Dvacet let od zahájení velké privatizace

Transkript

1 ŘÍJEN 2011 Duša tříska: Dvacet let od zahájeí velké privatizace Václav Klaus: Braňme aše tradice před pokrokáři Jiří Paye: Vleklé reformy zdravotictví Tomáš Muzi: Spor o pražské mrakodrapy Marek Loužek: Receze Bejami Kuras: Jak zabít civilizaci Opletalova Praha 1 Tel./fax: cep@cepi.cz CEP Newsletter Cetra pro ekoomiku a politiku Registrace MK ČR E Dvacet let od zahájeí velké privatizace Duša Tříska Národohospodářská fakulta VŠE a FSP/CD-F ce bylo možé uskutečit relativě sado. Důvody byly přiejmeším dva. Předě, její podstatou bylo v techickém slova smyslu podstaté zjedodušeí, až trivializace společeských vztahů, zejméa těch politických a ekoomických. Architekti trasformace se emohli opřít o žádou dlouhodobě připravovaou ideovou (aalytickou) základu, žádé poučky vědeckého kapitalismu ebyly k dispozici Za druhé, pro její provedeí bylo dostupé celkem dobře zdokumetovaého kow how: Na ideové úrovi byl apliková vědecký komuismus moha ašimi itelektuály systematicky studovaý a ěkdy i rozvíjeý (mladším čteářům připomeňme, že teto obor je jedou ze tří součástí marxismu-leiismu vedle historického materialismu a politické ekoomie, a že Leiovy Dvě taktiky sociálí demokracie v demokratické revoluci, často považovaé za bibli vědeckého komuismu, jsou již z roku 1905). Na realizačí úrovi pak byly k dispozici celkem sado převoditelé zkušeosti Sovětského svazu. Naopak pro účely ávratu ke kapitalismu, tj. trasformace reálého socialismu žádé podobé kow how eexistovalo. Za klíčovou tezi tohoto příspěvku tedy považujme, že architekti této trasformace se emohli opřít o žádou dlouhodobě připravovaou Připomeutí uvedeého výročí začěme datem 17. září 1990, kdy Federálí shromážděí ČSFR schválilo dokumet ozačeý jako Scéář ekoomické reformy (pro jeho úplé zěí viz sborík CEP č. 46/2006). Neuvěřitelou dyamiku teh dejší doby budeme dále ilustrovat těmito událostmi: 1) De 26. úora 1991 je přijat tzv. záko o velké privatizaci, tzv. trasformačí záko; 2) 16. duba 1991 je dokoče možá ejvětší idividuálí privatizačí projekt spojeí AZNP Mladá Boleslav s automobilkou Volkswage (šlo o tzv. joit-veture založeý ještě a základě předlistopadového zákoa o podicích se zahraičí majetkovou účastí); 3) 1. říja 1991 je zaháje prodej kupóových kížek a kupóových zámek a defiitivě jsou kostky vržey de 1. listopadu 1991, kdy je zahájea registrace kupóových kížek; 4) takto zahájeá prví vla kupóové privatizace kočí, spolu s českosloveskou federací, v prosici Výchozí okolosti Naším hlavím tématem je skoková přeměa společosti a proto budeme a socialistickou revoluci z roku 1948 pohlížet jako a istitucioálí trasformaci kapitalismu, jeho přeměu v reálý socialismus. Východiskem pak bude teze, že teto typ trasformaříjový GRAF CEPU Náklady státu a stavebí spořeí vyplaceá státí podpora v mld Kč s

2 NEWSLETTER říje / 2011 ideovou (aalytickou) základu, že žádé poučky vědeckého kapitalismu ebyly k dispozici. Toto itelektuálí selháí společeskovědí obce jistě mělo ejrůzější důvody, zde icméě zdůrazěme, že apříklad v západím akademickém světě se ávrat ke kapitalismu epředpokládal a sad ai epovažoval za žádoucí. Odboré diskuse se vedly spíš ohledě kovergece společeských systémů, občaské společosti, filadizace, ekomuistické společosti, rad pracujících (viz práce J. Švejara a J. Vaeka) apod. Pozoruhodé je samozřejmě i to, že po kapitalismu etoužili ai ti ejpromietější disideti (máme zde a mysli i jiak ezpochybitelé osobosti jako Solžeici, Sacharov, Djilas, Havel apod.). Zdůrazěme tedy, že teze o ereformovatelosti socialismu a esmyslosti třetích cest epřijaly mohé akademické kruhy a Západě dodes, zatímco u ás plě zdomácěly ejpozději ěkdy a začátku osmdesátých abízíme let (zájmeem my rozumí autor osoby patřící do a jiém místě vymezeého SVK Společeství Václava Klause, jehož počátky lze vystopovat v šedesátých letech v okolí Ekoomického ústavu ČSAV; autorovo my je tedy je zkráceou verzí Klausova my, resp. alespoň ěkteří z ás ). Tolik úvodem k prví otázce aší trasformačí strategie: Kde se společost achází a kam se má dostat? Má být tím cílem vůbec kapitalismus? Připomeňme, že a politické scéě tato debata probíhala všelijak, ejjadrěji jako přestřelka mezi Klausovou trží ekoomikou bez přívlastku a Luxovou sociálě trží ekoomikou. Jako zastáci budováí kapitalismu jsme ovšem museli dále vymezit, která z jeho podob by to měla být. V oé době uměl každý z ás celkem do detailu rozlišit evropské socialismy maďarský, polský, jugoslávský Naopak jsme se teprve učili, v čem kokrétě se aglo americký typ společosti liší od toho v kotietálí Evropě, či dokoce v jihovýchodí Asii (Japosko, Jiží Korea, Malajsie ). Je-li trasformačí cíl idetifiková, ásleduje druhá otázka trasformačí strategie: Jakými metodami lze tohoto cíle dosáhout, kterými cestami je možé se k ěmu vydat. Je zřejmé, že samotou destrukci existujících istitucí RVHP, SPK apod. lze provést poměrě sado a že v tomto bodě