Metodologie měření a hodnocení makroekonomické konkurenceschopnosti

Transkript

1 WORKING PAPER č. 9/2006 Metodologe měření a hodnocení makroekonomcké konkurenceschopnost Pavlína Balcarová Mchal Beneš Červen 2006

2 Řada studí Workng Papers Centra výzkumu konkurenční schopnost české ekonomky je vydávána s podporou projektu MŠMT výzkumná centra 1M0524. ISSN Vedoucí: prof. Ing. Antonín Slaný, CSc., Lpová 41a, Brno, e-mal: slany@econ.mun.cz, tel.:

3 METODOLOGIE MEŘENÍ A HODNOCENÍ MAKROEKONOMICKÉ KONKURENCESCHOPNOSTI Abstract: Ths paper focuses on measurement and evaluaton of macroeconomc compettveness. It s therefore necessary frst to defne ths vague buzzword. There are plenty of ndcators amed at measurng and evaluatng compettveness. Ths artcle presents a couple of them. Prce and costs varables are ntroduced frst, especally unt labour costs and real exchange rate. The next part descrbes ndcators of trade performance, both quanttatve and qualtatve. Apart from the statc pont of vew, we focus on a long-term development of compettveness by applyng shft-share analyss. The last chapter presents some composte ndcators whch are the part of the famous compettveness yearbooks. Abstrakt: Tématem předkládané práce je měření a hodnocení makroekonomcké konkurenceschopnost. K tomu je nejprve nutné mít tento poměrně vágní termín nějak defnovaný. Exstuje celá řada ndkátorů, které slouží k měření a hodnocení konkurenceschopnost. V této prác představujeme nejprve ndkátory vývoje cen a nákladů, z nch pak především jednotkové pracovní náklady a reálný měnový kurz. Další část je zaměřena na ukazatele obchodní výkonnost, a to jak kvanttatvní tak kvaltatvní. Kromě statckého pohledu je zde představena také metoda popsu vývoje konkurenceschopnost v delším časovém období, tzv. shft-share analyss. Závěrečná kaptola pak seznamuje s některým kompoztním ndkátory, které bývají součástí ročenek konkurenceschopnost. Recenzoval: Ing. Zdeněk Tomeš, Ph.D.

4 ÚVOD Žjeme v docela pestrém světě, kde můžeme nalézt různé typy krajny, kterou obývají různé organsmy. Lší se však také státy, které v tomto světě exstují, podobně jako jejch obyvatelstvo. Tím pádem v těchto zemích také často panuje poměrně odlšné společenské zřízení. Jedním z jeho produktů je poltcký a ekonomcký systém. A právě poltka, kterou subjekty hospodářské poltky v jednotlvých zemích provádějí, se mnohdy také velm lší. Přesto se už nějaký ten čas zdá, že alespoň jedno mají všechny státy podobné. Cílem takřka všech vlád, alespoň těch z vyspělých zemí, je posílt národní konkurenceschopnost. Aby to nebyl až přílš abstraktní cíl, je tedy nutné plnění tohoto cíle nějak kontrolovat a hodnott. K tomu jsou zapotřebí dvě věc. Zaprvé potřebujeme vědět, co to vlastně ta konkurenceschopnost na makroekonomcké úrovní vůbec je. Zadruhé potom musíme znát nějaké metody jak tuto konkurenceschopnost měřt a hodnott. Tématem této práce je právě představení nejpoužívanějších metod sloužících k měření konkurenceschopnost zemí. Tak jako je problematcké samotné vymezení tohoto termínu, také měření konkurenceschopnost přnáší jsté problémy. Příčnou těchto problémů je do značné míry právě vágnost samotného pojmu. V první kaptole je stručně vymezen pojem makroekonomcká konkurenceschopnost. Další část pak představují jednotlvé metody. Nejprve jsou prezentovány ndkátory sledující vývoj cen a nákladů, především pak jednotkové pracovní náklady a reálný měnový kurz. Další kaptola je zaměřena na ukazatele obchodní výkonnost v poměrně šrokém spektru. Závěrečná část potom stručně prezentuje některé kompoztní ndkátory konkurenceschopnost. 4

5 1. VYMEZENÍ MAKROEKONOMICKÉ KONKURENCESCHOPNOSTI Sledování konkurenceschopnost zemí patří mez relatvně nové fenomény ekonomcké vědy. Jedná se dosud o poměrně kontroverzní záležtost. Hlavním problémem je správné vymezení pojmu, který je obtížně zachyttelný jž na podnkové úrovn. Oprot ní navíc nelze na státy aplkovat krtérum přežtí, které jnak na mkroekonomcké úrovn slouží jako základní odlšující znak konkurenceschopných a nekonkurenceschopných frem. Zmíněné problémy logcky vedou k tomu, že řada ekonomů makroekonomckou konkurenceschopnost spíše neuznává. Vede je k tomu právě jný charakter vztahů mez státy, které nemohou odejít z byznysu, přčemž jejch vzájemná rvalta nemusí nutně mít podobu hry s nulovým součtem (Krugman 1997). Na druhou stranu, o národní konkurenceschopnost se hovoří, spousta odborných prací se jí věnuje, tudíž je zapotřebí brát j přes všechny problémy jako součást moderní ekonome. K tomu je však nutné mít alespoň zhruba ujednoceno, co vlastně znamená. Jedně tak j můžeme správně měřt a hodnott. V průběhu posledních desetletí došlo právě na pol vymezení makroekonomcké konkurenceschopnost k výraznému posunu. Zatímco dříve na n bylo nahlíženo především jako na jsté synonymum exportní výkonnost, dnes převažuje spíše její šrší vymezení. Ukázkou původního pojetí, které se někdy nazývá jako vnější konkurenceschopnost, je následující defnce z roku Můžeme říct, že země se stává více č méně konkurenceschopnou, jestlže se v důsledku vývoje cenově-nákladových faktorů zlepšla nebo zhoršla její schopnost prodávat na zahrančních trzích (Balassa, ct. Celln, Soc 2002, str.5). Dnes naopak převažuje spíše agregátní pojetí makroekonomcké konkurenceschopnost, př němž je kladen důraz na zvyšování příjmů obyvatel spíše než na exportní výkonnost. Pochoptelně se jedná o propojené nádoby, neboť úspěchy domácího zboží na zahrančních trzích do značné míry předurčují růst žvotní úrovně v domácí zem. Konkurenceschopnost je pak schopnost produkovat zboží a služby, které obstojí v testu meznárodních trhů, a zároveň zachovávat vysokou a udržtelnou úroveň, nebo obecněj, schopnost vytvářet relatvně vysoký příjem a úroveň zaměstnanost př vystavení meznárodní konkurenc (EC 1999, str. 4). Podle modernějšího pojetí je tedy konkurenceschopnou taková ekonomka, která vykazuje vysokou žvotní úroveň, na níž partcpuje co nejvíce obyvatel země. Právě socální faktory spolu s ekologckým jsou dnes také součástí hodnotících krtér konkurenceschopnost. To 5

