ÚVAHY O DUCHOVNÍM DOPROVÁZENÍ PRO SALESIÁNY. Dr. Jack Finnegan, SDB Formační týden českých a slovenských ředitelů salesiánských komunit

Transkript

1 ÚVAHY O DUCHOVNÍM DOPROVÁZENÍ PRO SALESIÁNY Dr. Jack Finnegan, SDB Frmační týden českých a slvenských ředitelů salesiánských kmunit Fryšták přelžil: Ladislav Heryán, SDB ÚVOD: OBECNÉ ÚVAHY Duchvní vedení je název pr velmi staru nábžensku a duchvní tradici, která v psledních desetiletích znvu nabyla v církvi i salesiánském prstředí velkéh vlivu. Snaží-li se však duchvní vedení někd ppsat, je t bhužel vždy fenmén s různými rysy: knkrétními a zárveň nesdělitelnými, vyžadující dbrnst a zárveň nadání. Jelikž je živtně důležitým prvkem křesťanství již d jeh pčátku, je velice těžké ppsat, v čem duchvní vedení vlastně spčívá; každá duchvní tradice se je ttiž snažila rzvinut svým vlastním jedinečným přístupem. Tent prblém se stává význačným zejména dnes, kdy tlik lidí každéh věku pciťuje skutečnu duchvní vyprahlst, neb dknce upadá d pravdvéh duchvníh nedstatku. Přest všechn cítí nutkání dát svému živtu duchvní rzměr v realitě světa, který se vyznačuje divkým zmatkem živtních stylů, hlasů, sciálních pdmínek a prfesních tužeb. Každý duchvní vůdce musí dnes čelit výzvě, kteru sučasný živt v Evrpě nabízí: zmatený nadbytek pzemských mžnstí. Dknce uvnitř křesťanství samtnéh jsme knfrntváni s řadu živtních frem a pdmínek jak nikdy v Evrpě předtím. V těcht přektně se měnících časech je urgentní ptřeba duchvních vůdců, kteří by byli schpni přistupvat k lidem na základě kntemplativníh ztišení a pzrnsti zakřeněné v mdlitbě. Evrpští křesťané angažvaní v pastrační, duchvní neb výchvné službě již dnes bhužel nestaví na splečné křesťanské kultuře. Výsledkem th je, že se křesťanská spiritualita musí znvu vypřádat s výzvu stát se pdle biblických brazů kvasem či perlu veliké ceny, pkladem ukrytým v pli. Autentická frma křesťanskéh živta se díky tmu pstupně stala záležitstí sbní dpvědnsti a individuálníh úsilí dknce i v řehlních kmunitách, které se musí vypřádávat se smutnu skutečnstí křehksti pvlání a zmatku hledně řehlníh a kněžskéh živta v dnešních glbalizačních eknmikách. Pr duchvní vůdce je výzvu nalezení jedinečné sbní i splečné frmy živta, který by byl zakřeněn v sbě a pselství Ježíše Krista a pržíván v církvi. V tmt smyslu je pak křesťanské duchvní vedení ve své pdstatě hlistické. Jeh snahu je dkrýt a zakřenit evangelium d každé blasti živta a činnsti člvěka, a t jak na sbní tak splečenské úrvni způsbem, který by byl schpný nabídnut ve veřejných arénách sučasné Evrpy přesvědčivé svědectví. T znamená, že duchvní vedení nikdy nebude v křesťanském smyslu autentické, pkud bude redukván puze na intrspektivní, individualistický neb sbní prces. I když rzsáhlé výzkumy v psledních letech ukázaly, že duchvní vedení a značný pčet různých humanistických terapií splu nesdílejí svůj frmální předmět, je třeba přiznat, že mezi duchvním vedením a různými terapiemi vytvřenými na základě psychlgie a splečenských věd existuje spusta blízkých prvků. Je sice pravdu, že duchvní vedení není jakusi frmu psychterapie neb pradenství, bě ple se však vzájemně překrývají a čast sdílejí survý materiál reálných lidských živtů, traumat a dalších pkřivujících zkušenstí. Rzdíl spčívá v tm, že duchvní vedení se primárně nezabývá řešením negativních lidských prblémů neb dilemat, míru schpnstí se vyrvnat s živtními prblémy, ptížemi, schpnstí se přizpůsbit, či dknce tázkami jak zufání, strach, hněv neb úzkst. Jeh prvřadým zájmem je kntemplativní pzrnst vůči bázeň vzbuzujícímu Bžímu půsbení v lidském Dr. Jack Finnegan, SDB Fryšták, leden