jsou si obě výše vymezeé trasformace pozoruhodě podobé. Ta podstatá odlišost mezi imi tedy spočívá v tom, že postavit fugující strukturu demokratických istitucí je podstatě obtížější, ež bylo zajišťováí fukcí jedié politické stray, která je avíc i jediým vlastíkem všeho majetku, včetě výrobích prostředků ai emluvě o klidu a práci, který architektům reálého socialismu garatují socialistické metody vyucováí pořádku a kázě. Zdůrazěme tedy, že cílem aší trasformace bylo ovika opět v techickém slova smyslu společost odtrivializovat ahradit primitiví (socialistické) společeské vztahy plokrevým, košatými, pestrobarevým, rozporuplým, mohavrstevým, často kofliktím a třeba i tápajícím, protože ové cesty hledajícím uspořádáím společosti. Jiak řečeo, od počátku ám bylo víc ež zřejmé, že budováí ových istitucí emůže ebýt hodě ákladé, tj. že očekávaé výosy trasformace je třeba důsledě kofrotovat s možostmi optimalizovat její evyhutelé (politické, ekoomické, sociálí a další) áklady. A právě to je jádrem oé druhé, metodologické otázky a akoec i hlavího deficitu již zmíěého trasformačího kow how. Česká cesta Podstatou metodou destrukce kapitalismu bylo masové zároděí. U ás se s ím začalo již v roce 1945 (a základě Košického vládího programu), aby do apros- s CEP abízí sborík č. 91/2011 David Hume 300 let od arozeí, do ěhož přispěli Robert Holma, Zuzaa Parusiková, Josef Moural, Zdeňka Jastrzembská, Já Pavlík, Marek Loužek (editor sboríku), Zdeěk Novotý, Lukáš Kovada, Odřej Čapek a Tomáš Krištofóry. V příloze jsou ukázky z díla Davida Huma. Předmluvu ke sboríku apsal prezidet Václav Klaus. 146 stra, 100 Kč. objedávky a CEP abízí sborík č. 92/2011 Viktor Dyk osmdesát let od smrti, do ěhož přispěli Robert Kvaček, Josef Tomeš, Jaroslav Med, Jiří Brabec, Libuše Beešová, Ja Kopal, Jaroslava Hocová-Libická, Lukáš Petřík, Ja Hübsch, Radim Paeka a Fratišek Čada. V příloze ajde čteář ukázky z díla Viktora Dyka. Editorem je Marek Loužek. Předmluvu apsal prezidet Václav Klaus. 126 stra, 100 Kč. objedávky a 2

3 NEWSLETTER říje / 2011 té dokoalosti bylo dovedeo po úoru 1948, kdy občaům bylo poecháo je tzv. osobí vlastictví, zatímco to soukromé se dostalo mezi skutkové podstaty trestího práva. Protože budováí kapitalismu zde prezetujeme jako iverzí proces k socialistické revoluci, je privatizace zjevým proti-pólem zárodňováí a proto jsou i její cíle obdobě jako tomu bylo při zárodňováí především politické. I z tohoto hlediska je třeba hodotit metody, které byly po roce 1990 použity pod ozačeím: 1) malá privatizace, 2) stadardí (British- -style) privatizace, 3) kupóová privatizace, 4) muicipalizace a trasformace jedotých zemědělských družstev a 5) restituce. Z kvatitativího hlediska byl privatizová majetek v účetí hodotě téměř jede tisíc mld. Kč, z čehož, zdůrazěme, zhruba 80 % mělo podobu bezúplatých převodů typu 3) až 5), z čehož pak dvěma kupóovými vlami prošel majetek kolem 300 mld. Kč. Každá z těchto metod je zatížea v tom či oom rozsahu tímto fatálím rozporem: stát, který se saží svého majetku zbavit proto, že s ím eumí hospodařit, musí jedorázově provést jedu z ejobtížějších operací v obchodím styku je fakticky douce vykoat ěco, co mu z pricipiálích důvodů epřísluší a co eumí, už proto, že to ikdy před tím edělal a v budoucosti ai dělat ehodlá. Navíc, z povahy státího vlastictví vyplývá, že všechy trasakce s ím jsou věcí veřejou a veřejost tedy přísě kotroluje stát, jak provádí ěco, co z povahy věci teto stát eumí, protože by se to sad ai eměl učit. Kombiace této politické přitažlivosti a dříve zmíěého metodologického rozporu utě vede i k silě kritických post-privatizačím reakcím o to vyhroceějším, oč ezralejší jsou ově vzikající istituce, tj. oč méě zralí jsou zúčastěí aktéři, tj. eje politici, ale i a ě ezapomeňme samotí podikatelé, často z ebe spadlí a ze zkumavky vypěstovaí pioýři kapitalismu. Ti posledě jmeovaí se ěkdy dopouštějí (a bylo by bláhové očekávat ěco jiého!) třeba i zjevých a jistě eodpustitelých pochybeí. Nezralost politiků má pak podobu výkřiků o spáleé zemi a vládě tuelářů a prostitutek. Ekoomickým cílem privatizace je zvýšeí efektivosti ekoomiky jako celku, tj. ikoli toho kterého privatizovaého podiku. To, že k privatizaci bude asi atrvalo připojea cedulka zpackaá, tedy ejspíš vyplývá z povahy věci a tyto reakce jsme i očekávali (poučeím pro ás bylo i to, co za své feomeálí privatizačí počiy z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let sklízela Margareta Thatcherová v době, kdy my jsme byli v ejlepším). Pochvalme se tedy za odvahu, s íž jsme tehdy mezi základí pricipy popisovaého procesu zařadili i takovéto teze: ekoomickým cílem privatizace je zvýšeí efektivosti ekoomiky jako celku, tj. ikoli toho kterého privatizovaého podiku; edává žádý smysl s privatizací čekat a efektiví práví řád a jeho vyutitelost vládu práva. Prví z těchto tezí reagovala a tehdejší odhady, že zhruba tři čtvrtiy českých podiků jsou etrasformovatelé, odsouzeé