6 samozřejmě komplkuje její měření a hodnocení. Je totž nutné přecházet na multkrterální metody, protože pouze ty zachytí konkurenceschopnost v celé její šíř. Jstým trendem z poslední doby je větší reflexe zdrojů konkurenční výhody, potažmo konkurenceschopnost. Dá se říc, že tak dochází k vytvoření nového paradgmatu hodnocení konkurenceschopnost. Spíše než jí samotné s tak všímáme faktorů, které j ovlvňují. Za touto metodologckou změnou stojí větší důraz na dynamcké pojetí než na pojetí statcké. Dané výsledky jsou totž jen určtým zachycením realty, které nemá vypovídací hodnotu do budoucna. Pokud s ale všímáme spíše zdrojů konkurenceschopnost, pak svým způsobem provádíme prognózu jejího budoucího vývoje. Záleží potom na konkrétních ukazatelích, o jak dlouhé časové období se jedná. Nevýhodou tohoto přístupu ale je, že se jedná o sledování podmínek, jejchž splnění nemusí ještě znamenat budoucí konkurenceschopnost, přestože pravděpodobnost je vcelku vysoká. V takovém případě pak nemusí vždy platt, že ekonomka, která se jeví podle daných krtér jako konkurenceschopná, takovou v budoucnu bude. Z hledska potřeb hospodářské poltky však má větší význam právě sledování faktorů vedoucích k budoucí konkurenceschopnost. Uvážíme-l pak, že pojem makroekonomcká konkurenceschopnost má slný poltcký podtext, jeví se takový přístup jako mnohem logčtější. Co se zdrojů konkurenční výhody týče, rozlšují se zpravdla její dva základní typy: cenově-nákladová a kvaltatvní (Kadeřábková 2006). Faktory, které je ovlvňují a v čase udržují č zvyšují, se poměrně lší, což je třeba s uvědomt právě př nterpretac získaných výsledků. Relevance konkrétních metod je pak v obou případech odlšná. Důležtou věcí, na kterou se př hodnocení konkurenceschopnost občas zapomíná, je relatvnost tohoto pojmu. Nejedná se totž o absolutní pojem. Sledovaná ekonomka pak může být konkurenceschopná ve vztahu k jné zem, zatímco vzhledem k jné může být nekonkurenceschopná. Hodnotíme-l konkurenceschopnost dané země, je žádoucí toto brát v potaz. Především u multkrterálních hodnocení totž láká považovat je za absolutní. 6

7 2. CENOVÉ A NÁKLADOVÉ INDIKÁTORY Vývoj cen je především v krátkém období považován za klíčový pro udržení č posílení konkurenceschopnost. Význam vývoje cen je tím větší, čím větší rol hrají cenově-nákladové zdroje konkurenční výhody. Obecně platí, že nžší náklady vedou k nžším cenám, což se pak poztvně promítá do konkurenceschopnost sledované země. Tento závěr však platí pouze krátkodobě, případně pouze tehdy, pokud konkurenceschopnost chápeme v jejím vnějším pojetí. Jelkož se dnes preferuje spíše agregátní konkurenceschopnost, cílem ekonomky je především vyšší kvalta žvota, se kterou jsou spojeny spíše vyšší mzdy. Ty pochoptelně negatvně ovlvňují cenověnákladové zdroje konkurenční výhody, pokud nejsou provázeny vysokým růstem produktvty práce. Sledování vývoje cen a nákladů mez jednotlvým zeměm, zejména pak ve vazbě na produktvtu práce, provázejí jsté problémy. Přesto taková analýza má svůj smysl. Proto budou ostatně některé její klíčové součást dskutovány v následujících částech, kde bude nejprve nastíněno srovnání cen a jednotkových pracovních nákladů, v závěrečné část potom reálný měnový kurz Cenový vývoj Sledování vývoje cen patří mez základní nástroje makroekonomcké analýzy, není tudíž nutné nějak zdůrazňovat význam tohoto jevu. Je vcelku logcké, že ceny mají svůj význam taktéž př sledování konkurenceschopnost národní ekonomky. Podobně jako u analýz vedoucích k jnému účelu, zde je klíčovým problémem volba správného cenového ndexu. Deflátor HDP je nejspíš prvním možným cenovým ndexem, který nás napadne. Jeho výhodou je, že pokrývá celou ekonomku, neboť jeho košem je celé HDP. Pro naše účely je to však zároveň jeho nevýhodou, neboť zahrnuje jak meznárodně obchodovatelné (tradable) tak neobchodovatelné (non-tradable) statky. Je pak otázkou, nakolk nás zajímá vývoj cen zboží, které se netýká meznárodního obchodu. Podobnou nevýhodu má taktéž ndex spotřebtelských cen (CPI), také ten totž pokrývá statky, které jsou tradable non-tradable. Oprot deflátoru HDP navíc zahrnuje pouze spotřební výrobky, které navíc mohou být dováženy. Právě omezení pouze na fnální výrobky představuje vcelku velký problém, neboť dnešní meznárodní obchod je charakterstcký rostoucím podílem polotovarů (ntermedate goods) na jeho struktuře. CPI je také ovlvněn daněm a maržem obchodníků, což dále snžuje jeho vypovídací schopnost. Použtí CPI se tedy nejeví jak přílš vhodným, chceme-l pomocí něj sledovat vývoj cenové 7

8 konkurenceschopnost ekonomky. Struktura domácí konečné spotřeby totž bývá velm odlšná od struktury zahrančního obchodu. Jako vhodnější se jeví ndexy cen výrobců (PPI). Ty lze totž specfkovat podle sektoru, který nás prortně zajímá. Tím je především průmysl, jehož výrobky jsou zpravdla meznárodně obchodovatelné. Pro země, v nchž hraje velkou rol zemědělství, má svůj význam sledovat taktéž vývoj cen v tomto sektoru. Oprot CPI jsou ceny výrobců spíše ndkátorem nákladovost, neboť dokumentují vývoj cen vstupů v daných odvětvích. Ty se mohou, ale také nemusí, přetavt do cen fnální produkce. Pokud však přjmeme předpoklad, že polotovary jsou meznárodně obchodovatelné, je PPI ve sledování také jejch cen velm užtečný. Dalším používaným ndexy, jsou ceny exportu a mportu. Ty přesně odrážejí strukturu zahrančního obchodu sledované země. Jstou nevýhodou je jejch možné ovlvnění cenam prmárních komodt, což se týká u vyspělých ekonomk dovozních cen. Přesto jsou směnné relace, které získáme jako podíl exportních a mportních cen, vcelku použtelným nástrojem. Další klíčovou otázkou je, jak vlastně chápat rozdělení na tradable a non-tradable sektor, nebo lépe, jaké důsledky to má. Na první pohled lze říc, že nás zajímají pouze ceny meznárodně obchodovatelného zboží, neboť pouze ty přímo ovlvňují cenovou konkurenceschopnost. Ceny meznárodně neobchodovatelných statků však ovlvňují náklady producentů meznárodně obchodovatelných statků. Záleží potom na jejch flexbltě, zda a v jaké míře se potom vyšší ceny vstupů promítnou do cen výstupů. Krátkodobě jsou výrobc schopn takový šok absorbovat, pokud má však permanentní podobu, je jen otázkou času, kdy k přzpůsobení cen dojde. Tento jev se vyskytuje především v zemích, v nchž se významně lší ceny v těchto dvou sektorech. Zatímco ceny tradables odrážejí vztah globální nabídky a poptávky, ceny non-tradables jsou výsledkem střetu domácí nabídky a poptávky. U zemí s nžší žvotní úrovní jsou pak logcky výsledné ceny neobchodovatelných statků nžší, týká se to především služeb. Vyšší růst produktvty v prvním sektoru pak vede také k růstu mezd v tomto sektoru, což následně tlačí na růst mezd také ve druhém sektoru. Jelkož však tento případ zpravdla není provázen stejným růstem produktvty, vznkají zde nflační tlaky. Působí zde pak Balassův-Samuelsonův efekt, který je v posledních letech objektem řady emprckých studí (Kovács 2002). Jeho důsledkem je poslování reálného měnového kurzu, k čemuž může docházet jednak růstem agregátní cenové hladny (nflační kanál) nebo aprecací nomnálního měnového kurzu (kurzový kanál). Jak se to následně dotkne konkurenceschopnost dané země mnohdy záleží právě na poměru působení jednotlvých složek zhodnocení reálného měnového kurzu. 8