2 živtě a nacházení uzdravujícíh hlasu Ducha svatéh v událstech reálnéh živta. Sučasné křesťanské duchvní vedení se na rzdíl d psychlgických terapií frmálně sustřeďuje na dědictví Ježíše Krista a církve a nachází v něm základy pr své cíle, metdy, bsahy a přístupy jak pr sbní tak splečenské hledání smyslu ve stále více sekularizvané dbě a její pstmderně a p způsbu New Age chápanéh psvátna. Je-li tmu tak, pak si nemůže dvlit ignrvat ty nejlepší pznatky splečenských věd. Obecně řečen, duchvní vedení se sustřeďuje na duchvně prbuzený živt tevřený transcendentnu. Je prcesem dprvázení, pmáhání a přátelských vztahů, ve které jeden napmáhá druhému si všímat a angažvat ve spletitstech a výzvách živta prbuzenéh k meditativní přítmnsti a přemýšlivému pržívání. Duchvní vedení se děje na pzadí psvátnéh hrizntu, kdy duchvní vůdce je služebníkem Tajemství (srv. Ef 3,7). Má-li pravdu Karl Rahner, jeh cílem není nic menšíh než prrcký mysticismus (srv. 25.GK, 190). V ideálním případě může tent úkl začít tehdy, když se člvěk musí vypřádat s blestnými a disfunkčními existenciálními úzkstmi a tázkami, které tlik charakterizují a narušují sbní i splečenský živt. S tímt ideálním stavem však většina duchvních vůdců vůbec nepčítá, zejména těch, kteří se věnují dprvázení pvlání v seminářích neb frmačních prgramech, neb vlaných pmci v krizvých situacích. Zkušený duchvní vůdce je v tmt smyslu bdělý, a je vděčný za pznatky psychlgických věd a dvednstí. Dbrý duchvní vůdce se na rzdíl d prfesinálníh psychterapeuta neb pradce primárně nespléhá na dbrný prfesní výcvik, ale na bdarvání Duchem svatým. Zkušený duchvní vůdce, zejména pršel-li vlastním výcvikem, ví, c t znamená být pzrný k výzvám přicházejícím z vnímavsti pr znamení Bží přítmnsti, c znamená tat znamení následvat, udržvat se vůči nim v bdělsti a napmáhat druhému, aby je v denním živtě bjevval i n. Dbré duchvní vedení je vždy víc než jen zručnst neb talent a trénink, a vyžaduje d člvěka víc než jen řádné telgické či psychlgické znalsti. Sam sbě je autenticku duchvní kázní, které se ten, kd je praktikuje, musí pdřídit. Dbré duchvní vedení je vždy zakřeněn v radikálním úmyslu hledat Bha, a ve vědmém úsilí být nástrjem Bží uzdravující lásky pr dbr druhých. Je vždy pvláním ke kntemplativní pzrnsti uprstřed nepředpvěditelných vrtchů denníh živta. Dbré duchvní vedení pdpruje a zcela se věnuje cestě druhéh člvěka, který má úmysl se vydat d světa Ducha svatéh. Tent úkl vyžaduje mnhem víc než jen zkušenst, dbrnst či bhabjnst, i když i t jsu význačné kvality. Kdkli se chce věnvat umění duchvníh vedení, musí se stát sbu, která je bezúhnná, pctivá, sucitná, se zdravým úsudkem, pkru a základním pzitivním laděním, sbu tevřenu, která je bdarvána schpnstí kntemplativníh nasluchání jiné lidské bytsti v jejím hledání Bha. Obrazně řečen, dbré duchvní vedení je službu phstinnsti druhému, který d živta duchvníh vůdce vstupuje, je službu učitele, který v zápasech pdepírá člvěka tužícíh pznat cesty Bží. Je především službu prdníh asistenta, který se napmáhá zrdit duchvnímu živtu ve všech zapeklitstech lidské existence. Dbrý duchvní vůdce je ten, kd se sbně uvlil stát kanálem, skrze který se Bží Svatý Duch uchází kteréhkli člvěka a láká jej k překnání sil, bránících a zatemňujících cestu k živtu. SALESIÁNSKÝ ROZMĚR Salesiáni, kteří se věnují službě duchvníh vedení, bvykle pracují se dvěma dlišnými, ale mezi sebu suvisejícími skupinami lidí. První skupinu jsu začátečníci v duchvním živtě, čast mladí salesiáni ve frmaci, mladí lidé přemýšlející duchvním pvlání