkce. Definice 6.1. Dělení intervlu [, b] je D = {x j : j = 0,..., n} tkových, že = x 0 < x 1 < x 2 <... < x n = b. Tké říkáme, že dělení D je zjemnění D, pokud pltí D D. Definice 6.2. Mějme omezenou funkci f n intervlu [, b] dělení D. Potom horní dolní součty se definují následovně: S(f, D) = s(f, D) = n x j x j 1 sup{f(x) : x [x j 1, x j ]} j=1 n x j x j 1 inf{f(x) : x [x j 1, x j ]} j=1 Definice 6.3. Riemnnův integrál funkce f s dělením n intervlu [, b] se definuje následovně: (R) (R) b b f(x) dx = inf{s(f, D) : D... dělení [, b]}... horní integrál f(x) dx = sup{s(f, D) : D... dělení [, b]}... dolní integrál Definice 6.4. Pokud pltí, že b f = b f, tk řekneme, že f je n [, b] Riemnnovsky integrovtelná, tedy f R[, b] definuje se jko (R) b f(x) dx = (R) b f(x) dx Vět 6.1 (O zjemnění dělení). Mějme f omezenou n [, b] D D dělení [, b]. Potom pltí následující: s(f, D) s(f, D ) S(f, D ) S(f, D) Důkz. Druhá nerovnost pltí triviálně jelikož pltí, že inf(... ) sup(... ). Ukážeme si, jk n první nerovnost. Definujeme si D = D {N}, nechť N [x i 1, x i ]. Tto nerovnost pltí, protože infimum intervlu [x i 1, x i ] je nejvýše tk velké, jko infim n intervlech [x i 1, N] [N, x i ]. Budeme tedy postupovt mtemtickou indukcí. Nyní si dělení D rozložíme n D 0 = D D 1 D 2 D k = D tk, by pltilo D i \ D i 1 = 1. Již víme, že s(f, D i 1 ) s(f, D i ). Tkto se postupuje přes všechny D i ž po D. Poslední nerovnost nlogicky. 7
8 Vět 6.2 (O dvou děleních). Mějme f omezenou n [, b] D 1, D 2 dělení [, b]. Potom pltí následující: s(f, D 1 ) S(f, D 2 ) Důkz. Zvedeme si Společné zjemnění D = D 1 D 2. Podle věty 6.1 dostneme, že s(f, D 1 ) s(f, D) S(f, D) S(f, D 2 ). Definice 6.5. Norm dělení D je ν(d) = mx{ x j x j 1 : j = 1,..., n} Vět 6.3 (O proximci R. integrálu). Mějme f omezenou n [, b] D n dělení [, b] tkové, že ν(d n ) 0. Pk A. (R) (R) b b f = sup{s(f, D n ) : n N} f = inf{s(f, D n ) : n N} Speciálně, pokud lim n S(f, D n ) = lim n s(f, D n ) = A, potom je funkce R. integrovtelná (R) b f = Příkld. Vezměme si f(x) = x 2 intervl [, b] = [0, 1]. Dělení D n bude uniformní s krokem 1 n, tedy ν(d n) = 1 n. Potom x j = j n (j = 0,..., n). Potom horní součet je S(f, D n ) = n j=1 x j x j 1 sup(f) = 1 n f( j n ) = 1 n n 3 j=1 j2 = 1 n(n+ 1 n 3 2 )(n+1) Dolní součet vyjde nlogicky stejně, tedy 1 0 x2 = 1 3. Vět 6.4 (Kritérium R. integrovtelnosti). Mějme f omezenou n [, b]. Potom následující tvrzení jsou ekvivlentní: 1. f R[, b] 2. ε > 0 D... dělení [, b] tkové, že S(f, D) s(f, D) < ε. Důkz. Nejprve 1 2. Víme, že A = f = f = f. Poté D 1 : s(f, D 1 ) > A ε 2 D 2 : S(f, D 2 ) < A + ε 2. Dále si vezmeme D = D 1 D 2. Pro něj poté pltí A ε 2 < s(f, D 1) s(f, D) S(f, D) S(f, D 2 ) < A+ ε 2. Z toho nkonec dostneme S(f, D) s(f, D) < (A + ε 2 ) A ε 2 = ε, čímž máme implikovnou 2. Nyní ukážeme 1 2. Aby 1 nepltil, musí pltit B = f > f = C nebo B = f < f = C. Vezměme si první přípd. Dostáváme následující tvrzení: D 1 : s(f, d 1 ) > B α D 2 : S(F, d 1 ) < C + α. Pokud si vezmeme α = B C 2, dostneme S(f, D 2 ) < s(f, D 1 ), spor. Nyní druhý přípd. Víme, že D pltí výrzy sup(s(f, D)) s(f, D) inf(s(f, D)) S(f, D). Zvolme si ε = f f. Pk dostneme S(f, D) s(f, D) f f = ε. A toto již implikuje negci 2. Vět 6.5 (Monotonie R. integrovtelnost). Mějme f omezenou monotónní n [, b]. Potom f R[, b]. Důkz. Užijeme předchozí větu, tedy ε > 0 D.... Zvolíme si D n = {x j = + b n j : j = 0,..., n}. Potom dostneme S(f, D n ) s(f, D n ) = n j=1 x j x j 1 (sup j f inf j f). Nechť je f BÚNO neklesjící. Po doszení D n máme rovnost b n n j=1 (f(x j) f(x j 1 )) = (b )(f(b) f()) n. Tedy ε > 0 n : const. n < ε. Proto monotónní funkce je R. integrovtelná. Definice 6.6. Mějme funkci f, pro kterou pltí: ε > 0 δ > 0 x, y [, b] x y < δ f(x) f(y) < ε, kde δ závisí pouze n ε. Potom f je stejnoměrně spojitá n [, b]. Kždá stejnoměrně spojitá funkce je tké spojitá. Obecně to le pltí nopk, pokud intervl [, b] je uzvřený. Vět 6.6 (Vzth spojitosti R. integrálu). Pokud funkce f je spojitá n [, b], potom f R[, b]. Důkz. Víme, že y [, b] ε > 0 δ > 0 x [, b] x y < δ f(x) f(y) < ε, tedy f je n [, b] spojitá. Užijeme definici stejnoměrné spojitosti n intervlu [, b]. Dostneme ε > 0, hledáme dělení D. Zvedeme si ε = ε b. Poté njdeme δ > 0 tkové, že x, y [, b] : x y < δ f(x) f(y) < ε. D je libovolné dělení, kde ν(d) < δ, D = {x 0, x 1,..., x n } Funkce f n intervlech [x j 1, x j ] nbývá extrémů, tedy minimum v bodě d j mximum v h j. Nyní se podíváme, jk vypdá rozdíl horního dolního součtu. S(f, D) s(f, D) = n j=1 f(h j)(x j x j 1 ) n j=1 f(d j)(x j x j 1 ) = n j=1 (f(h j) f(d j ))(x j x j 1 ). První člen je menší, než ε, neboť h j d j x j x j 1 ν(d) δ. Proto pltí: S(f, D) s(f, D) < ε n j=1 (x j x j 1 ) = ε (b ) = ε. 8
9 Vět 6.7 (Vlstnosti R. integrálu). Následující vlstnosti pltí: Linerit. f, g R[, b], α R. Potom (R) b (f + g) = (R) b f + (R) b g (R) b αf = α(r) b f. b Monotonie. f g, f, g R[, b]. Potom (R) f b (R) g. c Aditivit vzhledem k intervlu. < b < c. Potom (R) = b c (R) +(R) b Podívejme se, jk se hodnot integrálu, tedy ploch pod křivkou, změní, pokud spojitě budeme měnit b. Vět 6.8 (Derivce R. integrálu podle horní meze). Mějme neprázdný otevřený intervl J, funkci f : J R. Dále nechť pltí pro α < β J : f R[α, β] c J. Dále ještě pltí, že pro x J Potom pltí následující: 1. F je spojitá n J F (x) = 2. f je spojitá v x 0 J F (x 0 ) = f(x 0 ) { (R) x f (x c) c f (x c) (R) c x Příkld. Mějme intervl J = (0, 1), f(x) = 1 x. Poté pltí α < β (0, 1)f R[α, β], všk nepltí integrovtelnost v okrjích J, tedy f / R[0, 1] Důkz. Vezměme si bod x 0 J. Chceme ukázt, že F je v bodě x 0 spojitá. BÚNO předpokládejme x 0 > c. Zvolme nějké α < x 0 < β, kde α, β J. Potom f R[α, β] f je omezená n [α, β]. Tedy M R + tkové, že M f(x) M. Chceme pro ε > 0 njít δ > 0 tk, by x x 0 δ F (x) F (x 0 ) ε. Pro x 0 < x pltí F (x) F (x 0 ) = x (R) x 0 f M(x x 0 ). Stčí volit δ = ε M. Potom je rozdíl menší, než Mδ = ε. Nyní chceme dokázt druhou vlstnost. Víme ε > 0 δ > 0 x J x x 0 < δ f(x) f(x 0 ) < ε. Nebo tké jink f(x 0 ) ε < f(x 0 ) < f(x 0 ) + ε Chceme, by pltilo F +(x F (x) F (x 0 ) = lim 0) (R) x f x x x0+ x x 0 = lim 0 x x0+ x x 0. Pro ε > 0 njdeme δ > 0 tk, že pro x (x 0, x 0 δ) pltí nerovnost f(x 0 ) ε < (R) x f x 0 x x 0 < f(x 0 ) + ε. Tím jsme přímo z definice ověřili to, že nše hledná limit se rovná f(x 0 ). Důsledek 6.1. Vět 6.9 (Vzth spojitosti existence primitivní funkce). Mějme J neprázdný otevřený intervl, f spojitá n J. Potom f má n J primitivní funkcí. Důkz. Užijeme větu 6.8: α < β J : f je spojitá n [, b], tedy podle věty 6.6 je f R[α, β]. Definujme F : J R stejně, jko ve větě 6.8. Nhlédneme, že podmínky této věty pltí. Důsledek 6.2. Vět Mějme f spojitou n [α, β], α, β R. Potom: (R) β kde F je primitivní funkce k f n (α, β). 6.1 Aplikce integrálu α f = [F ] β α = F (β ) F (α + ) 1. Vypočítání plochy pod křivkou. Tedy máme f : [, b] R + 0 {(x, y) R 2 b : 0 y f(x)} je (R) f = b (N) f. 2. Vypočítání délky křivky dnou funkcí. Definice 6.7. Mějme spojitou funkci f : [, b] R dělení D[, b]. Potom L(f, D) = n j=1 (x j x j 1 ) 2 + (f(x j ) f(x j 1 )) 2 je délk lomené čáry proximující křivku f L(f) = sup{l(f, D)} je délk křivky. plochou křivky se myslí obsh množiny 9