k záiku a jejich privatizace je tedy de facto je součástí celkové schumpeterovské kreativí destrukce. Druhá z uvedeých tezí vyvolává vášě dodes. Volě proto parafrázujme aši edávou polemiku (viz Klaus, Tříska 2006), ve které jsme a prvím místě za esmyslou ozačili již samotou představu, že trasformačí proces lze a ějaký čas, pro ty či oy účely, více či méě pozastavovat. Tamtéž dále vysvětlujeme, že i kdyby byl abízíme Zvýhoděé předplaté a druhou poloviu roku s Předplaté zahruje pravidelý ewsletter, sboríky a ostatí publikace, pozváky a semiáře. CEP abízí kihu Ivaa Breziy Zeleá apokalypsa. Autor v í poutavým a čtivým způsobem vyvrací řadu populárích mýtů o životím prostředí. Zabývá se změou klimatu, eergetikou, geeticky modifikovaými plodiami, globalizací, recyklací odpadu, ekoterorismem, árodím parkem Šumava, evládími ekologickými orgaizacemi, Straou zeleých a růzými dalšími ekologickými tématy. Předmluvu ke kize apsal prezidet Václav Klaus. Cea: 200 Kč, 440 stra. objedávky a Základí cea předplatého a druhou poloviu roku 2011 čií 330 Kč. Studetské předplaté 165 Kč. 3

4 NEWSLETTER říje / 2011 odklad možý, je přiejmeším sporé, zda apříklad ta deší (září 2011) úroveň vlády práva je skutečě tím, ač jsme měli dvacet let čekat. A koečě a asi zejméa, pokud by stát dokázal ustavit pořádky, které rozliší dobro od zla s tím, že obé spravedlivě odměí, vziká otázka, proč vůbec takový ráj a zemi trasformovat či dokoce privatizovat. Politická (e)korektost západí vědy Zatímco politické útoky domácí opozice a ásledě i odpadlých frakcí původí koalice vyplývají z povahy věci, o dost jiak je to s kritikou ze stray tzv. ezávislých expertů, či dokoce akademické obce. Jde o překvapivě citlivé téma a proto raději trochu změím styl výkladu přejdu do ich formy a ke koci použiji i trochu iroie. Začu ovšem s plou vážostí, shrutím mých faktických zkušeostí s meziárodím (trasformačím a tedy i privatizačím) kow-how. Od léta 1990 jsem přímo a Miisterstvu fiací spolupracoval se skupiou britských poradců zastupujících oblast legislativy, oceňováí podiků (fůzí a akvizic) a bakovictví (skupiu fiacovala britská vláda, která měla tehdy mít ejvýzamější privatizačí zkušeosti). Téměř epřetržitě jsem kozultoval s ejpromietějšími experty Světové baky a dalších adárodích ekoomických istitucí (IMF, OECD apod.). Stal jsem se spoluzakladatelem a relativě výzamou postavou meziárodí orgaizace CEEPN (Cetral ad Easter Europea Privatizatio Network se sídle ve sloviské Lublai). Zúčastil jsem se jako západí expert ěkolika poradeských misí do vzdáleých trasformujících se zemí. Byl jsem v přímém kotaktu se špičkou vědecké (převážě ekoomické) obce. Pro proikáí do cetra děí měli uvedeí experti jistě vzájemě odlišé důvody. Zjevé a aprosto počesté byly jejich komerčí zájmy; dobýváí středí a východí Evropy se ukazovalo být jak jsem i původě doufal atraktiví obchodí příležitostí. edává žádý smysl s privatizací čekat a efektiví práví řád a jeho vyutitelost vládu práva. Za složitější jsem to považoval v případě motivů výše zmíěých akademiků, protože pokud jsem se zamyslel ad sebou, musel jsem přizat, že bych se ejspíš utrápil závistí, kdyby tu moji příležitost dostal ěkdo jiý, kdybych emohl svou itelektuálí eergii věovat společeské přeměě, která se, v uvedeém rozměru, odehraje možá jedou za tisíciletí. Z toho jsem, ejspíš mylě, dovozoval, že mezi osobami, které se celoživotě zabývají společeskými vědami, mohou být i jedici, kteří strádají edostatkem uplatěí ve veřejém životě a mučí se touhou obětovat svou myšlekovou kapacitu ve prospěch obecého blaha a zvyšováí kvality společeského života. Když jsem se tedy v předsarajevské Praze (květe 1997) dočkal drsé kritiky od samotého Josepha Stiglitze, hed jsem si představil, jak bych se já sám asi zachoval, kdyby se mi ěkde daleko od domova ějaký ezámý domorodec svěřil, že právě ode me očekává vyzameáí za vše skvělé, co tam u ich, v mém oboru a bez mé účasti, vymyslel a dokoce realizoval, a to tak, že se u toho ikdo epostřílel (J. Stiglitz byl v 80. letech můj akademický hrdia a prví setkáí s ím v roce 1990 mi připadalo jako splěý chlapecký se; icméě jeho připomíky k ašim privatizačím projektům me zklamávaly; avíc je ovšem pravda i to, že tehdy jsem měl a mysli společost podstatě otevřeější, ež jakou si představovali eo-keyesiáci Stiglitzova ražeí; posléze, v oom eblahém roce 1997 získal Stiglitz eporazitelě ejvýzamější postaveí, když se stal viceprezidetem a hlavím ekoomem Světové baky). Des už se zdá, že tyhle ízké úvahy jsou ejspíš důsledkem špaté výchovy a edostatečého vzděláí. Chci věřit, že oblesa západího vědce by podobé postoje ikdy epřipustila, protože jeho charakter se achází v podstatě vyšších patrech morálky a etiky a svědomí by mu tedy edovolilo podlehout žárlivosti a závisti, tj. stavům mysli, ve kterých hrozí, že epřizáte zasloužeé zásluhy obyčejým domorodcům třeba je za tu ekoečou odvahu, s íž se vrhají do ezáma. Korekce tedy ejspíš zaslouží i