9 Pokud hraje prm kurzový kanál, potom to má pochoptelně negatvní vlv na cenovou konkurenceschopnost. Jestlže však k aprecac reálného měnového kurzu dochází prostřednctvím nflačního kanálu, pak to nemusí znamenat ztrátu konkurenceschopnost. Jak jž bylo zmíněno výše, nflace, kterou zpravdla měříme přes CPI, není pro naše potřeby vhodným měřítkem, neboť zachycuje vývoj cen, které se týkají domácího spotřebtelského koše. Pokud je pak taková nflace způsobena právě působením Balassova-Samuelsonova efektu, jde zpravdla o růst cen neobchodovatelných statků, které nemají přímo vlv na cenovou konkurenceschopnost. Pochoptelně, sekundárně j mohou ovlvnt. Zmíněný případ ukazuje, že používání agregátních cenových ndexů není přílš vhodné. Může totž docházet k stuac, že země postžená vyšší nflací nemusí ztrácet konkurenceschopnost, pokud se cenový vzrůst nedotkne klíčových exportních odvětví. Stejně tak platí obecné problémy, které se týkají konstrukce cenových ndexů. Ty totž mají z jstých příčn tendenc nadhodnocovat nflac. Jednou z příčn je fakt, že neodrážejí růst kvalty statků. Ten se však mez zeměm a odvětvím velm lší, a proto by bylo vhodné používat hedoncké ndexy. Problémem však je jejch obtížná dostupnost. Další možnou komplkac pak způsobuje srovnatelnost dat mez zeměm. To se však jž dnes až tolk netýká vyspělých zemí, především v rámc EU, kde exstuje například harmonzovaný CPI. Přesto zde přetrvávají jsté problémy, které souvsejí právě s výše uvedeným strukturálním faktory, kdy se mez zeměm lší význam daných odvětví jak na celkové produkc, tak na agregátních cenových ndexech. Vhodnější je proto používat spíše jednotkové ceny konkrétních komodt, které získáme jako podíl hodnoty a objemu produkce. Někdy se také nazývají klogramovým cenam. Poněvadž je jejch význam šrší a týká se taktéž analýzy exportní výkonnost, bude o nch detalněj pojednáno v příslušné část další kaptoly. Závěrem lze k cenovým ndexům říc, že každý má svoje výhody nevýhody, přčemž u některých převažuje první, u jných zase to druhé. Každopádně můžeme konstatovat, že neexstuje něco jako deální cenový ndex. Proto je lepší používat vždy více ndkátorů a pomocí takto vznklé mozaky se pokust složt jakýs výsledný obraz. V každém případě se však jedná pouze o parcální pohled, který může zatajt některé významné jevy Produktvta a náklady K pochopení konkurenceschopnost je třeba znát především její zdroje. Žvotní úroveň je totž determnována produktvtou ekonomky, kterou měříme jako hodnotu zboží a služeb na jednotku vstupů. Závsí tedy jednak na hodnotě výstupu, ale také na efektvností přeměny vstupů 9

10 na výstupy. Skutečná konkurenceschopnost je pak měřena právě přes produktvtu, protože jenom ta umožňuje vysoké mzdy, slnou měnu nebo také dobrou výnosnost kaptálu, potažmo tedy vysokou žvotní úroveň (Porter 2003). Měření produktvty je proto logcky nezbytnou součástí hodnocení konkurenceschopnost. Otázkou však zůstává, v jaké podobě j měřt. Samozřejmě nás napadne všímat s souhrnné produktvty faktorů na základě národního účetnctví. Problémem však je, k čemu dobrému by sledování něčeho takového vlastně bylo. Pochoptelně, její růst může být příčnou růstu ekonomky, ncméně neexstuje žádný logcký důvod, proč zrovna rostoucí ekonomku považovat za více konkurenceschopnou. Samotný růst může být způsoben působením mnoha faktorů, jednou z příčn může být souhrnná produktvta faktorů, což však není důvodem, proč j považovat za vhodný ndkátor (Celln, Soc 2002). Mnohem významnější pro sledování zdrojů konkurenceschopnost je vazba nákladů a produktvty, potažmo zskovost. As nejpoužívanějším ndkátorem cenové konkurenceschopnost tak jsou jednotkové pracovní náklady (unt labour costs, ULC), neboť pracovní náklady jsou obecně považovány za nejvýznamnější. Na stejném prncpu však můžeme sledovat rovněž jednotkové kaptálové náklady (unt captal costs, UCC). Je důležté s uvědomt, že absolutní výhoda v produktvtě není dostačující podmínkou pro to, aby země měla komparatvní výhodu. Tato výhoda vznká právě příznvým poměrem nákladů (především mzdových) a produktvty. Nelze tudíž posuzovat konkurenceschopnost jen podle jednoho z těchto ndkátorů. Proto také země s vysokým mzdam mohou konkurovat zemím s nízkým mzdam, pokud dosahují vysoké produktvty, a tím pádem pak dferencál v produktvtě převýší mzdový dferencál (Felpe 2005). Algebracky jsou ULC defnovány (1) jako podíl nomnálních nákladů na pracovníka w n a produktvty práce, vyjádřené jako podíl fyzckého objemu produkce Q a počtu pracovníků L. w ULC Q n = (1) Q L Tento vztah však platí pouze pro jednu frmu, která vyrábí jedný výrobek. Chceme-l výsledky nějakým způsobem agregovat, musíme (1) upravt na (2) tak, že fyzcký objem nahradíme nomnální přdanou hodnotou VA deflovanou nějakým cenovým ndexem P. n 10