10 Vět 6.11 (Délk křivky). Nechť f má n [, b] spojitou první derivci. Potom L(f, [, b]) = b 1 + f 2 Vět 6.12 (Délk křivky v R n ). Mějme spojitou funkci ϕ : [, b] R n se spojitou první derivcí. Délk křivky {ϕ(x) : x [, b]} je potom b ϕ 1 (x)2 + ϕ 2 (x)2 + + ϕ n(x) 2 dx 3. Výpočet objemu povrchu rotčního těles dného křivkou. Vět Mějme f : [, b] R spojitou nezápornou množinu T = {(x, y, z) R 3 : x [, b], y 2 + z 2 f(x)} všech bodů rotčního těles dného křivkou f(x). Pk pltí: Objem T = π b f 2 Povrch T = 2π b f 1 + f 2 bez podstvy, pokud je f spojitá. 4. Možnost odhdování součtu funkčních hodnot pomocí integrálů. Vět 6.14 (proximce součtů pomoci integrálů). Mějme f nerostoucí n intervlu [ 1, b] (respektive [, b + 1]) n tomto intervlu existuje R. integrál. Potom b+1 f Pokud je f neklesjící, pltí opčná nerovnost. b f(k) k= b+1 Důkz. Integrál (R) f má horní součet pro dělení D = {, +1,..., b+1} rovný S(f, D) = b k= f(k). Z toho tedy vyplývá S(f, D) b+1 f. Opčná nerovnost nlogicky. Nyní si ukážeme souvislost konvergencí řd integrálů. Vět 6.15 (Integrální kritérium konvergence řdy). Mějme f nerostoucí, nezápornou spojitou n intervlu [n 0 1, ], potom f(n) konverguje n 0 f(x) dx < n=1 Bez důkzu. Tto sum je vlstně spodní součet funkce f(n) pro rovnoměrné dělení D = n 0 1, n 0, n 0 + 1,...,. Příkld. Mějme sumu integrál 0 primitivní funkci [ x α+1 n=1 1 n α 1 n α. Primitivní funkce pro α = 1 je [log x] 0 n 0 1 b 1 f chceme vědět, kdy konverguje. K tomu využijeme integrály. Dostáváme =, tedy řd nekonverguje. Pro α 1 dostáváme α+1 ] = lim x x1 α 1 α. Tto limit je rovná 0 pro α > 1, pro α < 1. Tedy tto sum konverguje právě pro α > 1. 1 α 1 Příkld. Mějme funkci I n = π 2 0 sinn x dx. Potom: I 0 = π = π 2 I 1 = π 2 0 sin x = [ cos x] π 2 0 = 1 I n = π 2 0 sinn 1 x sin x dx = [sin n 1 x( cos x)] π 2 0 π 2 0 (n 1) sinn 2 x cos x dx = = n 1 n Po vyřešení této rekurence dostneme zjímvý vzth: I 2n = (2n 1)!! π 2n!! 2, I 2n+1 = Q Wllisov formule: π 2 = n=1 4n 2 4n 2 1 I n 2 10
11 7 Funkce více proměnných Podívejme se n vektorové prostory tké n normy, tedy zobrzení z VP do R, které splňuje trojúhelníkovou nerovnost. Vektorový prostor s normou se tké nzývá normovný lineární prostor. Vezměme si normy n R n : mximová norm x eukleidovská norm x 2 Definice 7.1. Úplné okolí U(, ε) definujeme jko {x V : x < ε}. Prstencové okolí P (, ε) definujeme jko U(, ε) \ {} Pozorování. x R n : x x p p n x Důkz. x j = p x j p p xi p P n ( x ) p = p n x Definice 7.2. Mějme x n posloupnost bodů ve VP (V, ), potom posloupnost (x n ) má limitu x V, pokud lim n x n x = 0. Píšeme lim n x n = x nebo x n x Důsledek 7.1. Pro kždou posloupnost (x n ) v R d pro x R d pltí: x n x v (R d, ) x n x v (R d, p ) Důkz. Ukážeme n implikcích: 0 x n x x n x p 0 0 x n x p p d x n x p ( 0), podle věty o strážnicích konverguje. Definice 7.3. Posloupnost (v n ) je omezená právě, když posloupnost v n je omezená. Vět 7.1 (Vlstnosti konvergence v R d ). 1. Kždá posloupnost má nejvýše 1 limitu 2. v n v v n v 3. v n v (v n ) je omezená 4. Pokud v n = d i=1 vi nb i (pro libovolnou bázi) b 1,..., b d ) v = v i b i, pk v n v i : v i n v i Důkz. 1. Sporem: Nechť v n v v n u v. Zvolme si tedy ε = u v 2. Podle definice limity máme pro ε : n 1 n > n 1 : v n U(v, ε) n 2 n > n 2 : v n U(u, ε) z U(u, ε) U(v, ε). Toto le je spor s trojúhelníkovou nerovností, tedy u v u z + z v < 2ε < u v máme spor. 2. Podle trojúhelníkové nerovnosti máme 0 v v n v v n 0 dle předpokldu, tudíž v v n 0, z toho vn v. 3. Víme, že v n v. Podle předchozího bodu pltí v n v, což podle věty ze zimního semestru implikuje, že posloupnost ( v n ) je omezená. 4. Pro jednoduchost jen pro knonickou bázi. v n v odpovídá tomu, že v n v 0, což je mx{ v i n v i : i = 1,..., n}, tedy i-tá souřdnice. Z toho víme, že v i n v i 0 proto v i n v i. v n můžeme zpst lineární kombincí v i. Nyní se podívejme n zobrzení z vektorového prostoru do jiného. Definice 7.4. Mějme zobrzení f : D R m R n (pro n = 1 nzýváme funkcí m proměnných), dále R m, A R m s mximovou normou. Potom definujme limitu f(x) v jko: lim f(x) = A ε > 0 δ > 0 x P (, δ) : f(x) U(A, ε) x Tké definujeme limitu f(x) v vzhledem k množině D: lim f(x) = A ε > 0 δ > 0 x P (, δ) D : f(x) U(A, ε) (x D) 11
12 Příkld. Vezměme si funkci f(x, y) = xy x 2 +y. Tto funkce má D = R 2 \{(0, 0)} velikosti prostorů m = 2, n = 1. 2 Podívejme se n lim x (0,0) f(x). Všimneme si, že v dném bodě bude existovt nejvýše jedn limit. Tké si všimneme, že lim (x D) f(x) = A lim (x D D) f(x) = A, pokud pro D D pltí δ > 0P (, δ) D Zvolme si tedy D x = {(x, y) : x = y}, potom lim 2 (x,y) 0 2x = Nyní si zvolme D x = {(x, y) : x = y}. Tím získáváme lim 2 (x,y) 0 2x = Toto le znmená, že limit pro dnou funkci f neexistuje. Pro limity zobrzení pltí obdoby vět o limitách funkcí z R R, to konkrétně věty o ritmetice limit, vět o strážnicích, Heineho vět vět o limitě složené funkce. 7.1 Derivce Definice 7.5. Mějme zobrzení f : D R m R n D. Potom Prciální derivce f v bodě podle i-té proměnné je () f i ( + h) f() = lim = f h 0 h i() = (f 1 i(),..., f n i()), kde f i (t) = f( 1, 2,..., i 1, t, i+1,..., m ), tedy nhrdíme i-tou složku. V podsttě si můžeme předstvit, že f i je řezem dného zobrzení podle i-té souřdnice tto derivce funguje právě n tomto řezu. Příkld. Mějme funkci f(x, y) = xy 2. Potom prciální derivce vypdjí následovně: x = f x = y 2, y f y = 2xy. V tomto přípdě je = (x, y). Příkld. Mějme zobrzení g : R R 3, které nám zobrzí t (t, t 2, t 3 ). Potom zobrzení g = (g 1, g 2, g 3 ). V tomto přípdě máme, že g j (t) = t j. Potom dostneme derivci (g j ) = jt j 1. Tedy derivce tohoto zobrzení je g (t) = (1, 2t, 3t 2 ). Definice 7.6. Mějme funkci f : D R m R, D. Potom f má v lokální minimum, právě když Lokální mximum nlogicky. δ > 0 : x D P (, δ) : f(x) f() Vět 7.2 (Nutná podmínk pro lokální extrém). Pokud má funkce f má v lokální extrém, potom pltí jedn z podmínek: 1. i = 1,..., m : () = 0 nebo neexistuje 2. bod je n okrji D, to znmená δ > 0 : D U(, δ). Důkz. Pokud pltí, že je n okrji, je vše v pořádku. Pokud ne, potom δ > 0 : D U(, δ). Tk zfixujeme δ. (Předpokládáme, že toto okolí existuje.) Máme D. Podíváme se n okolí pro mximovou normu: N D m i=1 ( i δ, i + δ) má f v extrém, potom n ( i δ, i + δ) má f i extrém v i. Potom podle nutné podmínky pro lokální extrém funkce jedné proměnné dostneme, že f i ( i) = 0 nebo neexistuje, nebo i je n krji definičního oboru (toto nelze, jelikož D fi U( i, δ)). Příkld. Mějme funkci f(x, y) = xy 2, kde D = [ 1, 1] 2. Podívejme se n lokální extrémy. Podle první podmínky musí pltit f x = f y = 0. To pltí, když y = 0. Podle druhé podmínky jsou lokální extrémy n okrjích, tedy x = 1 y = 1. Nopk, v bodě (0, 1 2 ) není extrém, jelikož f x 0. Stejně tk bod (0, 0) není extrém. Jsou tu le tkové potíže věty 7.2. Tím, jk se díváme pouze n prciální derivce, pozorujeme pouze m pprsků, mimo tyto derivce se může funkce chovt všelijk divoce. Tim pádem vždy ten extrém nemůžeme určit jednoduše. Definice 7.7. Mějme f : D R m R D. Potom Druhá prciální derivce je prciální derivce nějké prciální derivce, konkrétně: 2 f() = () x j x j 12