neb začínající svu duchvní cestu. Druhu skupinu jsu ti, kd jsu již starší neb pkrčilí, splubratři neb jiní řehlníci a laici, například ti, kteří beru svůj duchvní živt vážně, neb případně musí řešit tázky a témata vyžadující důkladnější a sustavnější pzrnst mudréh a zkušenéh duchvníh vůdce. Bez hledu na tu či nu skupinu, salesiáni pracující v duchvním vedení, frmaci neb dprvázení pvlání, ptkávají lidi takvé jací jsu a v kntextu jejich každdenních živtů. Dělají t bez hledu na t, jak se vůči slžitstem a disharmnií těcht sb cítí. Dbré duchvní vedení je schpn dhlédnut za mnhznačnst a neuspřádanst existence, kdy lidé usilují pchpení rzpru mezi spiritualitu, které se ddali, a pravdu jejich každdenních živtů. Napmáhá jim v zápase dpvěď s určitu dávku svbdy k tmu, c setkání s Bžím Tajemství s sebu nese. Je důležité, aby duchvní vůdce 2

3 připmínal, že se zde nejedná jen frmaci neb refrmaci, ale Bží transfrmaci, prměnění. Nesmíme zapmínat, že vůdce i vedený plavu v tajemství Bží lásky. Zkušení duchvní vůdcvé chápu, že jejich úklem je napmáhat těm, kd k nim přicházejí, aby se rzpmněli na cestu, na níž je každá lidská bytst vlána, a udržvali se vůči ní v účinné bdělsti. V tmt kntextu je důležité, aby se každý salesián pracující jak duchvní vůdce rzpmínal na základní pvlání ke sjedncení s Bhem, pvlání ke kntemplaci v činnsti (S 12). Otázka definicí: duchvní vedení a spiritualita Dmnívám se, že dříve než plně vstupíme d pjednání duchvním vedení v salesiánském kntextu, a t zejména dprvázení pvlání mladších salesiánů, bude nám ku pmci dpvěď na dvě splu suvisející tázky. Za prvé, c je t duchvní vedení, jaký způsb vztahu představuje a jaký prces při něm prbíhá? Za druhé, c chápeme pd slvem duchvní neb spiritualita? (a) Duchvní vedení: Vzhledem k první tázce, duchvním vedením se rzumí specifická frma dprvázení, přátelskéh vztahu a vedení, které je nabízen tmu, kd ně svbdně pžádá a přeje si h. T je jasné. Ale jak tmu máme rzumět? V tmt svém pjednání zastávám názr, že se musí stát středem hermeneutickéh prcesu zaměřenéh na frmaci salesiánské a křesťanské identity. Uskutečňuje se prstřednictvím vyprávění vlastníh živta, na které duchvní vůdce dpvídá nejprve svým empatickým kntemplativním naslucháním v kntextu mezisbníh pmáhajícíh vztahu. Jeh cílem je prbudit ty nejhlubší úrvně reality člvěka a jeh základní lidství. Pr inspiraci umění duchvníh vedení telgie nabízí tři hermeneutické mdely: dktrinální, histrick-faktický a dialgick-pluralistický. Každý z nich je užitečný; každý hraje v sustředění pzrnsti a kvalitě kntemplativníh nasluchání, kterým se dbré duchvní vedení vyznačuje, svu rli. Hermeneutické nasluchání nám umžňuje přístup k širkému spektru témat. Dbrým příkladem je téma pdbnsti v našem chápání identity například srvnáme-li velké pstavy salesiánských dějin s brazem salesiána pdle Stanv. Dále nám umžňuje určit a knfrntvat tázky rzdílnsti a jejich dpad na frmační prgramy, zejména pkud myslíme na buducnst kngregace a kvalitu ptenciální rle, kteru v ní jedntlivec bude mít. Dvluje nám také zvážit autenticku individualitu a talent člvěka, stejně jak jeh vhdnst pr salesiánský živt. Pkud duchvní vůdce pzrně a s kntemplativním sustředěním nasluchá, všechny tyt faktry knvergují. C t znamená? Zcela jednduše, kntemplativní nasluchání má schpnst prstupit veškeru pvrchní nesustředěnstí a dsáhnut hlubké pdstaty a pramene všech duchvních věcí. Ve své nejrzvinutější frmě je uvlněné, bdělé a svbdné d předsudků a bav. Je vědmé, bdělé a chápající. Pkud je praktikván sustavně, prbuzí ne-manipulativní vědmí, schpné vnímat jak