11 ULC w n = (2) ( VA P) L n Volba konkrétního cenového ndexu odráží problémy nastíněné v předchozí subkaptole. Možné komplkace nastávají také u ostatních proměnných. Například náklady na pracovníka bývají zpravdla ztotožněny se mzdovou sazbou, což však nemusí být nejpřesnější. Stejně tak zaměstnanost lze měřt buďto počtem pracovníků nebo podle odpracovaných hodn. Pokud chceme získat přblžné vyjádření příspěvků jednotlvých složek k růstu jednotkových mzdových nákladů, můžeme rozepsat tento vzorec pomocí přrozených logartmů (3). ( ULC) ln( w ) ln( VA ) + ln( P) ln( L) ln = + (3) n Cenová konkurenceschopnost se zvyšuje v případě, že jednotkové mzdové náklady klesají. Co způsobuje jejch snížení je zřejmé z výše uvedeného vztahu: k poklesu jednotkových mzdových nákladů dochází, když růst produktvty práce převýší růst mezd. Je také vdět, že zatímco růst přdané hodnoty tlačí na pokles ULC, vlv růstu zaměstnanost je opačný. Dalším případem, kdy jednotkové mzdové náklady klesají, je stuace, kdy zaměstnanost a mzdy klesají rychlej než přdaná hodnota. Pro meznárodní srovnávání je nezbytné převést ULC na nějakou srovnatelnou měnovou jednotku. Zpravdla se používá postup, kdy se celý výraz (2) vydělí měnovým kurzem (Fagerberg 1988). Jako vhodnější se nám však jeví postup, který používá například Felpe (2005), kde jsou pracovní náklady sce poděleny nomnálním měnovým kurzem ER, avšak přdaná hodnota je deflovaná přes partu kupní síly (purchasng power partes, PPP). ULC = w ER ( VA PPP) n n n w nl PPP = L VAn ER Výsledkem je pak vztah (4), který lze rozložt na dvě složky, pomocí nchž pak můžeme pohyb ULC rozlšovat dle působení dvou efektů: efekt čstých ULC (první člen) a efekt cenového přzpůsobení (druhý člen). Pokud bychom použl první postup, potom dojdeme k obdobnému vztahu, který by se lšl pouze nahrazením party kupních sl cenovým deflátorem v čtatel druhého čntele. Podobně jako (2), taktéž (4) můžeme rozložt pomocí přrozených logartmů, což však tentokrát provádět nebudeme. Ze vzorce (4) je patrné, že k růstu ULC dochází v případě, že rostou pracovní náklady, zaměstnanost a parta kupní síly. Klesají pak př růstu přdané hodnoty a oslabování nomnálního měnového kurzu. (4) 11

12 Na základě (4) lze stanovt podmínky, za kterých je možné udržovat nízké ULC. První z možných cest je udržovat stablní č spíše klesající nomnální mzdové sazby, což však není dlouhodobě přílš udržtelné. Druhou varantou je nomnální deprecace měny. Zde hodně záleží na tom, jaký je poměr mez partou kupní síly a nomnálním měnovým kurzem. Pro transformující se ekonomky platí, že je tento poměr nžší než jedna, a pak tedy nomnální deprecace prohlubuje jstou dlouhodobou nerovnovážnost měnového kurzu. Jak bylo zmňováno v souvslost s Balassovým-Samuelsonovým efektem, v zemích s nžší komparatvní žvotní úrovní (kterou zpravdla měříme pomocí PPP) exstuje tendence k poslování reálného měnového kurzu, což můžeme chápat jako růst druhého členu výrazu (4). Potom tedy deprecace nomnálního měnového kurzu má pouze krátkodobý efekt. Poslední z možných cest k udržování nízkých ULC je růst produktvty práce. Ten se tak ukazuje jako jedný dlouhodobě realzovatelný způsob poslování cenové konkurenceschopnost. Dochází k němu jednak díky růstu přdané hodnoty, případně př snížení zaměstnanost, přčemž pro celkovou konkurenceschopnost ekonomky je použtelný jedně první postup. Ten druhý je totž stejně tak dlouhodobě neudržtelný jako deprecace měny č snžování mezd. To platí dvojnásob, chápeme-l makroekonomckou konkurenceschopnost v jejím moderním pojetí, které klade důraz na žvotní úroveň př vysoké míře využtí zdrojů. Ačkolv se analýza vývoje ULC jeví vcelku jasně, tedy pokles faktorů ULC znamená růst konkurenceschopnost, nebyla by to ekonome, aby se zde nenalezl nějaký ten zádrhel. Jmenuje se Kaldorův paradox. Jedná se o emprcké pozorování, podle něhož země s vyšším růstem ULC dlouhodobě dosahují taktéž vyšších tržních podílů (Fagerberg 1988). Růst ULC tak sce způsobuje pokles cenové konkurenceschopnost, avšak patrně nevede k poklesu celkové konkurenceschopnost. Ukazuje se tak, že celkovou konkurenceschopnost lze chápat jako funkc jejích jednotlvých složek. Kaldorův paradox tak lze vysvětlt jako stuac, kdy význam cen je převýšen technologckou a produkční kapactou ekonomky (Fagerberg, Knell, Srholec 2004). Jstou nelogčnost trvání na co nejnžších ULC pochopíme, pokud s uvědomíme jejch význam v rámc národního účetnctví. Na základě prvního čntele ze (4), můžeme totž celkovou přdanou hodnotu L K v ekonomce rozložt na podíl práce s a kaptálu s (5), když bychom podobným způsobem jako ULC zapsal taktéž UCC, kde r n je nomnální míra zsku a K je zásoba kaptálu. 12

13 w L VA n n L K 1 = + = s + s (5) n r K VA Z výše uvedeného vztahu je patrné, že podíl práce a kaptálu na přdané hodnotě v ekonomce je de facto roven podílu ULC a UCC, pokud s všímáme pouze jejch čsté část bez deflování, případně vztažení k reálnému měnovému kurzu. Pokud tedy ULC klesají, potom ceters parbus bude klesat rovněž podíl práce na přdané hodnotě. Bylo řečeno, že ekonomka je standardně považována za tím více konkurenceschopnou, čím nžší má ULC.Nejvíce konkurenceschopnou ekonomkou by pak ale byla taková, jejíž ULC jsou blízké nule. Przmatem (5) se ale nezdá přílš logcké, aby hospodářská poltka uslovala o klesající ULC, neboť to zároveň znamená nžší podíl práce na celkové přdané hodnotě. Produktvtu ekonomk pomocí ULC lze meznárodně srovnávat podle jných metodologí. Alternatvou k použtí PPP 1 je deflování přdané hodnoty pomoc relatvních produkčních cen, nebol poměrů jednotkových cen (unt value ratos, UVR). Tato metodologe byla vyvnuta unverztou v Gronngenu v rámc projektu Internatonal Comparsons of Output and Productvty (ICOP), proto se ostatně nazývá ICOP. Zatímco k meznárodnímu srovnávání ekonomcké úrovně se hodí PPP, jež vychází z cen fnálních produktů, pro porovnání výkonnost jednotlvých sektorů ekonomky je vhodnější srovnání podle UVR. Základní rozdíly mez nm jsou ve skutečnost, že PPP zahrnují statky dle spotřebtelského koše, tedy včetně mportů a naopak bez exportů, neobsahují pak polotovary a jsou ovlvněny maržem (Ark 1993). Současným použtím obou metod pak lze vypozorovat zajímavé závěry. Pokud je například PPP vyšší než RVU za celou ekonomku, potom je spotřeba orentována na dražší statky než výroba (Pérez et al. 2004). Jstou nevýhodou RVU oprot PPP je špatná dostupnost příslušných dat. K ULC lze závěrem říc, že se přes všechny problémy jedná o velm užtečný nástroj sledování konkurenceschopnost zemí, především jejích cenových komponentů. Zpravdla se užívají v dynamcké podobě, kdy analyzujeme jejch vývoj v určtém časovém období, kdy jej lze rozložt na efekt jednotlvých složek ULC. Vrátíme-l se k nákladům obecně, potom lze kromě pracovních nákladů sledovat pochoptelně taktéž třeba fnanční náklady. Zde stojí za n 1 Podle některých autorů, např Mulder, Montout, Lopes (2002) se ICOP chápe jako metodologe výpočtu PPP. Ty se tak rozlšují podle toho, jak jsou počítány, na expendture PPP (jnak též ICP podle Internatonal Comparsons Project), což jsou klascké PPP, a nebo PPP podle ICOP. 13