13 Příkld. Mějme funkci f(x, y) pro x < y : f(x, y) = 0, pro x y = xy. Potom prciální derivce y (0, 0) = 0, y (x, 0) = x. Druhá prciální derivce x y (0, 0) = x (x) = 1. Ale kdybychom to udělli v jiném pořdí, dostneme y x (0, 0) = 0. 2 f x j Pokud nzývá smíšená. i 2 f x j jsou spojité v bodě, tk 2 f() x j = 2 f() x j. Pokud i j, potom se tto derivce Definice 7.8. D 2 f() je mtice z R m m tková, že (D 2 f()) i,j = 2 f() x j. Definice 7.9. Mtice A je pozitivně definitní právě, když jsou její vlstní čísl kldná. Podobně je A negtivně definitní právě, když jsou její vlstní čísl záporná. Nebo mtice A je indefinitní právě, když existuje dvojice vlstních čísel, kde je jedno kldné jiné záporné. Vět 7.3 (Postčující podmínk pro extrém). Mějme f : D R m R, je uvnitř D ( δ > 0 : U(, δ) D dále pltí, že 2 f x j je spojité v, () = 0, ( je podezřelý z extrému), potom: 1. Pokud D 2 f(n) je pozitivně definitní, pk f v nbývá lokálního minim. 2. Pokud D 2 f(n) je negtivně definitní, pk f v nbývá lokálního mxim. 3. Pokud D 2 f(n) je indefinitní, pk f v není lokální extrém. Tto mtice D 2 se nzývá Hessov mtice H. Příkld. Vezměme si funkci f(x) = x 1, R n R. N R n nemá globální extrémy, n (0, 1) n (otevřená krychle) tky nemá extrémy. Vět. Mějme f : D R n R, která je n D spojitá D je kompktní. Potom f nbývá n D mxim minim. Definice Kompktní množin je tková, že je uzvřená omezená. Omezenost množiny D se definuje tk, že M : D [ M, M] n. Uzvřenost množiny znmená, že pro kždou posloupnost x i v D, která má lim n x n = x, potom x D. Příkld. Vezměme si uzvřený kvádr [ 1, b 1 ] [ 2, b 2 ] = i = 1 n [ i, b i ]. Ten je kompktní. Příkld. Pro P R uzvřenou mějme f : D R m R spojitou. Potom f 1 (P ) je uzvřená. Mějme funkci f(x 1,..., x m ) = x 2 i. Tto funkce je spojitá. Inverzní zobrzení f 1 ({1}) je jednotková sfér, inverze f 1 ([0, 1]) je jednotková koule. Obojí je kompktní. Definice Mějme funkci f : D R m R n. Bod je uvnitř D, tedy δ > 0 : U(, δ) D. Nechť L : R m R n splňuje f( + h). = f() + L(h), tedy: f( + h) f() L(h) lim = 0 f( + h) f() = L(h) + o() (h R n ) 0 Potom L je totální diferenciál f v píšeme L = df() = Df(). Ztím jsme si ukázli, jk prciálně derivovt podle proměnné, tedy podle vektoru knonické báze. Nyní si zobecníme derivci podle jkéhokoliv vektoru. Definice Mějme funkci f : D R m R n, uvnitř D v R m. Potom derivce f v ve směru v je Vět 7.4 (Souvislosti různých derivcí). 1. d ei f() = (). f( + tv) f() d v f() = lim = g (0) t 0 t 2. d v f() = df()(v) MLPSS, kde df je lineární zobrzení. 3. df()(e i ) = ()... df() je jednoznčně určeno, pokud df() existuje. 13
14 ( ) 4. df() má mtici i n,m x j i=1,j=1 Důkz. Ukážeme jednotlivá tvrzení: 1. Z definice f( + te i ) = f( 1,..., i 1, i + t, i+1,..., m ) =. 2. Nechť existuje df(). Potom lim h 0 f(+h) f() L(h) = 0. Speciálně pro h = tv, kde t R, t 0 dostneme lim t 0 f(+tv) f() tl(v) t v je ekvivlentní s tím, že lim t 0 f(+tv) f() t. Z té se dá zkrátit t máme lim t 0 f(+tv) f() t L(v) = o dozvíme se, že d v f() = L(v). L(v) = 0. To 3. Plyne z předchozích dvou bodů pro v = e i. Pokud df() existuje, tk má dné hodnoty n knonické bázi, tedy df() je jednoznčná. 4. Z předchozího bodu, mtice zobrzení vzhledem k bázím e i, e i má n pozici (i, j) souřdnici L(e j) příslušející k e i. ( ) Pro L = df() víme, že df()(e j ) = () x j = i n () x j Z toho vyplývá, že mtice vypdá podle znění i=1. věty. Poznámk. Díky této větě nyní víme, že f( + h) = f() + df()(h). Protože df() je lineární zobrzení, můžeme jej nhrdit jko Jh, kde J je mtice z věty. Definice (Operátorová) norm lineárního zobrzení je definovná jko L = sup{ L(u) : u 1}. Je možno zvést více vrint norem, npříkld pro p-normy máme L p q = sup{ L(u) q : u p 1}. Typicky bereme p = q = 2. Pozorování. L(v) L v. Důkz. Vezměme si u = ( ) v L v = L(v) v. v v. Potom norm u = 1. Z toho dostneme, že L(u) L. A tedy L(u) = Pozorování. Pro libovolné L : R m R n lineární existuje L [0, ). Důkz. Vezměme si vektor u tk, že u 1. Potom j : u j 1. Dostneme podle i-té složky: n j=1 L iju j L ij u j u j. Z toho dostneme: m Lu i=1 ( n j=1 L ij ) 2 R. Vět 7.5 (Totální diferenciál dává spojitost). Nechť f má v totální diferenciál. Pk je f v spojitá. f(+h) f() Důkz. Ukážeme, že lim h 0 = 0. Ndefinujeme si L = df(). Máme výrz 0 f( + h) + f() L(h) + L(h) f( + h) + f() L(h) + L(h). Z definice totálního diferenciálu le víme, že f(+h)+f() L(h) 0 pro h 0, tedy pokud rozšíříme první sčítnec, tk i f(+h)+f() L(h) 0. Tké víme, že L(h) L 0. Tedy 0 f( + h) f() ( 0) + L. Podle věty o strážnících dostneme, že se to celé rovná 0, tedy dokázáno. Vět 7.6 (C 1 totální diferenciál). Pokud f má prciální derivci spojitou v, tk f má v totální diferenciál. Poznámk. C n (D) = {f : D R : n-té prciální derivce spojité n D} Speciálně, C 0 je množin spojitých funkcí n D. Jk se dá totální diferenciál využít? Příkld. Spočtěme Tento příkld si můžeme převést n funkci f(x, y) = x y f(1.1, 0.9) = f(1, 1) + L(0.1, 0.1) + chyb, kde L = df. Dostneme, že L(p, q) = (1,1) x p + (1,1) y q. Pro konkrétní hodnoty dostneme, že L(1, 1) = 1p + 0q. Získáváme přibližný výsledek f(1, 1). = = 1.1. Klkulčkou máme výsledek. = 1.089, tedy chyb je Vět 7.7 (Aritmetik totálního diferenciálu). Mějme f, g : D R m R n, uvnitř D, c R. Pk 14
15 1. d(f + g)() = df() + dg() MLPSS 2. d(cf)() = c df() MLPSS 3. (n = 1) : d(fg)() = g() df() + f() dg() MLPSS 4. (n = 1, g() 0) : d( f g() df() f() dg() g )() = g 2 () MLPSS Důkz. Ukážeme pouze pro první bod. Víme, že f( + h) = f() + L(h) =df() + E(h) 0, stejně můžeme vyjádřit g( + h) = g() + M(h) =dg() + F (h) 0. Potom můžeme říct, že (f+g)(+h) = (f+g)()+(l+m)(h)+e(h)+f (h). Chceme, by d(f+g)() = L+M. Nopk chceme, by E(h) + F (h) bylo dosttečně mlé. E(h)+F (h) Z trojúhelníkové nerovnosti dostáváme 0 + dostáváme, že E(h) + F (h) 0. Proto je oprvdu L + M(h) = d(f + g)(h). E(h) F (h) Vět 7.8 (Totální diferenciál složeného zobrzení). Mějme R s g R m f R n, uvnitř R s. Pk d(f g)() = df(g()) dg(). Použitím věty o strážnících Totální diferenciál odpovídá nějkému lineárnímu zobrzení, tkže v tomto přípdě je složení prvé strny násobením mtic. Důkz. Podle definice g( + h) = g() + M(h) =dg() + F (h) 0. Pro složenou funkci je f(g() + k) = f(g()) + L(k) =df(g()) + E(k) 0. Nyní chceme, by f(g(+h)) =f g(+h) = f(g()) =f g() +LM(h) =d(f g() +G(h) mlá chyb. Nyní si f(g(+h)) proximujeme podle definice: f(g() + M(h) + F (h)) jko k si vezmeme k(h) = M(h) + F (h). F (h) Všimneme si, že M(h) + F (h) M(h) + F (h) M +. Z toho vyplývá, že k 0, když h 0. Dostáváme, že f(g() + M(h) + F (h)) = f(g()) + L M(h) + [L(F (h)) + E(M(h) + F (h))] =G(h). Zbývá ověřit, že G(h) je mlé: 0) 0 G(h) ( M =const. L(F (h)) + E(M(h)+F (h)) L F (h) + E(M(h)+F (h)) M(h)+F (h) + F (h) 0 ). Podle věty o strážnících to je tedy mlé. M(h)+F (h) = ( 0) + ( Tento důkz funguje jen v přípdě, že g( + h) g() h P (, δ), jink je potřeb závěr udělt šíleněji. Vět 7.9 (Řetízkové prvidlo). Pro funkci f : R m R pltí: Důkz. Víme, že M = dg = (g 1 (x),..., g m (x)) = m j=1 y j (g 1 (x),..., g m (x)) g j (x)mlpss ( ) m,s ( gj L = df(g(x)) = y j=1,i=1 1,..., y m ). Protože LM je mtice totálního diferenciálu d(f g), podle věty 7.8 dostáváme, že (LM) 1,i = (g 1 (x),..., g m (x)) nebo můžeme roznásobit mtice dostneme výrz n prvé strně z věty 7.9. Vět 7.10 (Přírůstek funkce více proměnných). Mějme D R m úsečku b D. Potom ψ b : f(b) f() = df(ψ)(b ) Důkz. Zvedeme si funkci g(t) = + t(b ), kde, b R m. Potom g : [0, 1] R b R m. Nyní si zvedeme h(t) = f(g(t)). Dostneme, že f(b) f() = f(g(1)) f(g(0)) = h(1) h(0) = h (ν)(1 0). Využijeme větu 7.9 máme h(ν) = (f g)(ν) = h t (ν) = m j=1 x j (g(ν)) gj t (ν). Určíme si ψ = g(ν). Pokrčujeme dále. h(t) = m j=1 x j (ψ)(b j j ) = df(ψ)(b ). Definice Grdient funkce f : D R m ( x 1,..., x m ) T. Poznámk. Pltí, že: 1. df()(h) = F (), h, tedy sklární součin grdientu vzoru. R v D je f() = vektor prciálních derivcí 2. Podle věty 7.10: f(b) f() = f(ψ), b. Tedy grdient f() míří směrem největšího růstu f. 15