shora uvedeé výroky o eexisteci trasformačího kow-how. Opět asi je z edostatku vzděláí (kromě jiého to bylo i ekvalití vzděláí, co mi vytýkal Ja Švejar možá politicky e příliš korektě vzhledem k tomu, že měl co do čiěí s prostým domorodcem) jsem totiž přizávám, že dodes erozluštil hloubku rad, které jsem tehdy považoval za hraběcí, resp. kížecí: že trasformace musí být provedea razatě, ale opatrě; že se máme poučit z chyb těch ostatích; že fugující práví řád je lepší ež efugující a že je zbytečé vymýšlet již vymyšleé (Václav Klaus byl opět rychlejší ež všichi ostatí a vše vyřešil zkratkou soft advice for hard currecy ). Hery Kissiger me upozoril, že u každého výzamějšího přerozdělováí moci a bohatství obvykle tečou potoky krve. To budou asi ty ejvýzamější důvody, proč mi vyrazila dech razace, s jakou se již zmíěý J. Stiglitz do ás, a eje do ás tehdy, v předsarajevské Praze, opřel (ze své super promietí pozice zahájil Stiglitz pro me epochopitelou kritiku trasformačího procesu, zejméa toho v Rusku. Předpokládám, že to byla i epřijatelost jeho rétoriky, která vedla v roce 2000 k jeho odchodu ze Světové baky, což mu ovšem bylo v zápětí v roce 2001 kompezováo uděleím Nobelovy cey za ekoomii). Trasformačí problémy Takže by to yí mělo vše vypadat tak, že jsem především trapě přeceil (aalytickou a politickou) obtížost problému, s ímž tehdy postsocialistické země zápasily. K tomuto zmateí možá přispěla i frekvetovaá podobeství o emožostí vytvořit z rybí polévky akvárium, ilustrující evratost socialistických revolucí. A ebo mě popletl sám Milto Friedma, který měl za to, že trasformace je běh a ěkolik geerací, či Hery Kissiger, který me upozoril (úor 1990), že u každého výzamějšího přerozdělováí moci a bohatství obvykle tečou potoky krve. Součástí téže eschoposti rozpozat skutečou obtížost a závažost problému pak musí být i můj přizávám, že trvající despekt vůči sahám meziárodích armád badatelů položit vědecké základy cetrálímu pláováí klimatu, odůvodit měovou uii v extrémě eoptimálí měové zóě, ai emluvě o šrotovém a humaitárím bombardováí. Asi je pozat, že avzdory deklarovaé sebereflexi se mi do mysli pořád vkrádají kacířské, politicky ekorektí ámitky, a čele s tou, že možá ty trasformačí problémy až tak triviálí ebyly. Všemu avzdory tedy emohu vyloučit, že i adále budu za posměchu meziárodích celebrit a pražské itelektuálí smetáky svá veřejá vystoupeí zahajovat hrdým přizáím podílu a české trasformačí cestě a kočit povzdechem, že bych svou pravou ruku vyměil za jedu další takovou příležitost. Literatura: Klaus, V., Tříska, D.: Polemika se Svetozarem Pejovichem o trasformačí, tedy ekla sické privatizaci: Politická ekoomie 54 (2006), č. 3, s , ISSN Viz též Polemika o trasformačí privatizaci, I: Patáct let od oboveí kapitalismu v aší zemi. Sborík CEP č. 47/2006, ISBN , s Tigrid, P.: Politická emigrace v atomovém věku: Praha, Prostor

5 Braňme aše tradice před pokrokáři* Václav Klaus Vážeý pae arcibiskupe, vysocí představitelé církve, představitelé státu, i města Bradýsa ad Labem Staré Boleslavi, milí účastíci árodí svatováclavské pouti, děkuji za pozváí a deší slavost i za příležitost zde i v letoším roce promluvit. Svátek svatého Václava je výzamým dem aší země a byl jím dávo před tím, ež se stal v roce 2000 rozhodutím parlametu státím svátkem České republiky. Legeda svatého Václava je jedím z kostitutivích prvků aší státosti, je a byla vždy autetickou součástí ašeho vímáí sebe sama i kotextu, v ěmž žijeme. O svatováclavskou legedu jsme se opírali, a i jsme avazovali, byla a je pro ás ispirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucu. Pokrokáři všeho druhu vedou soustavý a stále ezakrytější útok a aše tradičí společeské hodoty a ctosti. Právě k tomu, aby byla aše budoucost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby byla budoucostí, která bude kotiuitou s miulostí a ikoli jejím opuštěím, bych zde des chtěl říci pár slov. Hodoty a ctosti Řada tedecí, prosazujících se v deším světě a v růzé míře i u ás, me zepokojuje a domívám se, že zepokojuje i mohé z Vás. Stále více se utvrzuji v přesvědčeí, že k im esmíme mlčet a že se s imi esmíme smiřovat. Bylo by dobře, kdybychom o ebezpečí, které z ich plye, uměli mluvit ahlas a společě. Ukázalo * Projev prezideta republiky a Národí svatováclavské pouti. Stará Boleslav, 28. září se v posledí době zejméa uzavřeím sporu o vlastictví svatovítské katedrály a Pražském hradě i rychlým postupem společé práce vládí a církeví komise pro arováí vztahu mezi státem a církvemi že postup v dohodě přiáší výsledky. Jsem sice je vějším pozorovatelem současých diskusí v římskokatolické církvi, ale domívám se, že ás obdobým způsobem trápí stále rychleji se rozpadající hodotový systém, který ještě doedáva charakterizoval a vlastě i defioval aši civilizaci, áš civilizačí okruh, svět, který azýváme Západem, aši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili. Při pohledu kolem sebe vidíme, že pokrokáři