14 pozornost například ndkátory typu tržní úrokové míry a jejch meznárodní srovnání. Ncméně v stuac, kdy exstuje poměrně velká moblta kaptálu, není závslost na domácím fnančním trhu až tak velká jako dříve. Pokud jde o zskovost, tak tu můžeme sledovat například podle rentablty vlastního kaptálu. Zde je však třeba odlšovat mez sektory podle toho, jak moc jsou vystaveny meznárodní konkurenc, nebol jako producenty tradable nebo non-tradable statků. Zatímco meznárodní srovnávání první kategore má smysl, sledovat zskovost druhé skupny není přílš důležté. Logcky vyvstává otázka, proč vůbec zskovost sledovat. Vyjdeme-l však z dynamckého pojetí konkurenceschopnost především na mkroekonomcké úrovn, pak to dostává smysl. Pouze dlouhodobě zskové frmy jsou totž konkurenceschopným. Navíc platí, že národní konkurenceschopnost vychází z konkurenceschopnost podnkového sektoru. Jako jakýs konjunkturální ukazatel konkurenceschopnost lze také sledovat tvorbu pracovních míst, opět pouze v sektoru, vystaveném meznárodní konkurenc. Pokud totž frmy vytvářejí pracovní místa, svědčí to o jejch dobré konkurenceschopnost. Význam zaměstnanost je navíc v posledních letech akcentován, neboť vysoká míra využtí výrobních zdrojů a socální koheze jsou běžnou součástí defnc makroekonomcké konkurenceschopnost. Význam zaměstnanost je mnohem zřejmější právě př srovnání s vývojem produktvty. Samotný růst produktvty totž ještě nemusí znamenat růst žvotní úrovně. Jednou z příčn toho, že to tak skutečně není, je právě nezaměstnanost. Další příčnou mohou být repatrované výnosy zejména kaptálu. Zatímco tedy nvestovaný zahranční kaptál poztvně ovlvňuje produktvtu ekonomky, jeho výnos je následně stahován zpátky do zahrančí a žvotní úroveň v zem roste pomalejším tempem, než by se dalo čekat na základě vývoje produktvty. Význam tohoto jevu lze sledovat prostřednctvím blance výnosů běžného účtu platební blance, potažmo rozdílného vývoje hrubého domácího produktu a hrubého národního důchodu Reálný měnový kurz Velm často užívaným ndkátorem cenové konkurenceschopnost je reálný směnný kurz. Př jeho výpočtu vycházíme z nomnálního měnového kurzu, který je následně deflován dferencálem cenových hladn (ve statcké podobě) nebo dferencálem cenových ndexů (v dynamcké podobě) mez domácí a zahranční ekonomkou. Pro sledování konkurenceschopnost je významné spíše druhé pojetí. V jeho rámc exstuje celá řada možných reálných měnových kurzů, které se mez sebou lší právě volbou příslušného cenového ndexu. 14

15 V úvahu přpadají zejména CPI, deflátor HDP, exportní ceny, ale také ULC, což však není cenový ndex v pravém slova smyslu. Reálný měnový kurz lze sestrojt taktéž v tzv. efektvní podobě. Tento se sestavuje podle blaterálních kurzů měny dané země vůč měnám zemí, které považujeme za konkurenty sledované země na exportních trzích. Př jeho výpočtu vznká celá řada koncepčních problémů, jako například výběr měn, přřazení významu vybraným měnám a už zmíněný použtý cenový ndex pro pops cenového vývoje (Kubšta a kol. 1999). Reálný efektvní měnový kurz (REER) má podobu ndexu, jehož růst znamená zhodnocování, a tedy snžování konkurenceschopnost dané ekonomky. Pohyb REER lze opět rozkládat dle jeho složek na efekt nomnálního kurzu a na efekt dferencálu zvoleného cenového ndexu. Přes všechny problémy, které souvsejí s jeho sestrojováním, se jedná o vcelku užívaný nástroj analýzy, což nelze tvrdt o nomnálním měnovém kurzu, který je sám o sobě pro naše potřeby nepoužtelný. V rámc kaptoly o ULC nebyla přílš řeč o jejch vážení za celou ekonomku. Zpravdla se používají váhy podle přdané hodnoty. Struktura ekonomky podle přdané hodnoty však bývá mnohdy odlšná od její struktury co do zaměstnanost. Jak jž bylo řešeno výše, pro konkurenceschopnost země je důležtý vývoj také na trhu práce, proto má logcké opodstatnění vážt ULC podle zaměstnanost (Cerra, Saxena, Sokkel 2003). Důvodem, proč se o této záležtost zmňujeme právě zde, je fakt, že takto vznklá ULC se dají využít jako cenový ndex v rámc REER. Jejch výpočet vychází z určení relatvních ULC (6) pro dané odvětví, D C které získáme jako podíl domácích ULC a ULC pro zem c, kde c je nomnální měnový kurz domácí měny vůč měně země c. e ULC = e C, D c ULC ULC Následně vypočítáme efektvní ULC pro odvětví (7), která vycházejí z relatvních ULC vůč obchodním partnerům, případně c konkurentům na exportních trzích sledované země. Váhy s jsou založeny na podílu dané země c na exportu v odvětví. efulc c s c D C ULC C, D (6) = (7) REER pak získáme jako sumu přes všechna odvětví (8), kde jako váhy w použjeme podíl daného odvětví na celkové zaměstnanost. Alternatvně lze použít váhy podle podílu na celkové přdané hodnotě. 15

16 REER = w efulc (8) Pomocí takto získaného REER lze dobře předvídat možná rzka týkající se vývoje nezaměstnanost. Podobně jako u jných ndkátorů vývoje cen a nákladů, tento přnáší spíše parcální pohled na zkoumanou problematku. Jeho význam tak spočívá především v umožnění nazírat problém z jného úhlu. Jelkož to platí obecně pro všechny ukazatele této kaptoly, můžeme to považovat za vhodný závěr této část. 16