16 3. Pro plochu {(x, f(x)), x R m }, kde f ): R m R uvžme tečnou rovinu v bodě (, f()). Normálový vektor této ndroviny je n() = R m+1. ( f() 1 Grdient můžeme využít k tomu, bychom dokázli vypočítt minimum či mximum funkce numericky, to tk, že se postupně pohybujeme proti/ve směru grdientu, dokud to je možné. 7.2 Implicitně zdné funkce Vezměme si rovnici kružnice x 2 + y 2 1 = 0. Potom grfem funkce je {(x, y) : f(x, y) = 0}. Kdybychom tento grf chtěli zpst funkcemi, museli bychom explicitně npst rovnice grfu jko y = ± 1 x 2 speciální body (±1, 0). ( ) ( ) n Definice Mějme zobrzení f : R m R n R n. Potom zápis y je mtice i y j i,j=1 Vět 7.11 (O implicitní funkci). Mějme R m, b R n, úplné okolí U = U((, b), η) (η > 0) zobrzení f : U R n tkové, že 1. f(, b) = 0 2. f C k (U) )) 3. det 0 (( y Potom existuje δ, > 0 tková, že x U(, δ)!y = g(x) U(b, ) : f(x, y) = 0 ( Nvíc funkce g C k (U(, δ)) speciálně g x = Speciálně pro n = 1 dostáváme: g = y ) 1 y ( ) x. Důkz. Ukážeme jen pro n = 1. Podmínk 3 pltí, číslo y (, b) 0, BÚNO nechť je kldné. Z podmínky 2 dostneme, že V... okolí (, b) : y > 0 V. Zvedeme si nyní F (t) = f(, b + t), tedy funkci proměnné t, potom F (t) > 0. Z toho vyplývá, že > 0 : f(, b ) < 0 = f(, b) < f(, b + ) n U V. Ze spojitosti funkce f(x, b + ) v okolí x = δ + > 0 : x U(, δ + ) : f(x, b + ) > 0. Anlogicky δ > 0 : x U(, δ ) : f(x, b ) < 0. Nyní si zvolme δ = min{δ, δ + }. Pro x U(, δ) uvážíme F (t) = f(x, b+t). O té víme, že je spojitá, rostoucí F ( ) < 0 < F ( ). Využijeme větu o nbývání mezihodnot, proto t : F (t) = 0). Z monotónnosti funkce získáváme jednoznčně určené t g(x) = y = b + t. Část věty, kde g C k vynecháme. Nyní si vezmeme funkci h(x) = f(x, g(x)). Víme, že h(x) = 0 x U(, δ). Potom podle řetízkového prvidl dostneme i 1,..., m : 0 = h = + y g. Odečteme vydělíme dostneme hledný zlomek. 7.3 Vázné extrémy Nším cílem je hledt extrémy nějkého zobrzení f(x) n nějké omezené množině {x : g(x) = 0}. Příkld. Mějme g(x 1, x 2 ) = x x Šlo by zvolit x 2 = 1 x 2. Potom bychom hledli extrémy n funkci f(x 1, 1 x 2 1 ) f(x 1, 1 x 2 1 ). N bodech (±1, 0) se le nic nedozvíme. Dlší možnost by bylo využití goniometrických funkcí: x 1 = cos t, x 2 = sin t. Potom bychom hledli extrémy n f(cos t, sin t). Vět 7.12 (Vázné extrémy / Lgrngeovy multiplikátory). Mějme funkci f : R n R, R n, g : R n R k (k < n) tková, že g C 1 v okolí, dále rnk Pokud je lokální extrém n množině {x R n : g(x) = o}, potom pltí: 1. g() = o ( ) g x = k. 16
17 2. λ 1,..., λ k : f() = k i=1 λ i g i (). Speciálně pro k = 1 dostáváme f() = λ g(). Důkz. Jen pro k = 1. Prozkoumáme f n množině {g(x) = 0}. Vyjádřeme x n = h(x 1,..., x n 1 ) tk, že g(x 1,..., x n 1, h) = 0. Zkoumáme f(x, h(x )) bez ( omezení. ) Potom víme, že rnk g x 1 (),..., g x n () = 1, tedy lespoň jedn derivce je nenulová. BÚNO g x n () 0. Dále víme, že g C 1, g() = 0, g x n () 0 δ, : h : U(, δ) U( n, ). N U() {g(x) = 0} je lokální extrém právě, když = ( 1,..., n 1 ) je lokální extrém funkce F (x ) = f(x, h(x )). Víme, že tto funkce je určen jednoznčně. To je ekvivlentní s tím, že i = 1,..., n 1 pltí 0 = F g. Oznčme si λ = druhý výrz. Z toho tedy dostáváme, že f = λ g, tedy dokázáno. znmená, že = xn g xn 7.4 Tylorův polynom více proměnných = + x n h = + Definice Multiindex je definován jko α N m, kde α = m i=1 α i α! = α 1!α 2! α n!. Nvíc, pokud máme x R m, potom x α = m i=1 xαi i Nvíc si definujme ještě prciální derivci jko α f x = α α m i=1 xα i. Definice Tylorův polynom pro funkci více proměnných definujme následovně: T f n = Tn f, (α) = k=0 n α =k 1 α! i α f() x α (x )α g x x n ( i g xn Vět 7.13 (Tylorův polynom pro více proměnných). Mějme funkci f : D R, D U(, δ), f C n (D). Potom f(x) = Tn f, (x) + o( x n ). Dále existují speciální přípdy: ). To n = 0 f(x) = f() + o(1), f spojitá v m n = 1 f(x) = f() + () +o( x ) x i i 1 }{{} df()(x ) m n = 2 f(x) = f() + () + 1 ( 2 ) f (x )T (x ) + o( x 2 ) x i i 2 x j 1 }{{} H=D 2 f Důsledek 7.2 (Postčující podmínk pro lokální extrémy). Mějme x () = 0, H pozitivně definitní. Potom má f v lokální minimum. Tedy: Lokální mximum nlogicky. f(x) f() λ min x 2 + o( x 2 ) > f() Náznk důkzu. Definujme si funkci g(f) = f(+tv) pro v R m \{0}, t R. Podíváme se n Tylorův polynom g, což je g (k) (0) k! h k. = g(h) = f( + th). Tedy zkoumáme, jk se v dném bodě chová g chceme se podívt n jeho derivce. Pltí, že g (k) (t) = k v f = α f x (). Pokrčování nebude. α 8 Metrické prostory Co je to vlstně vzdálenost? Ne, toto není filozofická otázk. No dobře, vzdálenost je reltivní. Člověk by musel chodit městem přes prvoúhlé ulice, kde d(x, y) = m i=1 x i y i, ztímco tkový ptáček se proletí vzdušnou črou, tedy d(x, y) = m i=1 (xi y i ) 2. Definice 8.1. Zobrzení d : X X R je metrik, pokud jsou splněny následující podmínky: 17
18 d(x, y) 0, tedy nezápornost d(x, y) = 0 x = y d(x, y) = d(y, x), tedy symetrie d(x, z) d(x, y) + d(y, z), tedy trojúhelníková nerovnost Příkld. Různé metriky: 1. Metrik d p (x, y) = ( m i=1 x i y i p ) 1 p, existuje n R m pro p Grfová metrik v neorientovných grfech 3. X = C([0, 1]), d 1 (f, g) = 1 0 f(x) g(x), d = mx f(x) g(x) Definice 8.2. Množinový systém (X, d) je metrický prostor, právě když X d je metrik. Definice 8.3. Otevřená koule je B(x, r) = U(x, r) = {y X : d(x, y) < r}. Uzvřená koule je B(x, r) = U(x, r) = {y X : d(x, y) r}. Definice 8.4. Množin G X je otevřená, právě když x G δ > 0 : B(x, δ) G Množin F X je uzvřená, právě když X \ F je otevřená. Příkld. Mějme X = R d = d 1, b X. Potom (, b), (, ), (, b), (, ) jsou otevřené množiny, [, b] je uzvřená množin. Vět 8.1 (Otevřené množiny). Následující tvrzení jsou prvdivé: 1. i X jsou otevřené množiny 2. G 1,..., G n X jsou otevřené, potom G i je tké otevřená. 3. α A : G α je otevřená, potom α A G α je tké otevřená. (Umožňuje nekonečné A) Vět 8.2 (Uzvřené množiny). Následující tvrzení jsou prvdivé: 1. i X jsou uzvřené množiny 2. G 1,..., G n X jsou uzvřené, potom G i je tké uzvřená. 3. α A : G α je uzvřená, potom α A G α je tké uzvřená. (Umožňuje nekonečné A) Důkz. Nejprve vět x φ(x) je vždy prvdivé. X... x X δ = 1 : B(x, δ) X. 2. x G i ix G i δ i > 0B(x, δ i ) G i. Potom vezměme δ = min{δ i } > 0 podle definice pltí. 3. x α A G α α 0 : x G α0 otevřená δ > 0 : B(x, δ) G α0 α A G α. Vět 8.2 se dá dokázt pomocí použití G = X \ G ve větě 8.1. Definice 8.5. Pokud (x n ) je posloupnost bodů v (X, d), potom řekněme, že (x n ) konverguje k x X, pokud lim n d(x n, x) = 0. Píšeme, že x = lim n x n nebo x n x. Poznámk. Tto podmínk je ekvivlentní k tomu, že ε > 0 n 0 n > n 0 : d(x n, x) < ε, nebo jink tké x n B(x, ε). Vět 8.3. Pokud lim x n = x lim y n = y, potom lim d(x n, y n ) = d(x, y). Toto speciálně znmená, že posloupnost má nejvýše jednu limitu. Důkz. Podle definice: ε > 0 n 1 : n n 1 : d(x n, x) < ε 2 ε > 0 n 2 : n n 2 : d(y n, y) < ε 2 Z toho dostneme: n n 0 : d(x n, y n ) d(x n, x)+d(x, y)+d(y n, y) < d(x, y)+ε. Z trojúhelníkové nerovnosti dostáváme d(x, y) d(x, x n ) + d(x n, y n ) + d(y n, y) < d(x n, y n ) + ε. Kombinujeme dostneme d(x, y) ε < d(x n, y n ) < d(x, y) + ε. 18