všeho druhu vedou soustavý a stále ezakrytější útok a aše tradičí společeské hodoty a ctosti. Vlasteectví je vydáváo za šoviismus. Demokratický stát za překoaou istituci, která má být obětováa ve prospěch adstátích uskupeí, která ikdy emohou získat demokratickou legitimitu. Přirozeě strukturovaá árodí společeství se svými hlubokými tradicemi, duchovími a kulturími hodotami, vycházejícími ze staletých zkušeostí a z životů moha předchozích geerací, jsou erodováa politickým tlakem a přijetí multikulturalismu jako oficiálě aordiovaé ideologie. Vše přirozeé, a proto dosud většiově spotáě přijímaé, je vydáváo za překoaé a málo zajímavé. Vše tradičí a kozervativí je vydáváo za zastaralé a emoderí, je zesměšňováo a je vylučováo ze společeského dialogu. Odpovědost za své čiy a za svůj život, odpovědost vůči druhým, a to eje těm 5 ejbližším, je vystřídáváa povrchími a formálími pózami. Tradičí rodia, základí jedotka každého dalšího celku lidského uspořádáí, odvěké prostředí pro vztah muže a žey, pro výchovu ových geerací, ale i pro samozřejmou mezigeeračí pomoc a solidaritu, je vystavováa stále ostřejším útokům módích postojů, které pro vybraé skupiy velmi evybíravými způsoby vyžadují ejrůzější, v miulosti ikdy eexistující privilegia. Přijetí života jako epřetržitého úsilí o hledáí jeho smyslu, pocit vlastí odpovědosti za sebe a jié, a radováí se z každého sebemešího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídáváy árokem absolutího a z vějšku zaručeého štěstí. Faleš sociálího státu ezasloužeého blahobytu ičí vše tvůrčí a idividuálí a otupuje talety, aktivitu a pracovitost, eboť ta se přestává vyplácet. Při setkáích s představiteli církve se často shodujeme v tom, že je teto tred mimořádě ebezpečý a že je ezbyté se mu aktivě postavit. Nepochybuji, že v moha farostech, zvláště těch vekovských, se u ás o těchto jevech hovoří, ale církev by měla svou výzamou autoritu v ezaedbatelé části celé aší veřejosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečeské. Křesťaské tradice Sad je mi dobře rozuměo. Nehoruji pro účast církve v každodeích politických půtkách, ale přimlouvám se za jasé a zřetelé ANO- ANO, NE-NE ve veřejých střetech o hodoty a občaské ctosti, které jsou ohrožováy falešými proroky takzvaého pokroku a moderismu. Říkat to ahlas je ezbyté. Vím, že tak mozí čií. Vím, že je Beedikt XVI. za mohé své tolik potřebé kozervativí postoje terčem evybíravých útoků. Doba, kterou žijeme, však má tolik ebezpečých rysů, že echat ve veřejém prostoru domiovat je oportuistic- NEWSLETTER říje / 2011 ké moderisty se akoec vymstí všem. Jsme v době, kdy je uto riskovat i epochopeí, kdy je uto vystavit se daleko více ež dříve epříjemým střetům, jakkoli se zdá, že v ich má druhá straa mometálě převahu, zejméa mediálí. Sám za sebe se z pozice prezideta republiky sažím a tyto jevy soustavě upozorňovat, bojovat s imi, epřecházet je mlčeím. Jsem avíc přesvědče, že počet těch, kteří se již echtějí smiřovat s eustálou defezívou a ustupováím, u ás i ve světě roste. Církev by měla svou výzamou autoritu v ezaedbatelé části celé aší veřejosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečeské. Nemám ejmeší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si moha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaí, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeostí, lidé, kteří ejedou projevili obdivuhodou statečost, lidskou i morálí sílu i oddaost idejím, a ichž aše civilizace a její kultura vzikly a a jejichž základě se rozvíjely. Proto jsem pokládal za důležité právě a tomto místě a právě v teto de vyslovit svůj možá o ěco méě slavostí, ale o to aléhavější apel. Budu doufat, že si ho evyložíte jako ezdvořilost hosta a Vaší slavosti, ale jako veřejě prezetovaé zamyšleí ad reálým rizikem, kterému áš tisíciletý český stát, jako součást křesťaské civilizace, aktuálě čelí. Národí svatováclavská pouť je k připomeutí si těchto věcí vhodou příležitostí. Loi jsem zde řekl, že ám dává možost a chvíli se zastavit a s dostatečou pokorou si uvědomit, že jsme součástí dlouhé civilizačí, kulturí a státí tradice. Zkusme a to myslet i ve všedí dy. Lidové oviy 29. září 2011

6 České zdravotictví se trvale achází v deficitu, příjmy systému epokrývají áklady, zdravotický persoál je čím dál víc espokojeý. Krátkodobé úspory, které přieslo zavedeí poplatků v emocicích a v lékárách, musely zcela předvídatelě po dvou až třech letech vymizet. Efekt takovýchto opatřeí emůže ahradit regulaci spotřeby, kterou ormálě zajišťuje trží vztah cey, abídky a poptávky. Deficit ve zdravotím pojištěí K deficitu ve zdravotím pojištěí dochází zákoitě: každých ěkolik týdů přibývají ové lékařské zákroky a služby, ové léky, ové léčebé procedury. Ty jsou Vleklé reformy zdravotictví Jiří Paye poradce prezideta republiky abízíme ěkolikrát za rok zahrováy úhradovou vyhláškou do sféry placeé z veřejého pojištěí. Výše pojistého se ale eměí podle ově zařazeých placeých služeb. Nejde tedy