kvalitu tht vědmí samtnéh tak jeh bsahy. Při tevírání tht kntemplativníh vědmí za pmci meditačníh ztišení je nevyhnutelně pdrbena výzvám i sbní histrie, citlivst, čekávání, úzksti a názry duchvníh vůdce. Je důležité si t uvědmit a dvlit, aby se tak skutečně stal. Při hledání pravdy a Bží vůle se velice čast vynřují vnitřní kmprmisy, zejména byl-li hledání pravdy dlžen, dveden, dprval-li se mu, neb byl uvězněn v síti přijatelných vysvětlení, knstrukcí a interpretací. Ve vyhýbání se důsledkům vlastních duchvních zkušenstí člvěk dkáže být neknečně vynalézavý. Dbrý duchvní vůdce je pzrný k různrdstem rzhvru s člvěkem. Tt vědmí je důležité, prtže duchvní vůdce musí skrze mluvené slv a vyprávění druhéh svém živtě chápat sebe sama před Bhem. Právě v tét výzvě k slidaritě s dprvázeným člvěkem, kdy je vystupující já veden v bluku rzlišvání, vystupuje nvé pchpení sebe sama v kngregaci, v církvi a ve světě. Vyprávěcí prces je pr duchvní a vkacinální dprvázení a všechny statní frmy duchvníh vedení pdstatným. Dn Bsk a další velké pstavy salesiánské spirituality jej rzvinuli d velké dknalsti (srv. Paměti ratře). Jedná se základní prvek a definující rys salesiánskéh duchvníh vedení. Vyprávění živtě je plem, v němž je ukryt pklad Ducha svatéh. Duchvní vedení je uměním hledat zlat v prudu živta člvěka. C se tímt brazem myslí? T, že v živtě a histrii člvěka prakticky neexistuje nic, c by nebyl předmětem duchvníh vedení. Čím víc hlistický přístup k živtu, tím se stane duchvnější. Dr. Jack Finnegan, SDB Fryšták, leden

4 (b) Spiritualita: T nás přivádí k tázce, jaký bsah máme dnes dát slvu spiritualita. Odpvědět na ni v sučasném světě je velmi btížné. Pdíváme-li se na literaturu spiritualitě, rychle zjistíme, že neexistuje definice, na které by se všichni shdli, a t ani v akademickém prstředí. Vím, že existuje více než st mžných definicí, přičemž záleží na jejich kntextu, pužití, telgických neb sciálně-kulturních výchdiscích a mnha dalších vlivech. Definice je mžn rzdělit d tří skupin: ty, které vycházejí z nábženských tradic; ty, které jistým způsbem uctívají psvátn; ty, které jsu výslvně sekulární jak ve svém tónu i cílech pdle th, zda je definice svázána s bjektivním významem zaktveným v nějaké nábženské tradici či nikli. Na tmt pzadí je třeba říct, že jsme duchvní lidé. Spiritualita je mnhtvárná a slžitá, zasahuje každu blast a rzměr lidskéh živta a zkušensti. Není jednduše jen naplnění neb štěstí, ani není jednduchu dpvědí na tázku čem ten živt vlastně je?. Mnhem důležitějším je fakt, že kamžiky meditace neb tichéh přemýšlení čast přivádějí pzrnst k jádru spirituální přirzensti, která leží hlubk v bytsti člvěka. V těcht hlubkých mmentech se setkáváme s tázajícím se, putujícím a prměňujícím já, které nám chce říci něc důležitéh tm, kým ve skutečnsti jsme a jak máme směřvat a pržívat své živty. V setkání s lidsku přirzenstí se setkáváme duchvnem a velku výzvu základní důvěře tváří v tvář úzksti a vině. Úsilí definici spirituality dnes je charakteristické mnhými vzájemně prpjenými tématy. Je důležité, aby s nimi duchvní vůdcvé byli velmi dbře beznámeni. Vztah k Bhu je základním tématem v těch spiritualitách, které udržují spjení s nějaku nábžensku tradicí. Duchvní vůdcvé však rvněž musí vědět, jak mluvit s lidmi bez znalsti telgickéh jazyka, kteří přest učinili zkušenst s psvátnem, s psledními skutečnstmi. Třebaže na vágní úrvni, mnhé definice se shdují v tm, že spirituální značuje něc přesahujícíh vlastní já. V definicích spirituality se velice čast bjevují splečná témata transcendentní suvislsti. Čast se snaží