19 Definice 8.6. Mějme A X, (X, d) metrický prostor. Potom inta = G A,G ot. G je vnitřek A. Potom A = F A,F uz. F je uzávěr A. Dále, A = bd(a) = A (X \ A) je hrnice. Definice 8.7. Metriky d 1, d 2 n množině X jsou ekvivlentní. právě když, b (0, ) : x, y X : d 1 (x, y) d 2 (x, y) b d 1 (x, y). Pozorování. Pokud jsou d 1 d 2 ekvivlentní, potom 1. (X, d 1 ) (X, d 2 ) mjí stejné otevřené množiny. 2. (X, d 1 ) (X, d 2 ) mjí stejné uzvřené množiny. 3. Pro libovolné (x n ) v X x n d1 x x n d2 x Poznámk. Topologický prostor je (X, G), G P (X), kde X je libovolná množin G je množin všech otevřených množin splňující vlstnosti 8.1. Vět 8.4 (Chrkterizce uzvřených množin). Nechť (X, d) je metrický prostor F X. Potom F je uzvřená, právě když kždá posloupnost (x n ) v F konverguje do x, tk x F. Důkz. Nejprve obrácená implikce, tedy. X\F není otevřená, potom x X\F ε > 0 : B(x, ε) X\F. Zvolme si ε = 1/n, potom x n B(x, 1/n) F. To znmená, že x n x, tedy d(x n, x) 1/n, le proto x / F. Nyní obrácená zpětná implikce, tedy. Nechť existuje posloupnost x n v F tková, že x n x / F. Potom x X \ F, tedy ε > 0 n 0 n n 0 d(x n, x) < ε, neboli x n B(x, ε). To všk znmená, že x n0 B(x, ε) F, což porušuje otevřenost X \ F tedy i uzvřenost F. 8.1 Spojité zobrzení Definice 8.8. Mějme metrické prostory (X, d) (Y, ρ). Dále mějme zobrzení f : X Y, jink tké ((X, d) (Y, ρ)). Potom je toto zobrzení spojité v x 0 X právě, když pltí: ε > 0 δ > 0 : x B d (x 0, δ) : f(x) B ρ (f(x 0 ), ε) Dále je toto zobrzení spojité, pokud je spojité v kždém bodě, tedy x X : f je spojité v x. Vět 8.5 (Vzth spojitosti konvergence posloupnosti). Pokud x n x v (X, d) zobrzení f : (X, d) (y, ρ) je spojité v x, potom f(x n ) f(x) v (Y, ρ). Důkz. Chceme, by ρ(f(x), f(x n )) 0, tkže musí pltit ε > 0 n n 0 : ρ(f(x), f(x n )) < ε. Z definice spojitosti δ > 0, proto n 0 n n 0 : d(x, x n ) < δ. Tedy x n B d (x, δ) f(x n ) B ρ (f(x), ε). Vět 8.6 (Chrkterizce spojitosti). Mějme zobrzení f : (X, d) (Y, ρ). Potom následující tvrzení jsou ekvivlentní: 1. f je spojité 2. G Y je G otevřená v (Y, ρ) f 1 (G) je otevřená v (X, d). 3. F Y je F uzvřená v (Y, ρ) f 1 (F ) je uzvřená v (X, d). Důkz. Ukážeme pouze implikci 1 2: G otevřená v (Y, ρ). Chceme, by f 1 (G) byl otevřená v X. Z definice otevřené množiny x f 1 (G) δ > 0 : B d (x, δ) f 1 (G), což je ekvivlentní s f(b d (x, δ)) G. Tedy f(x) G, z otevřenosti G ε > 0 : B ρ (f(x), ε) G, ze spojitosti f δ > 0 : f(b d (x, δ)) B ρ (f(x), ε), což jsme chtěli ukázt. Definice n odregování YAY. Už bylo n čse. Definice 8.9. Mějme (X, d), (X, d ) metrické prostory. Řekněme, že (X, d ) je podprostor (X, d) právě, když X X d = d X X. Poznámk. A X je otevřená v (X, d ) právě, když U X otevřená v (X, d) tková, že A = U X. Dále mějme spojité zobrzení f. Potom f X je tké spojité. 19
20 8.2 Kompktnost Definice Mějme A X. Potom A je kompktní v (X, d) právě, když (x n ) A vybrná podposloupnost (x nk ) tková, že x xk x A. Vět 8.7 (Spojité funkce n kompktní množině). Mějme K (X, d), která je kompktní spojitou funkci f : X R. Potom f n K nbývá mxim minim. Důkz. Zvedeme si množinu S = f(k) = {f(x) : x K} s = sup S. Existuje posloupnost s n s, kde s n S. Víme, že s n = f(x n ) pro nějké x n K. Protože K je kompktní, existuje vybrná podposloupnost y k = x nk tková, že y k y K. Využijeme konvergenci spojitost, tedy f(y k ) f(y) f(y k ) s. Posloupnost má nejvýše jednu limitu, tudíž f(y) = s, nše tk dlouho hledné mximum. Minimum nlogicky. Máme tedy krásné vlstnosti kompktní množiny. Jk le poznt, zd je množin kompktní? Vět 8.8 (Nutné podmínky pro kompktnost). Nechť je množin K kompktní v (X, d). Pk je K uzvřená omezená. Důkz. Podle věty 8.4 stčí ověřit, že posloupnost x n K, která má limitu x pltí x K. Podle kompktnosti existuje y k = x nk y K. Dále si zvolme libovolný s X. Pokud K není omezená, tk n N x n K \ B(s, n), tedy d(s, x n ) > n. Ale díky tomu, že K je kompktní, existuje vybrná posloupnost x nk x. Podle věty 8.3 d(x nk, s) d(x, s). Jenže n k, máme spor. Vět 8.9. Množin (X, d) metrický prostor, K kompktní, A K je uzvřená. Potom je A kompktní. Vět 8.10 (Kompktnost kvádru). Množin [ 1, b 1 ] [ 2, b 2 ] [ d, b d ] je kompktní v (R d, d ). Důkz. Mějme x n = (x 1 n, x 2 n,..., x d n). Užijeme Bolzno-Weierstrssovu(?) větu pro posloupnost (x 1 n) n I1 [ 1, b 1 ]. Potom existuje vybrná posloupnost s limitou x 1. Tkto pokrčujeme pro kždou složku s mlým rozdílem, že (x k n) n Ik 1. Dostneme posloupnost N I 1 I 2 I d. Kompktnost tedy pltí. Důsledek 8.1. Množin A R d je kompktní právě, když A je uzvřená omezená. Důkz. Z věty 8.8 z toho, že tu množinu můžeme uzvřít kvádrem (8.10). 20
VIII. Primitivní funkce a Riemannův integrál
VIII. Primitivní funkce Riemnnův integrál VIII.2. Riemnnův integrál opkování Vět. Nechť f je spojitá funkce n intervlu, b nechť c, b. Oznčíme-li F (x) = x (, b), pk F (x) = f(x) pro kždé x (, b). VIII.3.
Více10 Určitý integrál Riemannův integrál. Definice. Konečnou posloupnost {x j } n j=0 nazýváme dělením intervalu [a,b], jestliže platí
10 Určitý integrál 10.1 Riemnnův integrál Definice. Konečnou posloupnost {x j } n j=0 nzýváme dělením intervlu [,b], jestliže pltí = x 0 < x 1 < < x n = b. Body x 0,...,x n nzýváme dělícími body. Normou
Více4. přednáška 22. října Úplné metrické prostory. Metrický prostor (M, d) je úplný, když každá cauchyovská posloupnost bodů v M konverguje.
4. přednášk 22. říjn 2007 Úplné metrické prostory. Metrický prostor (M, d) je úplný, když kždá cuchyovská posloupnost bodů v M konverguje. Příkldy. 1. Euklidovský prostor R je úplný, kždá cuchyovská posloupnost
VíceNEWTONŮV INTEGRÁL. V předchozích kapitolách byla popsána inverzní operace k derivování. Zatím nebylo jasné, k čemu tento nástroj slouží.
NEWTONŮV INTEGRÁL V předchozích kpitolách byl popsán inverzní operce k derivování. Ztím nebylo jsné, k čemu tento nástroj slouží. Uvžujme trmvj, která je poháněn elektřinou při brždění vyrábí dynmem elektřinu:
VíceV předchozích kapitolách byla popsána inverzní operace k derivování. Zatím nebylo jasné, k čemu tento nástroj slouží.
NEWTONŮV INTEGRÁL V předchozích kpitolách byl popsán inverzní operce k derivování Ztím nebylo jsné, k čemu tento nástroj slouží Uvžujme trmvj, která je poháněn elektřinou při brždění vyrábí dynmem elektřinu:
Více26. listopadu a 10.prosince 2016
Integrální počet Přednášk 4 5 26. listopdu 10.prosince 2016 Obsh 1 Neurčitý integrál Tbulkové integrály Substituční metod Metod per-prtes 2 Určitý integrál Geometrické plikce Fyzikální plikce K čemu integrální
VíceVIII. Primitivní funkce a Riemannův integrál
VIII. Primitivní funkce Riemnnův integrál VIII.2. Primitivní funkce Definice. Nechť funkce f je definován n neprázdném otevřeném intervlu I. Řekneme, že funkce F : I R je primitivní funkce k f n intervlu
Více7. Integrální počet Primitivní funkce, Neurčitý integrál
7. Integrální počet 7.. Primitivní funkce, Neurčitý integrál Definice 7. Říkáme, že F (x) je v intervlu (, b) (přitom může být tké =, b = + ) primitivní funkcí k finkci f(x), jestliže pro všechn x (, b)
VíceIntegrální počet - III. část (určitý vlastní integrál)
Integrální počet - III. část (určitý vlstní integrál) Michl Fusek Ústv mtemtiky FEKT VUT, fusekmi@feec.vutbr.cz 8. přednášk z AMA1 Michl Fusek (fusekmi@feec.vutbr.cz) 1 / 18 Obsh 1 Určitý vlstní (Riemnnův)
VíceObecně: K dané funkci f hledáme funkci ϕ z dané množiny funkcí M, pro kterou v daných bodech x 0 < x 1 <... < x n. (δ ij... Kroneckerovo delta) (4)
KAPITOLA 13: Numerická integrce interpolce [MA1-18:P13.1] 13.1 Interpolce Obecně: K dné funkci f hledáme funkci ϕ z dné množiny funkcí M, pro kterou v dných bodech x 0 < x 1
Víceintegrovat. Obecně lze ale říct, že pokud existuje určitý integrál funkce podle různých definic, má pro všechny takové definice stejnou hodnotu.