o ějaké áhodé rozkolísáí způsobeé apříklad současým sížeím daňových výosů, jde o závažou chybu systému. Model českého zdravotictví se dá připodobit ke švédskému stolu velmi zvláštího typu: veškerá péče, která existuje, musí být poviě vyložea a stůl a každý může spotřebovat, kolik chce. Vše se musí zaplatit z veřejých prostředků, jejichž objem je však limitová. Hosté se saží síst, co se do ich vejde, poskytovatelé pohoštěí se CEP abízí sborík č. 90/2011 Evropská uie v pasti cetralizace, do ěhož přispěli Tomáš Břicháček, Lukáš Petřík, Alexadr Tomský, Václav Klaus, Bejami Kuras, Doug Badow, Miloslav Bedář, Petr Mach, Ja Skopeček, Mojmír Hampl, Marti Slaý, Ivo Strejček, Lukáš Kovada, Odřej Krutílek a Duša Šrámek. Editorem je Marek Loužek. Předmluvu apsal prezidet Václav Klaus. 116 stra, 100 Kč. objedávky a 6 saží z vyčleěých peěz ukrojit pro sebe co ejvíc za co ejméě poskytutého pohoštěí. Někdo a tom dokáže zbohatout, ale jií opravdu trvale prodělávají. Proto přicházejí miistři s pokusem ějak spotřebu regulovat. Zatímco všude jide jsme zavedli alespoň do jisté míry fugující trží vztahy, ve zdravotictví od okamžiku zavedeí bodového sazebíku se za posledích dvacet let podařilo vytvořit z polovojesky řízeého zdravotictví zdravotický socialismus. Jedou z forem regulace je bodový sazebík, resp. úhradová vyhláška. Ve skutečosti evíme, kolik co u ás stojí v tržích ceách. Stát zcela ztratil iformaci o skutečých ceách lékařské péče (pokud ji kdy měl), ěkteré obory jsou přefiacováy, lékaři tiše ikasují peíze a mlčí, jié obory jsou podfiacováy a tam trvale aříkají. Na úředíky, kteří rozhodují o ceách, je vyvíje eskutečý korupčí tlak, protože to je jedié místo, kde existuje kokurečí soupeřeí ovlivňující hospodářský výsledek. Problém všech pláovačů Regulovaé cey jsou typickým symptomem socialistické ekoomiky a pláovaého hospodářství. Jakmile začeme regulovat cey, brzy zjistíme, že musíme zároveň regulovat i spotřebu. Spotřebu můžeme regulovat a straě abídky (vytvořit edostatkové hospodářství) ebo a straě poptávky ebo obojí. Zároveň s regulací cey tedy vyvstává klasický problém všech pláovačů: jak správě staovit možství spotřeby v každé jedotlivé kategorii v tomto případě u každého typu zdravotí péče. Příkladem může být léková politika. Pro ový lék může být registrace odmítuta je z důvodů jakosti, bezpečosti ebo účiosti. Objevuje NEWSLETTER říje / 2011 se moho ových léků a tak áklady prostředků a léky rostou. Stát to řeší regulací ce a omezeím sortimetu hrazeých přípravků. Protože však stát kotroluje a určuje cey léků a eexistuje soutěž, která by vedla k alezeí skutečých tržích ce, zákoitě astávají i případy, kdy se u ás prodávají léky za cey vyšší, ež by bylo uté. Dalším příkladem regulace (omezováí) jsou smlouvy mezi pojišťovami a zdravotickými zařízeími: pojišťovy požadují po lékařích dodržováí pláovaých limitů, posílají revizí lékaře, omezují počty smluvích lékařů a zařízeí. Některé soukromé lékařské praxe spotáě ve spolupráci s pojišťovami vytvořily cosi jako cechoví systém, který epustí žádého ového vetřelce do systému. Zvláště, kdyby abízel stejou péči levěji! Regulovaé cey jsou typickým symptomem socialistické ekoomiky a pláovaého hospodářství. Našli bychom moho podobých příkladů, jak regulovaé hospodařeí ve skutečosti vede k plýtváí. Regulovaý systém eí hospodárý, ai jej elze uregulovat do ějakého rovovážého stavu, jehož áklady by rostly je úměrě s iflací a hospodářským růstem ekoomiky. Zatímco všude jide jsme zavedli alespoň do jisté míry fugující trží vztahy, ve zdravotictví od okamžiku zavedeí bodového sazebíku se za posledích dvacet let podařilo vytvořit z polovojesky řízeého zdravotictví zdravotický socialismus se všemi egativími průvodími jevy, které z fugováí reálého socialismu a pláováí v ekoomice pamatujeme. Socialistické hospodařeí, jak zámo, fugovalo (tak špatě, jak je fugovat umí) až do té doby, kdy lidem došla trpělivost, a začali cikat klíčema.

7 Je až podivuhodé, že je otázka pražských mrakodrapů pro ěkoho tak kotroverzí téma. Jak je vůbec možé, že každý ový ávrh ať už výškové či jiak v deší době pražsky ekoformí budovy působí vždy tak trochu jako rudý hadr a býka? Máme podlehout těmto svodům o údajém zičeí pražského paoramatu a bezohledém porušováí meziárodích závazků apříklad v rámci UNESCO? Má se sad ale idividuálí a spotáí kreativita podikatelů a architektů podřizovat ryze subjektivímu posuzováí té meziárodí istituce, během jejíž existece vziklo esrovatelě méě civilizačích skvostů ež před jejím vzikem? Cetrálí pláováí Pokud se ad touto otázkou hlouběji zamyslíme, zjistíme, že se v pricipu řeší dávý spor o možost cetrálího pláováí, který opět vyvěrá z aprostého epochopeí fudametálích zdrojů spotáího rozvoje svobodé společosti. Nejvíc očividé je to apříklad tehdy, když se třeba diskutuje o smysluplosti pozice hlavího architekta Prahy. Nikdo se skoro epozastavuje ad do ebe volající absurdostí ěčeho takového. Zvlášť pokud vezmeme