knceptualizaci buď vyšší bytsti či síly, neb schpnsti či ptřeby zakušet živt min denní rutinu, avšak spjený s druhými mim prstr a čas. Tat prpjenst se bjevuje ve třech frmách: Intrapersnální Interpersnální Transpersnální Dalším splečným tématem je existenciální uvědmění, bvykle v suvislsti s transcendentní suvislstí. Splečná jsu rvněž témata týkající se smyslu a cíle živta. Ty jsu zvláště ústředními v sekulárních definicích spirituality. V nábženských definicích jsu druhtné vzhledem ke vztahu k Bhu. Témata zabývající se integrujícím prvkem sbnsti, nejvlastnějšíh já. Tt téma vyzdvihuje sbní a subjektivní význam spirituality, zejména v sekulárních definicích. V nábženských definicích vzbuzuje tázky hledně duše a ducha. Význačnými jsu rvněž témata týkající se hdnt a mtivací, sbních rzhdnutí, výsledků a pldů, důležitým je rvněž smysl pr splečenství. Existuje širký knsensus v tm, že spiritualita je aktivním prcesem stejně jak stavem bytí. Jak takvá může sbnsti scházet neb v ní puze dřímat, a je třeba ji chápat jak charakteristický rys člvěka. Duch je chápán jak činný skrze nás, a nikli puze v nás, a má schpnst břit hranice, které si vytváříme ve svých živtech a vztazích. Je však rvněž chápán jak na nás nezávislý a může být integrván ve větší či menší míře. Spiritualitu nelze chápat jak intrspekci: t by byl ppřením ústředníh tématu transcedence. Spiritualita je čast chápána jak transfrmační a inspirační, spíše než puze mtivační. Spiritualita je rvněž pvažvána za subjektivní a sbní knstrukt, a tedy je důležité pchpit, jak ji jedntlivé sby zakušejí ve specifických pdmínkách svých vlastních živtů. Duchvní vůdce si musí 4

5 být tét její dimenze vědm a musí ji respektvat. Pkusy vnucvat bjektivní definici bez hledu neb starstlivsti subjektivní chápání může zapříčinit vnitřní knflikt. Spiritualita hraje utvářející rli v pracvní (zaměstnanecké) identitě sby. Platí t zejména tehdy, jestliže se sba rzhdne pr duchvní pvlání. V tmt případě je ptřeba čekávat, že spiritualita zde bude hrát ústřední a určující rli. Je ji ptřeba vyvážit péčí pracvní (zaměstnanecku) spravedlnst, pracvní transfrmaci a tázky spjené s pracvní deprivací. T vše má vliv a je výzvu pracvní identitě a může být příčinu krizí, utrpení, smutku, lítsti a ztráty, zejména pkud je ptřeba znvu přetvřit identitu samtnu. V duchvním vedení se setkáváme se světem tužeb, které je třeba uznat za t, čím jsu. Všichni k tét prblematice přistupujeme individuálním způsbem. Činíme vlby a rzhdnutí v naději, že bjevíme něc, c nás naplní. Tyt faktry nás nrmálně přitahují k materiálnímu světu. Jsme-li pžehnáni a máme-li kntemplativní vhled, časem bjevíme, že hmtné věci a síť s nimi suvisejících vztahů nemají mc nás učinit úplnými. Skutečná duchvní cesta začíná bvykle tehdy, když chybný start svázaný s materiálními věcmi a vztahy nechá člvěku pcítit svu přítmnst a přichází k uvědmění. Obrysy spirituality se dtýkají každé stránky živta, zejména našich myslí a mentalit, naší schpnsti kmunikace a vztahu ke druhým, a celéh blasti chvání a činnsti. Ovlivňuje myšlení a každičký aspekt mysli. Spiritualita nám umžňuje pznat, že transcendentn je skutečné. Je hlubce prměňující. Utváří naši schpnst kmunikace s druhými slvy a skutky plnými naděje. Spiritualita ukazuje cestu, jak se angažvat v dějinách i splečnsti mystickým a prrckým způsbem, který nejenže zakuší Bha, ale rvněž tuží změnit svět a uskutečnit Bží králvství. Mtivuje nás, abychm v naší jedinečné situaci zviditelnili Kristvu cestu. V salesiánské tradici jsu všechny tyt prvky vyjádřeny centrálním pstavením