Přednášk 1 Určitý integrál V této přednášce se budeme zbývt určitým integrálem. Eistuje několik definic určitého integrálu funkce jedné reálné proměnné. Jednotlivé integrály se liší v tom, jké funkce lze
Více5.5 Elementární funkce
5.5 Elementární funkce Lemm 5.20. Necht x R. Potom existuje kldné C R (závisející n x) tkové, že pro kždé n N h ( 1, 1) pltí (x + h) n x n nhx n 1 h 2 C n. Definice. Exponenciální funkci exp definujme
VíceIntegrální počet - II. část (určitý integrál a jeho aplikace)
Integrální počet - II. část (určitý integrál jeho plikce) Michl Fusek Ústv mtemtiky FEKT VUT, fusekmi@feec.vutbr.cz 7. přednášk z ESMAT Michl Fusek (fusekmi@feec.vutbr.cz) 1 / 23 Obsh 1 Určitý vlstní (Riemnnův)
Více6. Určitý integrál a jeho výpočet, aplikace
Aplikovná mtemtik 1, NMAF071 6. Určitý integrál výpočet, plikce T. Slč, MÚ MFF UK ZS 2017/18 ZS 2017/18) Aplikovná mtemtik 1, NMAF071 6. Určitý integrál 1 / 13 6.1 Newtonův integrál Definice 6.1 Řekneme,
VíceLINEÁRNÍ DIFERENCIÁLNÍ ROVNICE 2.ŘÁDU
LINEÁRNÍ DIFERENCIÁLNÍ ROVNICE 2.ŘÁDU ZDENĚK ŠIBRAVA 1. Obecné řešení lin. dif. rovnice 2.řádu s konstntními koeficienty 1.1. Vrice konstnt. Příkld 1.1. Njděme obecné řešení diferenciální rovnice (1) y
VíceOBECNÝ URČITÝ INTEGRÁL
OBECNÝ URČITÝ INTEGRÁL Zobecnění Newtonov nebo Riemnnov integrálu se definují různým způsobem dostnou se někdy různé, někdy stejné pojmy. V tomto textu bude postup volen jko zobecnění Newtonov integrálu,
Více8. cvičení z Matematiky 2
8. cvičení z Mtemtiky 2 11.-1. dubn 2016 8.1 Njděte tři pozitivní čísl jejichž součin je mximální, jejichž součet je roven 100. Zdání příkldu lze interpretovt tké tk, že hledáme mximální objem kvádru,
VíceLDF MENDELU. Simona Fišnarová (MENDELU) Určitý integrál ZVMT lesnictví 1 / 26
Určitý integrál Zákldy vyšší mtemtiky LDF MENDELU Podpořeno projektem Průřezová inovce studijních progrmů Lesnické dřevřské fkulty MENDELU v Brně (LDF) s ohledem n discipĺıny společného zákldu http://kdemie.ldf.mendelu.cz/cz
VíceIntegrál a jeho aplikace Tomáš Matoušek
Integrál jeho plikce Tomáš Mtoušek Křivk Definice.(Vektorováfunkce) Funkci ϕ:r R n,kteráreálnémučíslupřiřzuje n-tici reálných čísel(vektor), nzýváme funkcí vektorovou. Lze ji tké popst po složkáchjko ϕ(t)=(ϕ
Vícex + F F x F (x, f(x)).
I. Funkce dvou více reálných proměnných 8. Implicitně dné funkce. Budeme se zbývt úlohou, kdy funkce není zdná přímo předpisem, který vyjdřuje závislost její hodnoty n hodnotách proměnných. Jeden z možných
VíceZÁKLADY. y 1 + y 2 dx a. kde y je hledanou funkcí proměnné x.
VARIAČNÍ POČET ZÁKLADY V prxi se čsto hledjí křivky nebo plochy, které minimlizují nebo mximlizují jisté hodnoty. Npř. se hledá nejkrtší spojnice dvou bodů n dné ploše, nebo tvr zvěšeného ln (má minimální
Více+ c. n x ( ) ( ) f x dx ln f x c ) a. x x. dx = cotgx + c. A x. A x A arctgx + A x A c
) INTEGRÁLNÍ POČET FUNKCE JEDNÉ PROMĚNNÉ ) Pojem neurčitého integrálu Je dán funkce Pltí všk tké F tk, y pltilo F ( ) f ( ) Zřejmě F ( ), protože pltí, 5,, oecně c, kde c je liovolná kon- stnt f ( ) nším
Víceje jedna z orientací určena jeho parametrizací. Je to ta, pro kterou je počátečním bodem bod ϕ(a). Im k.b.(c ) ( C ) (C ) Obr Obr. 3.5.
10. Komplexní funkce reálné proměnné. Křivky. Je-li f : (, b) C, pk lze funkci f povžovt z dvojici (u, v), kde u = Re f v = Im f. Rozdíl proti vektorovému poli je v tom, že jsou pro komplexní čísl definovány
Více17 Křivky v rovině a prostoru
17 Křivky v rovině prostoru Definice 17.1 (rovinné křivky souvisejících pojmů). 1. Nechť F (t) [ϕ(t), ψ(t)] je 2-funkce spojitá n, b. Rovinnou křivkou nzveme množinu : {F (t) : t, b } R 2. 2-funkce F [ϕ,
VíceDefinice. Nechť k 0 celé, a < b R. Definujeme. x < 1. ϕ(x) 0 v R. Lemma [Slabá formulace diferenciální rovnice.] x 2 1
9. Vriční počet. Definice. Nechť k 0 celé, < b R. Definujeme C k ([, b]) = { ỹ [,b] : ỹ C k (R) } ; C 0 ([, b]) = { y C ([, b]) : y() = y(b) = 0 }. Důležitá konstrukce. Shlzovcí funkce (molifiér, bump
VíceKapitola 1. Taylorův polynom
Kpitol Tylorův polynom Definice. Budeme psát f = o(g) v R, je-li lim x ( f )(x) =, f = O(g) g v R, je-li ( f ) omezená n nějkém U (). g Příkld. lim x (x + x + 3) 5 (x 5 x 3 + 7x 9) = lim x + o(x ) x x
VíceINTEGRACE KOMPLEXNÍ FUNKCE KŘIVKOVÝ INTEGRÁL
INTEGRAE KOMPLEXNÍ FUNKE KŘIVKOVÝ INTEGRÁL N konci kpitoly o derivci je uveden souvislost existence derivce s potenciálním polem. Existuje dlší chrkterizce potenciálného pole, která nebyl v kpitole o derivci
VícePřehled základních vzorců pro Matematiku 2 1
Přehled zákldních vzorců pro Mtemtiku 1 1. Limity funkcí definice Vlstní it v bodě = : f() = ɛ > 0, δ > 0 tk, že pro : ( δ, δ), pltí f() ( ɛ, ɛ) Vlstní it v bodě = : f() = ɛ > 0, c > 0 tk, že pro : > c,
VícePetr Hasil. Podpořeno projektem Průřezová inovace studijních programů Lesnické a dřevařské fakulty MENDELU v Brně (LDF)
Určitý integrál Petr Hsil Přednášk z mtemtiky Podpořeno projektem Průřezová inovce studijních progrmů Lesnické dřevřské fkulty MENDELU v Brně (LDF) s ohledem n discipĺıny společného zákldu (reg. č. CZ.1.07/2.2.00/28.0021)
VíceZavedení a vlastnosti reálných čísel PŘIROZENÁ, CELÁ A RACIONÁLNÍ ČÍSLA
Zvedení vlstnosti reálných čísel Reálná čísl jsou zákldním kmenem mtemtické nlýzy. Konstrukce reálných čísel sice není náplní mtemtické nlýzy, le množin reálných čísel R je pro mtemtickou nlýzu zákldním
VíceR n výběr reprezentantů. Řekneme, že funkce f je Riemannovsky integrovatelná na
Mtemtik II. Určitý integrál.1. Pojem Riemnnov určitého integrálu Definice.1.1. Říkáme, že funkce f( x ) je n intervlu integrovtelná (schopná integrce), je-li n něm ohrničená spoň po částech spojitá.
VíceAž dosud jsme se zabývali většinou reálnými posloupnostmi, tedy zobrazeními s definičním
Limit funkce. Zákldní pojmy Až dosud jsme se zbývli většinou reálnými posloupnostmi, tedy zobrzeními s definičním oborem N. Nyní obrátíme svou pozornost n širší třídu zobrzení. Definice.. Zobrzení f, jehož
Vícemnožina, na které je zavedena určitá struktura. Zejména, součet každých dvou prvků X = [x 1,..., x n ] R n,
Náplní předmětu bude klkulus R n R (přípdně R m ). Proč se zbývt funkcemi více proměnných? V prxi je čsto třeb uvžovt veličiny, které závisejí n více než jedné proměnné, npř. objem rotčního kužele závisí
VíceIntegrální počet - IV. část (aplikace na určitý vlastní integrál, nevlastní integrál)
Integrální počet - IV. část (plikce n určitý vlstní integrál, nevlstní integrál) Michl Fusek Ústv mtemtiky FEKT VUT, fusekmi@feec.vutbr.cz 9. přednášk z AMA Michl Fusek (fusekmi@feec.vutbr.cz) / 4 Obsh
VíceJak již bylo uvedeno v předcházející kapitole, můžeme při výpočtu určitých integrálů ze složitějších funkcí postupovat v zásadě dvěma způsoby:
.. Substituční metod pro určité integrály.. Substituční metod pro určité integrály Cíle Seznámíte se s použitím substituční metody při výpočtu určitých integrálů. Zákldní typy integrálů, které lze touto
VíceMatematika II: Testy
Mtemtik II: Testy Petr Schreiberová Ktedr mtemtiky deskriptivní geometrie VŠB - Technická univerzit Ostrv Mtemtik II - testy 69. Řy 9 - Test Ktedr mtemtiky deskriptivní geometrie, VŠB - Technická univerzit
VíceFunkce jedné proměnné
Funkce jedné proměnné Lineární funkce f: y = kx + q, D f = R, H f = R, grf je přímk množin odů [x, y], x D f, y = f(x) q úsek n ose y, tj. od [0, q], k směrnice, k = tn φ = 2 2 1 1, A[ 1, 2 ], B[ 1, 2
Více10 Funkce více proměnných
M. Rokyta, MFF UK: Aplikovaná matematika II kap. 10: Funkce více proměnných 16 10 Funkce více proměnných 10.1 Základní pojmy Definice. Eukleidovskou vzdáleností bodů x = (x 1,...,x n ), y = (y 1,...,y
VíceNMAF061, ZS Písemná část zkoušky 16. leden 2018
Jednotlivé kroky při výpočtech stručně, le co nejpřesněji odůvodněte. Pokud používáte nějké tvrzení, nezpomeňte ověřit splnění předpokldů. Jméno příjmení: Skupin: Příkld 1 3 4 5 6 Celkem bodů Bodů 7 6
Více2. Funkční řady Studijní text. V předcházející kapitole jsme uvažovali řady, jejichž členy byla reálná čísla. Nyní se budeme zabývat studiem
2. Funkční řd Studijní text 2. Funkční řd V předcházející kpitole jsme uvžovli řd, jejichž člen bl reálná čísl. Nní se budeme zbývt studiem obecnějšího přípdu, kd člen řd tvoří reálné funkce. Definice
VíceMatematika II: Pracovní listy Integrální počet funkce jedné reálné proměnné
Mtemtik II: Prcovní listy Integrální počet funkce jedné reálné proměnné Petr Schreiberová, Petr Volný Ktedr mtemtiky deskriptivní geometrie VŠB - Technická univerzit Ostrv Ostrv 8 Obsh Neurčitý integrál.