17 3. OBCHODNÍ VÝKONNOST Konkurenceschopnost zemí byla dříve zpravdla hodnocena podle jejch podílu na světovém obchodu. Vzpomeňme Balassovu defnc z první kaptoly. Dnes se používají jné ndkátory, přesto všímat s toho, jak s dané země vedou, co se jejch zahrančního obchodu týče, má stále význam. Jak ostatně tvrdí Krugman, konkurenceschopnost lze chápat jako kombnac příznvé obchodní výkonnost a něčeho navíc (Krugman 1997, str. 7). Zahranční obchod může sloužt jednak jako jeden ze zdrojů rostoucí žvotní úrovně, která se pak někdy ztotožňuje s makroekonomckou konkurenceschopností, zároveň však platí, že konkurenceschopnost země se projevuje právě v úspěšnost jejch exportů. Klíčové tedy je, jak dokáže země využívat potencál zahrančních trhů pro růst své vlastní žvotní úrovně. Exstuje celá řada teoretckých koncepcí, které vysvětlují vztah zahrančního obchodu a konkurenceschopnost, potažmo ekonomckého růstu č žvotní úrovně. Této problematce se nebudeme věnovat, neboť není tématem této práce. Je však třeba se zmínt o jedné podstatné věc, a to, že pro vztah zmňovaných proměnných není určující pouze hodnota vývozu č dovozu, ale také jejch struktura. V následujících částech budou proto dskutovány některé nástroje analýzy zahrančního obchodu, které se týkají taktéž jeho struktury Indkátory na báz platební blance Sledovat celkovou platební blanc myšleno jako úplné saldo platební blance nebo saldo maxmální lkvdty - nemá přílš smysl. Skrývá se v ní totž až přílš mnoho věcí, které nemusejí být na první pohled zřejmé. O něco zajímavější je pohled na jednotlvé účty, z nchž je platební blance vytvořena. Z hledska obchodní výkonnost nás logcky nejvíce zajímá běžný účet platební blance, v rámc něj pak saldo obchodní blance. Vzhledem k rostoucí důležtost služeb jak na celkové produkc, tak v rámc meznárodního obchodu, stojí za to sledovat taktéž saldo výkonové blance, která kromě obchodu se zbožím zahrnuje také služby. Výše uvedená salda jsou však také přílš obecná, neboť v rámc nch mohou být skryty různé strukturální faktory, jež ovlvňují konkurenceschopnost země. Můžeme tak například mít dlouhodobě stablní výkonovou blanc, avšak v rámc ní dochází ke strukturálním změnám, kdy roste přebytek ve vývozu služeb případně zboží s vysokou kvalfkační č technologckou náročností, naopak země více dováží výrobky nžší kvaltatvní ntenzty. Ukazuje se tak, že hodnott konkurenceschopnost země podle souhrnných účtů není přílš vhodné. Jejch význam tak lze spatřovat spíše v hrubší analýze zaměřené třeba na skupny rozvojových zemí, 17

18 které s jsou strukturálně podobné. Případné nepříznvé výsledky pak mohou sloužt jako sgnál špatné ekonomcké výkonnost. To však může platt také pro vyspělé země, u nchž například permanentní defct běžného účtu sgnalzuje závažné makroekonomcké problémy. Rostoucí moblta kaptálu, která souvsí s procesem globalzace, nabádá taktéž k bedlvějšímu sledování fnančního účtu platební blance. Zejména přímé zahranční nvestce je možno chápat jako jstý ndkátor konkurenceschopnost, je-l jejch přílv motvován nevyužtým zsky a potencálem k růstu. Souvsí tak s jstou atraktvtou země (Celln, Soc 2002). Mmochodem, podobně je možno nahlížet také na vysokou mgrac. Stejně jako u běžného účtu, také u fnančního účtu je ale nutné sledovat spíše podrobnější strukturu jeho jednotlvých součástí. Ne každý přtékající kaptál lze totž považovat za poztvní z hledska konkurenceschopnost ekonomky. V této souvslost bychom upozornl na rozdíl mez krátkodobým a dlouhodobým pohledem na sledovaný jev, který je nutné rozlšovat Struktura zahrančního obchodu Standardní součástí analýzy zahrančního obchodu je jeho tertorálněkomodtní struktura. Tu lze provádět na různých stupních co do podrobnost členění. Exstuje celá řada klasfkací, na základě nchž se komodty člení do různých skupn. Toto členění je buďto pouze statstcké nebo funkconální. Jde zde o specální klasfkace, které se vytvářejí na základě statstckého členění přímo za účelem analýzy obchodu podle různého účelu. Rozebírat jednotlvé statstcké klasfkace nemá přílš význam, spíše se proto zaměříme na představení některých funkconálních klasfkací. Jejch smyslem je standardzovat a zjednodušt strukturální analýzu zahrančního obchodu. Jsou vytvořeny jednotné klasfkace, pomocí nchž lze analyzovat zahranční obchod dané země z různých úhlů pohledu. Tyto klasfkace jsou zaměřeny především na rozlšení kvaltatvních charakterstk obchodu, zpravdla pak pouze na strukturu produktů zpracovatelského průmyslu, jehož role v meznárodním obchodě trvale roste na úkor prmárních komodt a zemědělských výrobků. Zpracovatelský průmysl zároveň plní klíčovou rol v novačním procesu, jeho rozvoj je tak základem pro celou ekonomku, přestože jeho význam, pokud jde o podíl na celkové zaměstnanost č přdané hodnotě, nedosahuje takových úrovní. Problémem těchto klasfkací je, že jsou vytvořeny na odvětvovém základě a předpokládají úplnost produkčních řetězců, což je v dnešním světě jž poměrně nerealstcké. Příslušné výsledky jsou tak logcky zkreslené, což snžuje jejch vypovídací schopnost (Kadeřábková 2004). I přes tento nedostatek je však dobré je používat, neboť se 18

19 jedná o jednu z mála fungujících metod sloužících k zachycení kvaltatvní konkurenceschopnost. Hstorcky nejstarší je klasfkace podle faktorové ntenzty (Fagerberg, Guerrer, Verspagen 1999). Ta rozlšuje odvětví podle typu vstupů, které v nch převažují. Zde je třeba upozornt právě na onen odvětvový základ klasfkací, kdy jsou vytvořeny určté skupny odvětví, jež vykazují podobný charakter. Veškerá produkce takto vznklých skupn odvětví tak patří do příslušné klasfkace, přestože strktně statstcky jsou součástí jných komodtních skupn. Podle faktorové náročnost se odvětví dělí do pět skupn: odvětví náročná na přírodní zdroje, pracovně náročná odvětví, odvětví náročná na rozsah produkce, odvětví specalzovaných dodavatelů a odvětví založená na vědě. Obecně lze říct, že z kvaltatvního hledska je nehorší první skupna, nejlepší pak poslední. Můžeme tedy tvrdt, že čím vyšší je podíl posledních skupn, tím výhodnější strukturu vývozu sledovaná ekonomka vykazuje, nebol tím větší kvaltatvní konkurenční výhodou daná ekonomka patrně dsponuje. Obdobnou odvětvovou klasfkac vytvořl také Peneder (1999), který odlšuje pět odvětvových skupn: pracovně náročná odvětví, kaptálově náročná odvětví, marketngově tažená odvětví, technologem tažená odvětví a tzv. manstreamová odvětví, která jsou jakous zbytkovou skupnou. V tomto případě nemůžeme jednoznačně určt pořadí co do kvaltatvní hodnoty. Dále je možné odvětví člent podle technologcké ntenzty. Zde je rozlšovacím znakem náročnost daných odvětví na výzkum a vývoj. Výsledkem jsou čtyř skupny, které se značí jako hgh, medum-hgh, medum-low a low (OECD 2001). Podobně dělíme odvětví podle kvalfkační náročnost (Peneder 2001). V obou klasfkacích je nejvýhodnější vysoký podíl hgh, nejhorší je pak zase low. Kvaltatvní charakterstky zahrančního obchodu je možné aplkovat jak statcky, tak dynamcky. Př sledování jejch vývoje ve vztahu ke konkurenceschopnost je však třeba mít na zřetel jeden zádrhel. Je totž pravdou, že zvyšování například technologcké ntenzty exportu je příznvým jevem, avšak pokud k němu dochází, nemusí to ještě znamenat růst kvaltatvní konkurenceschopnost. K tomu dochází pouze, pokud je tento růst vyšší než u srovnávaných zemí. Jak jž bylo naznačeno, současná globální ekonomka je charakterstcká meznárodní fragmentací produkčních řetězců, což do značné míry lmtuje jak standardní komodtní analýzu zahrančního obchodu, tak analýzy dle kvaltatvních charakterstk. Proto je vhodné je doplnt také jným typy klasfkací, které právě toto slabé místo překonávají. Jednou z nch je klasfkace BEC (Broad Economc Categores), která rozlšuje výrobky podle jejch konečného užtí. Díky tomu pak lze 19