v úvahu fakt, že každý ázor idividuálího architekta je vždy subjektiví. Nejlepší architekti si mají vydobýt svoji pozici a svobodém trhu, ikoliv regulováím ezávislé idividuálí aktivity ostatích. Celé je to ale uté dát ještě do širšího kotextu vulgárího materialismu celého územího pláováí a drastické stavebí regulace, která dusí ekoomický rozvoj většiy vyspělých zemí. Ta vychází z přesvědčeí, že admiistrativí regulace musí tlumit Spor o pražské mrakodrapy Tomáš Muzi Visitig Scholar a Corell Uiversity idividuálí zájmy i za ceu omezeí vlastických práv. Bohužel se aprosto opomíjí velmi egativí ekoomické a společeské důsledky, které s sebou každá forma cetrálího pláováí utě přiáší. Nejlepší architekti si mají vydobýt svoji pozici a svobodém trhu, ikoliv regulováím ezávislé idividuálí aktivity ostatích. Je uté v tomto kotextu zdůrazit, že území pláováí a tuhá regulace výstavby patří mezi výzamé příčiy stale probíhající globálí ekoomické a fiačí krize. Připomeňme studii Radala O Toole z washigtoského CATO Istitutu How Urba Plaers Caused the Housig Bubble ( ), který a empirických datech ukazuje, že k ejvyšším výkyvům ce a trzích emovitostí došlo v amerických státech s ejvíc restriktivím územím pláováím a ejtvrdší stavebí regulací, kde byla utě málo elastická abídka využitelých parcel. Nebo i čláek hlavího ekoomického kometátora Fiacial Times Martia Wolfa Why we must halt the lad cycle ( ) o drastických dopadech území regulace ve Velké Britáii, díky čemuž se kredití a pozemkové cykly vzájemě zesilovaly. Stavebí itervecioismus Mozí zastáci územího a stavebího itervecioismu ale a tvrdé ekoomické argumety eumějí či ještě spíše echtějí slyšet. Důležitější jsou pro ě ryze subjektiví a často azelealé tvrzeí o ochraě paeské, jakkoliv po staletí lidmi osídleé, půdy a ochraě toho kulturího dědictví, které bylo během historie už většiou ěkolikrát přetvořeo od základu až po střechu. Proč ale v tomhle ohledu samozvaí ochráci pražských horizotů a meziárodí pozorovatelé třeba eodsuzují Karla IV. za to, že echal zbourat malebou romáskou Spytihěvovu baziliku ve prospěch megalomasky vysoké svatovítské gotické katedrály? Ekoomie mrakodrapů má v tomto hospodářsko-společeském kotextu velmi výzamé místo. Na jedu strau ekoomové dobře zají tzv. Skyscraper idex, který již od dob dostaveí Empire State Buildig v New Yorku v roce 1931 až po čerstvě ejvyšší Burdž Chalífa v Dubaji často velmi úspěšě koreluje s ekoomickým cyklem. Na druhou strau je uté dodat, že každé výškové omezeí bráí skutečě racioálí alokaci kapitálu a emovitostím trhu. Tím jsou zároveň dotčey i související ifrastrukturí ivestice, které musejí být v pricipu přizpůsobey. Dlouhodobá závislost a admiistrativí regulaci vlastických práv k využitelým pozemkům tak utě zameá během doby meší efektivost a horší předvídatelost veškerých kapitálových ivestic. Tyto ezamyšleé důsledky mají ezaedbatelý dopad a hospodářství celé země. 7 Mozí zastáci územího a stavebího itervecioismu a tvrdé ekoomické argumety eumějí či ještě spíše echtějí slyšet. NEWSLETTER říje / 2011 Argumety o ásledém živelém a ekoordiovaém vývoji bez cetrálí autority jdou vyvrátit úplě stejě, jako už v miulosti tak učiili Mises s Hayekem v případě socialistického pláováí. A je třeba i absurdí si myslet, že byrokratická regulace dokáže ejlépe ochráit kulturí materiálí hodoty. Například právě vyvlastňováí a cetrálí pláováí stálo za asaací pražského židovského ghetta, bez kterého Praha těžko může být považováa za tu skutečě ejkrásější. Tím víc, pokud se úmyslě reguluje idividuálí kreativita ve prospěch materialistické společeské uiformity a falešého iteracioalismu. Bohatství ároda Největším bohatstvím ároda je to, co obývá budovy ikoliv oy samoté. Člověk má dyamicky přetvářet okolí realitu a ikoliv se jí determiisticky podřizovat. Teto aspekt je tím ejvětším zdrojem bohatství aší civilizace. Bylo by mohem lepší mít v Praze ějaký další Dowtow plý ideového a materiálího dyamismu, který bude protiváhou Staré Prahy. Tím by se sad i tam koečě změily byrokratické poměry kafkovského střihu a posuuly tak koečě Prahu od do sebe zahleděého historicismu a kulturího elitářství k racioálímu vímáí dyamické reality kolem ás. Tedy aalogicky stejě jako v miulosti, kdy se právě výškové budovy staly určitým symbolem ové éry a překoáí miulých předsudků v době prudce se přetvářejícího a idustrializujícího světa. Právě i to si musíme vždy uvědomit, když se procházíme po Mahattau, ebo v jiých výškově ičím eomezovaých velkoměstech. Výzamé omezeí území a stavebí regulace, ejrůzějších územích limitů a absurdích výškových omezeí by zamealo skutečě výrazou ivestičí a ekoomickou pobídku pro aši zemi. Všechy admiistrativí a byrokratické procedury mají svoje emalé áklady obětovaé příležitosti. Ty v tomto případě zameají ematerializovaé podikatelské projekty idividuálí kreativity ve jméu meziárodího diktátu a kvazisocialistického omezováí vlastíků emovitostí v akládáí se svým majetkem.