VíceDERIVACE A INTEGRÁLY VE FYZICE
DOPLŇKOVÉ TEXTY BB0 PAVEL SCHAUER INTERNÍ MATERIÁL FAST VUT V BRNĚ DERIVACE A INTEGRÁLY VE FYZICE Obsh Derivce... Definice derivce... Prciální derivce... Derivce vektorů... Výpočt derivcí... 3 Algebrická
VíceNMAF061, ZS Písemná část zkoušky 25. leden 2018
Jednotlivé kroky při výpočtech stručně, le co nejpřesněji odůvodněte. Pokud používáte nějké tvrzení, nezpomeňte ověřit splnění předpokldů. Jméno příjmení: Skupin: Příkld 3 4 5 6 Celkem bodů Bodů 6 6 4
VíceUčební text k přednášce Matematická analýza II (MAI055)
Učební text k přednášce Mtemtická nlýz II (MAI055) Mrtin Klzr 20. červn 2007 Přednášk pokrývá v letním semestru následující látku:. Riemnnův integrál. 2. Posloupnosti řdy funkcí, mocninné řdy Fourierovy
Více2.3 Aplikace v geometrii a fyzice Posloupnosti a řady funkcí Posloupnosti funkcí... 17
Obsh Derivce Integrály 6. Neurčité integrály.................. 6. Určité integrály....................3 Aplikce v geometrii fyzice............ 6 3 Posloupnosti řdy funkcí 7 3. Posloupnosti funkcí.................
VíceA DIRACOVA DISTRIBUCE 1. δ(x) dx = 1, δ(x) = 0 pro x 0. (1) Graficky znázorňujeme Diracovu distribuci šipkou jednotkové velikosti (viz obr. 1).
A DIRACOVA DISTRIBUCE A Dircov distribuce A Definice Dircovy distribuce Dircovu distribuci δx) lze zvést třemi ekvivlentními způsoby ) Dirc [] ji zvedl vzthy δx) dx, δx) pro x ) Grficky znázorňujeme Dircovu
Více4. cvičení z Matematiky 2
4. cvičení z Mtemtiky 2 14.-18. březn 2016 4.1 Njděte ity (i (ii (iii (iv 2 +(y 1 2 +1 1 2 +(y 1 2 z 2 y 2 z yz 1 2 y 2 (,y (0,0 2 +y 2 2 y 2 (,y (0,0 2 +y 3 (i Pro funkci f(, y = 2 +(y 1 2 +1 1 2 +(y
VíceŘešené příklady k MAI III.
Řešené příkldy k MAI III. Jkub Melk 28. říjn 2007 1 Obsh 1 Metrické prostory 2 1.1 Teoretickéotázky.... 2 1.2 Metriky..... 4 1.3 Anlýzmnožin... 4 1.3.1 Uzávěry... 4 1.3.2 Zkoumejtenásledujícímnožiny....
Více2. Pokud nedojde k nejasnostem, budeme horní a dolní součty značit pouze
8. Určitý integrál 8.1. Newtonův integrál Definice 8.1 Buďte,b R. Řekneme,žeNewtonůvintegrálzfunkce fnintervlu(,b) existuje(znčímejej(n) f(x)dx),jestliže 1.existuje primitivní funkce F k f n intervlu(,
VíceMATEMATIKA I. prof. RNDr. Gejza Dohnal, CSc. IV. Základy integrálního počtu
MATEMATIKA I. prof. RNDr. Gejz Dohnl, CSc. IV. ákldy integrálního počtu 1 Mtemtik I. I. Lineární lgebr II. ákldy mtemtické nlýzy III. Diferenciální počet IV. Integrální počet 2 Mtemtik I. IV. Integrální
VíceI Diferenciální a integrální počet funkcí jedné proměnné 3
Obsh I Diferenciální integrální počet funkcí jedné proměnné 3 Preklkulus 5. Reálná čísl................................................ 5. Funkce jejich zákldní vlstnosti....................................3
VíceII. INTEGRÁL V R n. Obr. 9.1 Obr. 9.2 Integrál v R 2. z = f(x, y)
. NTEGRÁL V R n Úvod Určitý integrál v intervlu, b Pro funki f :, b R jsme definovli určitý integrál jko číslo, jehož hodnot je obshem obrze znázorněného n obrázíh. Pro funki f : R n R budeme zvádět integrál
Vícef dx S(f, E) M(b a), kde D a E jsou
Přehled probrné látky z MAII, LS 2004/05 1. přednášk 21.2.2005. Opkování látky o primitivních funkcích ze závěru zimního semestru (23.-25. přednášk). Rozkld rcionální funkce n prciální zlomky. Popis hledání
VíceDiferenciální počet. Spojitost funkce
Dierenciální počet Spojitost unkce Co to znmená, že unkce je spojitá? Jký je mtemtický význm tvrzení, že gr unkce je spojitý? Jké jsou vlstnosti unkce v bodě? Jké jsou vlstnosti unkce v intervlu I? Vlstnosti
VíceMatematika 1A. PetrSalačaJiříHozman Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Technická univerzita v Liberci
Mtemtik 1A. PetrSlčJiříHozmn Fkult přírodovědně-humnitní pedgogická Technická univerzit v Liberci petr.slc@tul.cz jiri.hozmn@tul.cz 21.11.2016 Fkult přírodovědně-humnitní pedgogická TUL ZS 2016-2017 1/
VíceKŘIVKOVÉ INTEGRÁLY. Křivka v prostoru je popsána spojitými funkcemi ϕ, ψ, τ : [a, b] R jako množina bodů {(ϕ(t), ψ(t), τ(t)); t
KŘIVKOVÉ INTEGRÁLY Má-li se spočítt npř. spotřeb betonu n rovný plot s měnící se výškou, stčí spočítt integrál z této výšky podle zákldny plotu. o když je le zákldnou plotu nikoli rovná úsečk, le křivá
VíceZ aklady funkcion aln ı anal yzy Kubr Milan 16. ˇ cervna 2005
Zákldy funkcionální nlýzy Kubr Miln 6. červn 2005 Obsh Metrické prostory.. Zákldní vlstnosti......................................2 Úplné, seprbilní kompktní prostory......................... 7.3 Zobrzení
VíceVěta (princip vnořených intervalů). Jestliže pro uzavřené intervaly I n (n N) platí I 1 I 2 I 3, pak
Reálná čísl N přirozená čísl: {,, 3, } Z celá čísl: {, ±, ±, ±3, } Q rcionální čísl: { b : Z, b N} R reálná čísl C komplení čísl: { + jy :, y R}, j R \ Q ircionální čísl, π, e, ) Tvrzení Mezi kždými dvěm
Více6. a 7. března Úloha 1.1. Vypočtěte obsah obrazce ohraničeného parabolou y = 1 x 2 a osou x.
KMA/MAT Přednášk cvičení č. 4, Určitý integrál 6. 7. březn 17 1 Aplikce určitého integrálu 1.1 Počáteční úvhy o výpočtu obshu geometrických útvrů v rovině Úloh 1.1. Vypočtěte obsh obrzce ohrničeného prbolou
Více12.1 Primitivní funkce
Integrání počet. Primitivní funkce Již jsme definovli pojem derivce funkce, k funkci f(x) jsme hledli její derivci f (x). Nyní chceme ukázt opčný postup, tzn. k funkci f (x) njít funkci f(x). Přesněji,
VíceSpojitost funkce v bodě, spojitost funkce v intervalu
10.1.6 Spojitost funkce v bodě, spojitost funkce v intervlu Předpokldy: 10104, 10105 Př. 1: Nkresli, jk funkce f ( x ) dná grfem zobrzí vyznčené okolí bodu n ose x n osu y. Poté nkresli n osu x vzor okolí
VíceLimity, derivace a integrály Tomáš Bárta, Radek Erban
Limity, derivce integrály Tomáš Bárt, Rdek Erbn Úvod Definice. Zobrzení(téžfunkce) f M Njemnožinuspořádnýchdvojic(x, y) tková,žekekždému xexistujeprávějedno y,žedvojice(x,y) f.tj.kždývzor xmáprávějedenobrz
VíceI Diferenciální a integrální počet funkcí jedné proměnné 5
Obsh I Diferenciální integrální počet funkcí jedné proměnné 5 Preklkulus 7. Reálná čísl................................................ 7. Funkce jejich zákldní vlstnosti...................................
Více11. cvičení z Matematické analýzy 2
11. cvičení z Mtemtické nlýzy 1. - 1. prosince 18 11.1 (cylindrické souřdnice) Zpište integrály pomocí cylindrických souřdnic pk je spočítejte: () x x x +y (x + y ) dz dy dx. (b) 1 1 x 1 1 x x y (x + y
VícePrimitivní funkce a Riemann uv integrál Lineární algebra Taylor uv polynom Extrémy funkcí více prom ˇenných Matematika III Matematika III Program
Program Primitivní funkce a Riemannův integrál Program Primitivní funkce a Riemannův integrál Lineární algebra Program Primitivní funkce a Riemannův integrál Lineární algebra Taylorův polynom Program Primitivní
VícePřednáška 9: Limita a spojitost
4 / XI /, 5: Přednášk 9: Limit spojitost V minulých přednáškách jsme podrobněji prozkoumli důležitý pojem funkce. Při řešení konkrétních problémů se nše znlosti (npř. nměřená dt) zpisují jko funkční hodnoty
VíceANALYTICKÁ GEOMETRIE V PROSTORU
ANALYTICKÁ GEOMETRIE V PROSTORU 3. přednášk Vektorová lger Prvoúhlé souřdnice odu v prostoru Poloh odu v prostoru je vzhledem ke třem osám k soě kolmým určen třemi souřdnicemi, které tvoří uspořádnou trojici
VíceTexty k přednáškám z MMAN3: 4. Funkce a zobrazení v euklidovských prostorech
Texty k přednáškám z MMAN3: 4. Funkce a zobrazení v euklidovských prostorech 1. července 2008 1 Funkce v R n Definice 1 Necht n N a D R n. Reálnou funkcí v R n (reálnou funkcí n proměnných) rozumíme zobrazení
VícePředpoklady: a 1, a 0, f spojité na intervalu I, a 1 0 na I. Vydělením a 1 (x) dostaneme LDR ve tvaru (p, q spojité):
Diferenciální rovnice Obyčejná diferenciální rovnice n-tého řádu: F x, y, y, y,, y n Řešení n intervlu I: funkce y : I R tková, že pro kždé x I je F x, yx, y x,, y n x Mximální řešení: neexistuje řešení
VíceII. 5. Aplikace integrálního počtu
494 II Integrální počet funkcí jedné proměnné II 5 Aplikce integrálního počtu Geometrické plikce Určitý integrál S b fx) dx lze geometricky interpretovt jko obsh plochy vymezené grfem funkce f v intervlu
VícePoznámka. Využití: věty o limitách, popisy intervalů: (, 0) = {x R : < x < 0} = {x R : x < 0}, (, + ) = R (otevřené i s ± ).
v 8--7 Reálná čísl N přirozená čísl: {,, 3, } Z celá čísl: {, ±, ±, ±3, } Q rcionální čísl: { b : Z, b N} R reálná č: délky, doplnění it, suprem/infim, řezy R \ Q ircionální čísl, π, e, ) C komplení čísl:
Více14. cvičení z Matematické analýzy 2
4. cvičení z temtické nlýzy 2 22. - 26. květn 27 4. Greenov vět) Použijte Greenovu větu k nlezení práce síly F x, y) 2xy, 4x 2 y 2 ) vykonné n částici podél křivky, která je hrnicí oblsti ohrničené křivkmi
Víceje daná funkce. Množinu všech primitivních funkcí k f na I nazveme neurčitým f(x)dx nebo f.