srdce, lásku, která je jádrem naší bytsti: láska jak vrchl a utvářející síla veškeréh křesťanskéh živta. Vliv Dn Bskva preventivníh systému Spiritualita je způsb živta, který dává člvěku základní smysl a hdntu, charakterizvanu zvláštní kvalitu energie a vědmí v denním živtě. Má c d činění nejen s kvalitu živsti a energie k angažmá utvářejícím naše živty, ale také s naším způsbem vidění věcí, kvalitu veškeréh našeh vnímání a hlubku přesvědčení, že celé stvření je dílem Bžím. Tak jak Dn Bsk věříme, že základní živtní výzvu je rzpznat Bží dbrtu zjevenu v srdci každéh člvěka, v celém stvření a lidských dějinách. Jsme zastánci vyváženéh a ptimistickéh vtělenéh humanismu p způsbu sv. Františka Saleskéh. Naše spiritualita je zakřeněna v Preventivním systému Dna Bska, s jeh hlubkým dceněním nejhlubší hdnty lidské rzumnsti, autentické religizity a zdravující mci milující přívětivsti. T jsu utvářející síly jak salesiánské výchvy, tak (cž nás nemůže překvapit) i salesiánskéh duchvníh vedení a každé frmy salesiánskéh vkacinálníh a frmačníh dprvázení. Preventivní systém vyzývá každéh salesiána, aby rzvíjel sympatický, přátelský a hlistický přístup nejen k výchvě becně, ale také k duchvnímu dprvázení bzvlášť. Takvý přístup k duchvnímu dprvázení směřuje k vytvření prstředí, které,tahá ven (educere) t nejlepší z dprvázené sby, pvzbuzuje schpnst autentickéh sebe-vyjádření a vyjádření autbigrafickéh. Přispívá a napmáhá každé sbě v rzvíjení takvéh způsbu živta, který pěstuje t, c je dbré, zdravé, tvřivé, radstné a živt rzmnžující. Salesiánské duchvní vedení, stejně jak salesiánský přístup k výchvě becně, chápe, že duchvní živt, apštlské pslání a výchvný styl jsu tři mezi sebu se vlivňujícími prvky. Označuje a sjedncuje pastrační lásku, která phání veškeru salesiánsku existenci: být v církvi znamením a nsiteli Bží lásky mladým. Jak duchvní zkušenst Preventivní systém nachází svůj zdrj a střed ve zkušensti Bží lásky. Chápe, že Bží láska díky Bží Przřetelnsti,předchází jakukli duchvní zkušenst, každý kamžik našeh živta (t je pravým významem slva,preventivní ). Salesiánský duchvní vůdce chápe, že tat láska a tat zkušenst milsti předchází, dprvází a dává živt každému člvěku (neb jej uzdravuje a zachraňuje). Víra v tut zkušenst salesiánskéh duchvníh vůdce uschpňuje ke kntemplativnímu rzeznávání stp Bží přítmnsti v živtě a příběhu každéh člvěka, za přesvědčení, že je v něm Bůh vždy, čast tajemným způsbem, přítmen, a že dává Dr. Jack Finnegan, SDB Fryšták, leden

6 milst prměňujícíh setkání. Tt kntemplativní vědmí Bží milsti duchvníh vůdce vlá k Bží službě v sbě, kteru dprvází. Uznává tak její hdntu, pdpruje a psiluje její důvěru ve vlastní zdrje dbra, a ukazuje jí cestu k plnsti živta (J 10,10). Tat pastrační láska utváří v salesiánském duchvním vůdci přesvědčení, že každý živt, a i ta nejubžejší, nejslžitější, nejhrženější, nejvylučenější a nejhůře fungující existence v sbě nese sílu vykupení a semínk štěstí díky tajemné přítmnsti Ducha svatéh. T je důvdem, prč je salesiánská spiritualita neustále citlivá na Bží dbrtu, zjevvanu v lidském srdci, ve všem stvření a v každém kamžiku lidskéh živta a dějin. Pjem rzum v Preventivním systému Dna Bska v kntextu duchvníh vedení přitahuje pzrnst k ptřebě zdravéh křesťanskéh humanismu. Zdůrazňuje hdntu jedntlivce, sbníh svědmí, lidské přirzensti a kultury, práce a celé škály lidských hdnt, které utvářejí autentickéh křesťana a nábženský živt ve světě. Rzum sám je v tmt smyslu darem Bžím, který reflektuje t, c je v člvěku a histrických pdmínkách každéh jedntlivce dbréh. Tt klíčvé slv