8 NEWSLETTER říje / 2011 Receze Bejami Kuras: Jak zabít civilizaci Kiha Bejamia Kurase Jak zabít civilizaci (Praha, Baroet 2011) astoluje tradičí speglerovské téma záik západí civilizace. Zatímco Oswald Spegler před sto lety argumetoval, že Západ postavil slabošskou civilizaci tím, že se pokusil prosadit politické a ekoomické rovostářství, Kuras vidí záik Západu v kofrotaci s civilizací islámskou, která v současosti demograficky vítězí ad civilizací židovskokřesťaskou. Západí civilizace Západí civilizace je už po tři tisíciletí poháěa eergií vytvářeou apětím mezi dvěma póly. Na jedé straě vírou, že dějiy lidstva mají smysl, cíl a ideál, k ěmuž směřují a k jehož aplěí musíme přispívat. Na druhé straě vědomím, že teto ideál je věčě euskutečitelý a jeho aplňováí je vždy je přibližou cestou správým směrem. Západí civilizace je tak víra vyrovávaá pochybostí. Západí civilizace je podle Kurase ve smrtelém ebezpečí. 11. září 2001 se zhroutily eje dvě budovy a Mahattau, ale i koec ději Fracise Fukuyamy. Napadla je ideologie, která se pokládá za formu lidského vývoje eje koečou, ýbrž i Bohem předurčeou a avždy eměou. Islámský terorismus, který vyhlásil Západu válku, je součástí procesu, který probíhá kliději prostředictvím migrace uprostřed západích měst. I přes opakovaé krutosti svých ději je deší západí civilizace ta ejtvořivější, ejsvobodější, ejhumáější, ejspravedlivější a ejsoucitější, jakou dějiy zají. Vrozeou lidskou agresivitu mírí soubor dvaácti posvátých zákoů společých oběma biblickým ábožestvím: Marek Loužek Cetrum pro ekoomiku a politiku Desaterem a dvěma dalšími, které zí: miluj bližího jako sebe a ečiň jiým, co echceš, aby čiili tobě. Vše, co aše civilizace vytvořila, od výtvarého uměí přes hudbu, literaturu a divadlo po vědu, ekoomickou prosperitu a politickou kulturu, by se podle Kurase mohlo brzy proměit v mrtvé vykopávky, zříceiy a silě zamlžeé vědomí slavých dávých časů. Nahradila by je kultura systematicky potlačující tvořivost, zvídavost, pochybost, bádáí, krásu, radost a humor. Při současých tredech migrace a porodosti by se bílí Evropaé mohli stát etickou mešiou do koce 21. století. Bílí Britové se staou etickou mešiou do roku 2050, bílí Švýcaři do roku 2040, bílí Němci do roku Rusko počítá, že do dvaceti let bude polovia obyvatel vojeského věku muslimská. Jde už je o to, zda si Evropa zachová alespoň ějaké základí prvky své kultury a civilizace, které by mohly ispirovat ové pestrobarevé obyvatelstvo Evropy k jejich pokračováí. Současý vládí systém Evropy podle Kurase velké aděje eskýtá. Svět islámu Svět islámu je podle Kurase zmítá koflikty a bojem proti epřátelům, vitřím i vějším, protože žije ve schizofreii. Zatímco si mírumiloví muslimové každý de přejí salaam alejkum, džihád je udržuje v permaetí válce se sebou samými a celým světem. Islámské pojetí míru a koci boje epřipouští rovoprávé partery, ýbrž je vítěze a poražeého, vládce a poddaého. Právo šaríja zakotvuje eje, že muslimský muž je adřazeý muslimské žeě, ale že i všichi muslimové jsou adřazei všem emuslimům. Prakticky všechy aspekty práva šaríja podle Kurase porušují Uiverzálí deklaraci lidských práv, kterou v roce 1948 vyhlásila OSN a která se od té doby stala kritériem lidských práv pro celý svět. Právo šaríja je eslučitelé s pricipy liberálí demokracie a ústavami západích států. Zatímco židovské mešiy jsou des téměř ze všech islámských zemí vyčištěy, křesťaské mešiy jsou už ěkolik desetiletí vystavey ejtvrdší perzekuci, jaká des a světě probíhá a která postihuje téměř sto milioů lidí žijících pod islámskými vládami. Kuras požaduje reciprocitu ábožeské svobody islámu a Západě výměou za stejou zaručeou svobodu křesťaů v islámských zemích. Kurasova kiha je ispirativí, i když mírumilovost západí civilizace poěkud přeceňuje. Duchoví vyprázděost aší současé civilizace vede k islámu mohé Evropay hledající jasé odpovědi a své duchoví tápáí. Osobí štěstí, které v islámu acházejí, si eechají zamlžit ai fakty dešího islámského světa a jeho tažeí proti civilizaci. Mozí kovertité se k džihádu přidávají dobrovolě. Západ ztrácí pud sebezáchovy, zčásti otupeím itelektu multikulturí politickou korektostí, zčásti odlišým pojetím slova mír. Omezováí občaských a politických svobod západími vládami a istitucemi pod álepkou obray před terorismem je ve své podstatě dobrovolá demotáž hodot a struktur, které islámští teroristé a aší civilizaci ejvíc eávidí a chtějí zičit: tolerace, svoboda slova, posvátost soukromí, demokracie, práví stát, úcta k lidským právům a idividuálí autoomie. Nábožeství a sekularizace Kurasova kiha je ispirativí, i když mírumilovost západí civilizace poěkud přeceňuje. V každém ábožeství lze ajít momety, které podporují mír, tak momety, které lze zeužít k ásilí. I křesťaství vedlo války ve jméu víry (apř. křižácká tažeí, ebo války mezi katolíky a protestaty v 17. století). Neí vyloučeo, že islám des ve své militatí či radikálí verzi prožívá to, co si křesťaství zažilo ve středověku. Kuras má pravdu, že ové války se prohrávají tím, že zůstáváme zaostřei a pomyslé dobojováí už dávo dobojovaých a eexistujících válek starých. Daleko více by mohl říci o odděleí světské a duchoví moci, která je typická pro západí svět, a kterou islám většiou ezá. Přesto a druhé straě příklad Turecka ukazuje, že i převážě muslimská země dokáže vyviout a udržet demokracii a trží ekoomiku. Sěí o Evropě bez islámu je des už je utopie. S třiceti či padesáti milioy muslimů je islám z Evropy fyzicky eodstraitelý. Volba je už je to, zda půjde o evropský islám, ebo islámskou Evropu. Evropský islám by se mohl chovat jako evropské křesťaství. Tak jako oo je des bez trestu smrti, bez křižáckých tažeí a ábožeských válek, bez svaté ikvizice a bez perzekuce kacířů, tak by musel i o být bez džihádu a bez práva šaríja. Naděje islámu spočívá v jeho moderizaci. Muslimové mohou přijmout západí ideovou pluralitu a evropskou politickou kulturu, jako ji přijali hiduisté, buddhisté a sihkové. Přejí-li si přibližě dvě pětiy evropských muslimů zavedeí práva šaríja, jde z toho sice strach, ale zameá to zároveň, že tři pětiy si to ještě epřeje a dává předost liberálí demokracii a sekulárímu státu se svobodou víry. Kurasovu kihu bychom měli pozorě číst. 8