MATEMATICKÁ ANALÝZA INTEGRÁLNÍ POČET PŘEDNÁŠEJÍCÍ ALEŠ NEKVINDA. Přednášk Oznčme R = R {, } jko v minulém semestru. V tomto semestru se budeme zbývt opčným úkonem k derivování. Primitivní funkce. Definice.
Více1. Těleso komplexních čísel Definice. Množinou komplexních čísel rozumíme množinu R 2.
1. Těleso komplexních čísel Definice. Množinou komplexních čísel rozumíme množinu R 2. Množinu komplexních čísel znčíme C. N množině C definujeme operce sčítání + jko v R 2 násobení. předpisem (x, y).(u,
VíceDerivace a monotónnost funkce
Derivace a monotónnost funkce Věta : Uvažujme funkci f (x), která má na intervalu I derivaci f (x). Pak platí: je-li f (x) > 0 x I, funkce f je na intervalu I rostoucí. je-li f (x) < 0 x I, funkce f je
Více6.1. Limita funkce. Množina Z má dva hromadné body: ±. Tedy Z ={+, }.
6.1. Limit funkce Číslo R nzveme hromdným bodem množiny A R, pokud v kždém jeho okolí leží nekonečně mnoho bodů z množiny A. Body z A, které neptří mezi hromdné body A, se nzývjí izolovné. Alterntivně
VíceSouhrn základních výpočetních postupů v Excelu probíraných v AVT 04-05 listopad 2004. r r. . b = A
Souhrn zákldních výpočetních postupů v Ecelu probírných v AVT 04-05 listopd 2004. Řešení soustv lineárních rovnic Soustv lineárních rovnic ve tvru r r A. = b tj. npř. pro 3 rovnice o 3 neznámých 2 3 Hodnoty
Více1.1 Numerické integrování
1.1 Numerické integrování 1.1.1 Úvodní úvhy Nším cílem bude přibližný numerický výpočet určitého integrálu I = f(x)dx. (1.1) Je-li znám k integrovné funkci f primitivní funkce F (F (x) = f(x)), můžeme
VíceKřivkový integrál funkce
Kpitol 6 Křivkový integrál funkce efinice způsob výpočtu Hlvním motivem pro definici určitého integrálu funkce jedné proměnné byl úloh stnovit obsh oblsti omezené grfem dné funkce intervlem n ose x. Řd
VíceÚlohy krajského kola kategorie A
67. ročník mtemtické olympiády Úlohy krjského kol ktegorie A 1. Pvel střídvě vpisuje křížky kolečk do políček tbulky (zčíná křížkem). Když je tbulk celá vyplněná, výsledné skóre spočítá jko rozdíl X O,
VíceTechnická univerzita v Liberci. Pedagogická fakulta. Katedra matematiky a didaktiky matematiky. Matematika I. (Obor: Informatika a logistika)
Technická univerzit v Liberci Pedgogická fkult Ktedr mtemtiky didktiky mtemtiky Mtemtik I (Obor: Informtik logistik) Václv Finěk Kpitol Zákldní pojmy Cílem této kpitoly je vysvětlit význm zákldních pojmů
VícePoznámka. Využití: věty o limitách, popisy intervalů: (, 0) = {x R : < x < 0} = {x R : x < 0}, (, + ) = R (otevřené i s ± ).
Reálná čísl N přirozená čísl: {,, 3, } Z celá čísl: {, ±, ±, ±3, } Q rcionální čísl: { b : Z, b N} R reálná č: délky úseček, doplnění limit, suprem, infim, des rozvoj:,, Z, n {,, 9} pro n N R \ Q ircionální
VíceMatematika II: Listy k přednáškám
Mtemtik II: Listy k přednáškám Rdomír Pláček, Petr Schreiberová, Petr Volný Ktedr mtemtiky deskriptivní geometrie VŠB - Technická univerzit Ostrv Kpitol 1 Integrální počet funkcí jedné proměnné 1.Řy 11
VíceTeorie. Hinty. kunck6am
kytaristka@gmail.com www.natur.cuni.cz/ kunck6am 5. cvičení Teorie Definice. Necht funkce f je definována na neprázdném otevřeném intervalu I. Řekneme, že funkce F je primitivní funkce k f na I, jestliže
Více1 Množiny, výroky a číselné obory
1 Množiny, výroky a číselné obory 1.1 Množiny a množinové operace Množinou rozumíme každé shrnutí určitých a navzájem různých objektů (které nazýváme prvky) do jediného celku. Definice. Dvě množiny jsou
VíceFunkce jedn e re aln e promˇ enn e Derivace Pˇredn aˇska ˇr ıjna 2015
Funkce jedné reálné proměnné Derivace Přednáška 2 15. října 2015 Obsah 1 Funkce 2 Limita a spojitost funkce 3 Derivace 4 Průběh funkce Informace Literatura v elektronické verzi (odkazy ze STAGu): 1 Lineární
VíceMatematika II: Listy k přednáškám
Mtemtik II: Listy k přednáškám Rdomír Pláček, Petr Schreiberová, Petr Volný Ktedr mtemtiky deskriptivní geometrie VŠB - Technická univerzit Ostrv Kpitol 1 Integrální počet funkcí jedné proměnné 1.Řy 11
Více56. ročník Matematické olympiády. b 1,2 = 27 ± c 2 25
56. ročník Mtemtické olympiády Úlohy domácí části I. kol ktegorie 1. Njděte všechny dvojice (, ) celých čísel, jež vyhovují rovnici + 7 + 6 + 5 + 4 + = 0. Řešení. Rovnici řešíme jko kvdrtickou s neznámou
VíceText m ºe být postupn upravován a dopl ován. Datum poslední úpravy najdete u odkazu na staºení souboru. Veronika Sobotíková
Tento text není smosttným studijním mteriálem. Jde jen o prezentci promítnou n p edná²kách, kde k ní p idávám slovní komentá. N které d leºité ásti látky pí²u pouze n tbuli nejsou zde obsºeny. Text m ºe
VíceMasarykova univerzita
Msrykov univerzit Přírodovědecká fkult Diplomová práce Web k témtu: Integrální počet Bc. Ev Schlesingerová Brno 9 Prohlášení Prohlšuji, že jsem tuto diplomovou práci npsl sm s použitím uvedené litertury.
VíceMatice. a B =...,...,...,...,..., prvků z tělesa T (tímto. Definice: Soubor A = ( a. ...,..., ra
Definice: Soubor A ( i j ) Mtice 11 12 1n 21 22 2n m 1 m2 prvků z těles T (tímto tělesem T bude v nší prxi nejčstěji těleso reálných čísel R resp těleso rcionálních čísel Q či těleso komplexních čísel
VíceFI: JARO 2017 Verze: 9. února 2017
FI: JARO 7 Verze: 9. únor 7 Přednášky k předmětu MB Autor: Romn Šimon Hilscher Přednášející: Petr Hsil Obsh Přehled přednášek podle strny ukončení iii. Polynomy interpolce.. Interpolce.. Lgrngeův interpolční
VícePokud tato primitivní funkce platí na více intervalech, zapisujeme to najednou ve tvaru
Definice tvrzení funce(integrál Nechť f je funce n intervlu I. Řeneme,žefunce Fjeprimitivnífuncefn I,jestližeje Fspojitán I,diferencovtelnánvnitřu I O F = fn I O. Nechť Fjeprimitivnífuncefnintervlu I.
VíceSeznámíte se s další aplikací určitého integrálu výpočtem objemu rotačního tělesa.
.. Ojem rotčního těles Cíle Seznámíte se s dlší plikcí určitého integrálu výpočtem ojemu rotčního těles. Předpokládné znlosti Předpokládáme, že jste si prostudovli zvedení pojmu určitý integrál (kpitol.).
Více3. přednáška 15. října 2007
3. přednáška 15. října 2007 Kompaktnost a uzavřené a omezené množiny. Kompaktní množiny jsou vždy uzavřené a omezené, a v euklidovských prostorech to platí i naopak. Obecně to ale naopak neplatí. Tvrzení
VíceSbírka příkladů z analýzy funkcí více proměnných
České vsoké učení technické v Prze Fkult elektrotechnická Sbírk příkldů z nlýz funkcí více proměnných Miroslv Korbelář Prh 6 Předmluv Tento text je určen pro student technických vsokých škol, zejmén studentům
VícePrimitivní funkce. Definice a vlastnosti primitivní funkce
Obsh PŘEDMLUVA OBSAH 5 I. PRIMITIVNÍ FUNKCE 7 Definice vlstnosti primitivní funkce............ 7 Metody výpočtu primitivních funkcí............. Rcionální funkce................... 7 Ircionální funkce...................
Více12. Funkce více proměnných
12. Funkce více proměnných 12.1 Parciální derivace a totální diferenciál Definice Necht f je reálná funkce n proměnných, a 2 R n a 1 i n. 12.1 Parciální derivace a totální diferenciál Definice Necht f
Více13. Exponenciální a logaritmická funkce
@11 1. Eponenciální logritmická funkce Mocninná funkce je pro r libovolné nenulové reálné číslo dán předpisem f: y = r, r R, >0 Eponent r je konstnt je nezávisle proměnná. Definičním oborem jsou pouze
Více