salesiánskéh duchvníh vůdce a vychvatele vyzývá ke zdravému chápání reality lidské existence ve světě, pchpení, které má dalek k tmu, c Jan Pavel II. nazval idelgickým nadměrným zjedndušváním (Iuvenum Patris, 10). Pdbným způsbem i slv nábženství dhaluje reflexi živé víry tématech jak eucharistie, brácení, mariánská zbžnst a láska církvi, v kntextu výzev sučasnéh sekularismu a glbalizace. Slv nábženství byl pr Dna Bska cestu k mdlitbě, vláním ke kntemplaci a angažvanému mysticismu ve světě, který ztrácel cestu v pdmínkách divkéh sekularismu a kapitalismu, se všemi sciálními důsledky. Řečen jednduše salesiánským způsbem, tt klíčvé slv shrnuje všechn, c se rzumí cestu ke svatsti (Iuvenum Patris, 11). Stejně tak slv laskavst pdle chápání Dna Bska představuje výzvu k živtu, který je stále více pr druhé. Duchvní vůdce, který jde cestu laskavsti, rzvíjí způsb pzrnéh vnímání, který je zakřeněn v empatické pzrnsti a přítmnsti vůči všemu, c se děje v živtě druhéh. Děje se t způsbem, v němž má priritu sbní kvalita vztahu, vyznačující se hlubkým a vědmým zájmem, schpným dlžit veškeru mc, autritu a rzdílnsti zakřeněné v čast nepřiznaných silách nadvlády. Laskavst salesiánskéh duchvníh vůdce vyzývá k tmu, aby přemýšlel svých názrech a chvání, zda nephrdá neb nevědmky nepsuzuje druhéh. Rzpznání těcht sil je jádrem salesiánskéh zdůrazňvání rdinnéh ducha. Laskavst utváří kvalitu setkání při duchvním vedení. Umžňuje, aby se každém aspektu lidskéh živta, všech silách pdmiňujících sbní zkušenst a vztahy, stejně jak hdntách, které je utvářejí, a napětích a úzkstech, které si člvěk v sbě nese, dal hvřit a zkumat v vzduší neknfliktní, přijímající a milující přítmnsti (Iuvenum Patris, 12). Výzva tuhy My lidé v sbě zakušíme tři mcná hnutí neb síly: tuhu p mci, tuhu p rzkši a tuhu p smyslu. Tyt tři síly jsu nerzpletitelně vetkány d našich živtů a prjevují svu přítmnst v světě našich tužeb. Dbrý duchvní vůdce je expertem v práci s lidskými tuhami, zejména s tuhu p Bhu. Hlubinná psychlgie nás učí, že si nejsme vždy vědmi našich skutečných tužeb a způsbů, kterými jsu síly mci, rzkši a smyslu v knfliktu v našem nejhlubším já. Křesťanská duchvní tradice ví, že naše tuhy, zejména nejsu-li uznány, představují primární překážku duchvníh prbuzení a růstu. Prblémem zde nejsu tuhy jak takvé, ale míra chty a úmyslu na ně dpvídat. Dbrý duchvní vůdce zná rzdíl mezi tuhu a náklnnstí. Dbrý duchvní vůdce rvněž ví, že se setkání s Bhem nrmálně děje v děsivém nepřádku a všednsti lidské existence. Duchvní vůdce má privilegium nasluchání živtu v duši druhéh, dprvázení duše druhéh jeh nejhlubšíh a nejpravdvějšíh já d prstru dhalení a bjevu. Duchvní vůdce se zabývá celu sbnstí, prtže duchvní živt není jen živtem mysli, citů neb vrchlu duše, nýbrž živtem celéh člvěka. V křesťanské tradici je duchvní vůdce tím, kd pmáhá druhému rzpznat a následvat vnuknutí milsti v ttalitě jeh živtní zkušensti způsbem, který se zaměřuje zejména na vědmé rzvíjení vztahu k Bhu. Duchvní vedení člvěku pmáhá pznat a dpvědět na přítmnst, 6

7 hnutí a pzvání Ducha svatéh v živtě, meditaci, studiu, přemýšlení, mdlitbě a všech statních blastech živta. Duchvní vedení není žádným pradenstvím neb terapeutickým sezením, nýbrž prbíhajícím vztahem, který se člvěku může ukázat užitečným při zpracvávání th, c se děje v těcht knkrétních pdmínkách, a t zejména tehdy, cítí-li v nich pzvání k hlubšímu a niternějšímu živtu. Duchvní vedení může zahrnvat pmc, jak se naučit mdlit a meditvat. Může člvěku napmci v nasluchání a uvědmvání si Bžíh půsbení v jeh živtě a vztazích ve světě. Může