20 sledovat zvlášť mezprodukty a fnální výstupy. V rámc první skupny pak můžeme například odlšovat díly, součástky a příslušenství kaptálových statků č prmární a zpracované průmyslové vstupy. Druhou skupnu pak mohou tvořt kaptálové statky a spotřební statky (Kadeřábková et al. 2002). Další možný pohled nabízí analýza vntro-odvětvového obchodu (ntrandustry trade, IIT). Ten je teoretcky defnován jako obchod se zbožím patřícím do stejného odvětví, přčemž každé odvětví je tvořeno blízkým substtuty ve spotřebě a v produkc, stejně jako podobnou technologckou ntenztou. Emprcké vymezení je však odlšné, neboť IIT v tomto pojetí je směnou zboží, které patří do stejné statstcké kategore. V prax se používá zpravdla pouze emprcké pojetí, což však částečně snžuje vypovídací schopnost emprckých studí na téma IIT. Bez ohledu na tuto dchotom je kvantfkace závslá na stupn agregace, tedy na defnc šířky odvětví, případně na podrobnost statstckého členění. IIT je dnes rozlšován na horzontální vntro-odvětvový obchod (HIIT) a na vertkální vntro-odvětvový obchod (VIIT). Př HIIT jde o obchod se zbožím patřícím sce do stejného odvětví, resp. uspokojujícím podobnou potřebu, ncméně lšícím se svým užtným charakterstkam, což závsí především na vnímání spotřebtelů. Příkladem HIIT v automoblovém průmyslu je směna aut stejné kategore, která se však lší barvou č desgnem. VIIT je sce také obchodem se zbožím patřícím do stejné statstcké kategore, avšak lší se kvaltou vnímanou spotřebtel, což se odráží v cenových rozdílech. Popřípadě jde o obchod se zbožím v odlšných fázích produkčního řetězce (tzv. ntermedate trade). V automoblovém průmyslu se pak například jedná o směnu aut rozdílné kategore nebo o mport komponent a vývoz hotového vozdla. Kvantfkace celkového IIT a jeho jednotlvých typů je poměrně komplkovanou záležtostí, jejížž výsledky jsou vždy závslé na stupn agregace. Pro hodnocení konkurenceschopnost má význam zejména členění na HIIT a VIIT, které se provádí pomocí jednotkových cen příslušných komodt podle (9), kde poměřujeme jednotkové ceny exportu a mportu pro každou komodtu a každého obchodního partnera k (Fontagné, Freudenberg 1997). 1 1,15 JC JC X k M k 1,15 Obchodní toky, které splňují (9), jsou HIIT, ostatní pak VIIT. Ten se pak dá ještě rozlšt podle toho, kterou podmínku nerovnost toky nesplňují. Pokud je podíl jednotkových cen vyšší jak 1,15, jedná se o VIIT vysoké kvalty (HQVIIT). Jestlže podíl nesplňuje podmínku na levé straně, jde o VIIT nízké kvalty (LQVIIT). (9) 20

21 Tomu všemu však musí předcházet určení samotného IIT. K němu dochází na základě ntenzty překrytí dvou prot sobě jdoucích obchodních toků podle (10). Určujeme vždy menšnový (mnorty flow) a většnový tok (majorty flow), jejch následný podíl potom určí stupeň překrytí. Je nutné zdůraznt, že toto překrytí (tzv. trade overlap) se počítá zvlášť pro každou komodtu a daný blaterální obchodní tok. Jel podmínka (10) splněna, pak celý příslušný tok (tedy jak export tak mport) je součástí IIT. Mn( X Max( X k k, M, M k k ) 10% ) (10) Podle (9) následně zkoumáme pouze blaterální obchodní toky splňující trade overlap. Výsledkem celého postupu je určení jednotlvých typů obchodních toků (Abd-el-Rahman 1991). Pro vyspělé ekonomky a jejch vzájemný obchod je charakterstcký vysoký podíl IIT v obou jeho podobách, zejména pak HIIT. Z hledska konkurenceschopnost bývá za poztvní považován zejména HQVIIT ale HIIT. Příbuznou analýzou k IIT je určení cenových segmentů, ve kterých se příslušné obchodní toky pohybují. Ačkolv to teoretcky s IIT nemá nc společného, metodologe je v mnohém podobná, čehož se v emprckých studích často využívá, takže jako jakýs vedlejší produkt vznká také analýza cenových segmentů. Podobnost s rozborem IIT spočívá v tom, že se vychází z jednotlvých blaterálních obchodních toků na co nejnžším stupn agregace. Je tedy deální zde postupovat na co nejpodrobnějším komodtním členění. Rovněž tady se totž pracuje s jednotkovým cenam exportu a mportu. Ty se však nepoměřují navzájem, nýbrž v relac k jednotkové ceně příslušné referenční skupny zemí (11). 0,85 JC JC X, M k EU 1,15 (11) V čtatel zlomku tak máme jednotkovou cenu buďto exportu nebo mportu komodty do (ze) země, k ve jmenovatel potom jednotkovou cenu například v EU. I zde můžeme rozlšovat jednotkovou cenu exportu nebo mportu. Podobně jako př rozlšení HIIT a VIIT jsou zde stanoveny jsté hrance. Pokud je zlomek menší jak 0,85, pohybuje se dané zboží ve spodním cenovém segmentu (down-market). Je-l vyšší než 1,15, jde o zboží v horním segmentu (up-market), pokud je mez, jedná se o tovar ve středním cenovém segmentu (mddle-market). Zařazení do příslušného cenového segmentu závsí pouze a jen na této nerovnost a njak nesouvsí s typem obchodního toku. Zboží, které je například směňováno v rámc VIIT, tak může patřt do 21

22 středního cenového segmentu. Dokonce export jako součást HQVIIT může být na evropském trhu ve spodním cenovém segmentu. Krtéra pro dělení IIT a určení cenového segmentu jsou sce podobná, ale mohou vést k úplně jným výsledkům. Především je nutné s uvědomt, že určení cenového segmentu njak nesouvsí s předešlým zařazením do daného typu obchodního toku, segmentace se provádí rovněž pro obchodní toky patřící do mezodvětvového obchodu Jednotkové ceny, někdy též nazývané jako klogramové ceny, ukazují pozc zemí na pomyslném kvaltatvním žebříku. Země, jejchž výrobky patří do absolutní světové špčky, mají své exporty v horním cenovém segmentu, což jm přnáší vyšší příjmy ze zahrančního obchodu. Díky tomu s tak mohou dovolt například vyšší mzdy, a tím pádem vyšší kvaltu žvota. Zajímavé může být sledování toho, co je v pozadí těchto vyšších cen. Mohou to být jednečné technologe, desgn, ale také mage vyvážející země č kvalta tamních značek. Za pozornost stojí rovněž fakt, že v analýze cenových segmentů s nemusíme dávat pozor na relatvnost pojmu konkurenceschopnost. Jelkož určení cenových segmentů vychází z průměrné ceny na referenčním trhu, potom pozce v horním segmentu zajšťuje vysokou konkurenceschopnost, neboť jž samotné udržení této pozce zpravdla vyžaduje kvaltatvní růst, pokud roste průměrná cena ale kvalta na daném trhu Metody strukturální analýzy Zatímco v předešlé subkaptole byly popsány různé způsoby klasfkace zahrančního obchodu dle jeho struktury, v této část se zaměříme na některé analytcké metody, které se aplkují na podrobnější rozbor struktury, ať ve statcké č dynamcké podobě. As nejjednodušší metodou je srovnávat podíly jednotlvých skupn na celkovém obchodu, což je použtelné například u různých kvaltatvně vymezených agregátů, jako je třeba faktorová ntenzta nebo typy obchodních toků. Pracujeme-l však s větším souborem zemí nebo používáme-l nějakou standardní statstckou klasfkac v podrobnějším členění, potom je poměrně obtížné dojít na základě takové analýzy k nějakým podnětným závěrům. Velm užtečnou metodou pro hodnocení komparatvní výhody dané země v rámc referenční skupny je Balassův ndex, nebo též ndex odhalené komparatvní výhody (Revealed Comparatve Advantage, RCA). Ten je například pro vývoz vyjádřen jako poměr podílu vývozů dané komodtní skupny na celkových vývozech dané země a podílu vývozů této komodtní skupny na celkových vývozech sledované referenční skupny zemí. Pokud je hodnota RCA větší než jedna, potom můžeme říct, že daná země se v rámc zkoumané skupny zemí specalzuje na vývoz dané komodtní skupny. 22

23 Význam dané produktové skupny nebo daných trhů pro sledovanou ekonomku lze sledovat pomocí příspěvku k obchodní blanc (Contrbuton to Trade Balance, CTB). Komparatvní výhoda je zde chápána ve smyslu čstého obchodu. CTB pro vývozy ex a dovozy m dané komodtní skupny a celkové vývozy EX a dovozy IM je vyjádřen podle (12). První člen měří skutečnou obchodní blanc dané země pro danou komodtu váženou jejím podílem na celkovém obchodu. Druhý člen pak odstraňuje dopady krátkodobých fluktuací v důsledku makroekonomckých faktorů. Měří jakous očekávanou obchodní blanc dané komodty za předpokladu, že každá komodta přspívá k celkové obchodní blanc podle své váhy v celkovém obchodě. (Kadeřábková et al. 2002). ex m EX IM ex + m CTB = 1000 (12) EX + IM EX + IM EX + IM Celkový defct je pak rozdělen mez jednotlvé komodty podle jejch podílu na celkovém obchodu. Smyslem je najít komodty, které mají skutečnou obchodní blanc vyšší než očekávanou, takové pak vykazují kladné CTB. Jeho výše pak měří příspěvek této komodty k celkové obchodní blanc. Výhodou této metody je, že s její pomocí určíme význam sledovaných produktových skupn v zahrančním obchodu dané země. Jedna věc totž je, pokud má země v dané komodtě komparatvní výhodu dle RCA, druhá pak, jak z ní dokáže těžt. Pokud jde o dynamku strukturálního vývoje zahrančního obchodu, tak tu můžeme celkově zachytt pomocí ukazatele ntenzty strukturálních změn (13), který srovnává komodtní struktury na počátku a na konc sledovaného období. Formálně tedy srovnáváme podíl odvětví k (značíme sk ) na celkových vývozech v čase t ( = 1,2), kde 1 označuje počáteční období a konečné období 2. t t t1 ( sk sk ) ( sk ) ISZ = 100 k (13) Podstatně zajímavější než samotná celková změna může být to, co tuto změnu způsobuje, nebo jak k této změně dochází. Intenzta strukturálních změn potom slouží spíše pro hrubější srovnání strukturálního vývoje více zemí v určtém časovém období, případné země v nějakém delším časovém ntervalu. Z hledska konkurenceschopnost země je velm zajímavé sledovat tržní podíl vývozů sledované ekonomky jak na geografcky, tak na komodtně vymezeném trhu. Čím vyšší je takový podíl na trhu, tím vyšší konkurenceschopnost tato země vykazuje. Pochoptelně je třeba s uvědomt, že není trh jako trh. Je tudíž rozdíl, zda sledovaná ekonomka úspěšně vyváží na náročný trh vyspělých zemí, navíc 23

24 produkty vysoké technologcké úrovně, než když vyváží do rozvojové země nepřílš vyspělý tovar. Ncméně nc nelze brát absolutně, tudíž nžší podíl na trhu může znamenat lepší konkurenceschopnost. Záleží totž na celé řadě dalších faktorů, které ovlvní to, jak dokáže daná ekonomka přetavt exportní úspěchy do růstu domácí žvotní úrovně. Z těchto faktorů vzpomeňme například jž uváděné cenové segmenty, které zásadním způsobem ovlvňují příjmy ze zahrančního obchodu, dále potom význam exportního odvětví v domácí ekonomce především na její celkové zaměstnanost, vazby tohoto odvětví na další sektory atd. Můžeme tedy tvrdt, že samotný podíl na trhu nc moc neznamená. Je tedy třeba tento ukazatel doprovázet sadou jných, které pak dotvoří onu mozaku pohledu na konkurenceschopnost dané země. O několk odstavců výše však byla zmínka o dynamckém pohledu. Právě vývoj tržního podílu v čase je z hledska našeho zkoumání velm zajímavým objektem. Ne nadarmo se analýze vývoje tržního podílu věnuje tolk autorů. Proto také vznkla celá řada metodologí zaměřených zrovna na tuto analýzu. Tyto metodologe mají společné to, že nějakým způsobem rozkládají změnu tržního podílu exportu zkoumané země. Nejznámější je tzv. shft-share analyss (SSA), která však dnes také exstuje ve více podobách. Popsovat zde všechny varace těchto analýz nemá přílš význam, proto zde nastíníme pouze jednu modernější podobu SSA (Cheptea, Gauler, Zgnago 2005). Další oblíbenou metodou je tzv. constant market share analyss. Smyslem SSA obecně je rozložt změnu určté velčny na efekt struktury a něčeho dalšího. Její hstorcké kořeny jsou v regonální analýze trhů práce. Pozděj se však začíná aplkovat v jných oblastech, tedy v zahrančním obchodě. Zde konkrétně umožňuje rozložt změnu objemu obchodu každé země na efekt geografcké struktury, sektorální efekt (souhrnně efekt struktury) a efekt výkonnost. Zároveň také umožňuje odlšt dopad počáteční pozce na rozdílných trzích od její schopnost adaptovat se na změny poptávky. Základní logkou, z níž SSA vychází, je, že země nemohou de facto ovlvnt efekt struktury, neboť ten je odrazem změn v zahranční poptávce, a to jak v poptávce dané země, tak v poptávce po daném produktu. Stejně tak země nemají žádné páky na svou počáteční pozc, která je už jednou daná. Co však ovlvnt mohou, je efekt výkonnost, který zahrnuje adaptac geografcké a sektorální specalzace a zbytkovou velčnu, což je konkurenceschopnost. Je zřejmé, že země s výhodnou počáteční pozcí na nejdynamčtějších trzích (ať už na báz geografckého č sektorálního členění) tak těží z této příznvé stuace a jejch export tedy roste, anž by v takové ekonomce docházelo k nějakým strukturálním změnám, anž by 24