zahrnvat rzlišvání při určitém rzhdvání. Může zahrnvat t, aby si člvěk uvědmil svu představu Bhu a její psychlgické důsledky, které kmplikují rzvíjení jeh vztahů. Bjuje s celu škálu tázek Bhu v živtě člvěka, a čast také zahrnuje přinášení ran a živtních vzrců d Bží přítmnsti, aby byly uzdraveny. Příprava duchvníh vůdce je čast kmbinací telgickéh vzdělání, psychlgických perspektiv, rzlišvacích prcesů a praktických dvednstí, stejně jak slidně pstavenéh przumění terii a praxi duchvníh vedení, jeh funkci a pdstatě, a další dbře zakřeněné knfigurace širkéh spektra tázek, jak: Přiměřeně rzvinuté integrační a empatické dvednsti. Umění nasluchat, pdprván kntemplativním a evkativním pstjem. Przumění a cenění vyprávěcí metdy a rzmluvání. Hlubké studium terie a prcesu transfrmačníh učení. Rzvinutí kritické sebereflexe předpkladech. Prcesy týkající se rzvíjení reflektivníh a kntemplativníh stylu živta. Artikulace dbře zalženéh przumění tázkám hledně duchvníh růstu, zralsti a rzvje. Hlubké chápání pvahy nábženské zkušensti. Schpnst si všímat vnitřních hnutí a pracvat s mmentální zkušenstí Bha, kteru daný člvěk má. Schpnst chápat a pracvat s nedbalými a pkřivenými brazy Bha a jejich psychspirituálními důsledky a důsledky na rzvj mysli člvěka. Schpnst chápat mnhtvárnst zkušenstí knverze. Dbrý duchvní vůdce bude rvněž rzvíjet neb začal rzvíjet škálu przumění a schpnstí, jak jsu tyt: Bdělst k tématům kntemplativní lásky a tuhy, za sučasné snahy svatst v realitě lidskéh živta a zkušensti způsbem, který uctívá Bha, sebe, druhé a celé stvření, a zakuší Bha v celé škále sbních, mezisbních, splečenských kntextů a prstředí. Citlivst pr smysl činné přítmnsti Ducha svatéh, zejména k jeh jedinečným cestám, kterými se prjevuje v širké škále tvřivých vnuknutí a výzev, které mhu být snadn přehlédnuty a nepvšimnuty. Schpnst chápat a pdprvat rzvj evkativníh, hlistickéh, kntemplativníh neb reflexně vztahvéh přístupu (např. skrze pužívání dslvných zápisů, studium případů, hraní rlí, psaní, umění a pdbných cvičení v uvědmění). Schpnst určit a pracvat s různými způsby učení a výukvých cílů. Schpnst rzpznat a pracvat s kritickými událstmi a pskytvat příslušnu zpětnu vazbu. Rzvíjet citlivst ke kulturnímu kntextu a tázkám dlišnsti a vylučvání na kraj splečnsti (např. tázky rvnprávnsti phlaví, etnik apd.). Účastnit se tázek hledně telgických a biblických názrů a být schpen pužívat dbře pstavené telgické a biblické chápání jak jak diagnstickéh prstředku, tak jak nástrje rzlišvání. Cenit si způsbů, kterými svbzující przumění telgii a Písmu přispívá k sbnímu i splečenskému růstu. Rzvíjet důvěru k nabídce dbře zpracvaných telgických, psychlgických a výchvných pmůcek. Dr. Jack Finnegan, SDB Fryšták, leden

8 Uvědmvat si rzdíly mezi duchvním vedením, psychterapií a pastrací neb jiných frem pradenství, stejně jak zvláštníh důrazu a integrity každéh z těcht brů, který je třeba respektvat, pněvadž se jedntlivé bry d určité míry překrývají. Během duchvní cesty se mhu bjevit neurtické neb dknce psychtické symptmy, které jsu půsbeny emčními traumaty, křehkstí neb pškzením. Zkušený duchvní vůdce jasně rzumí, že v určitých případech je zde zaptřebí psychlgické pmci. Je třeba rzpznat temntu, pudvu a dcizující stránku lidské zkušensti, a jednat s člvěkem s úctu a péčí. Tt platí zejména v případech duchvních krizí. Být pzrný k tázkám hledně duchvníh a psychlgickéh rzvje člvěka a umět si všimnut, kdy jsu v kntextu duchvníh vedení aktivvány. Slidní znalst etických kdexů, kterými se prfesinální práce duchvních vůdců řídí. Ochta se angažvat v neustálé vnitřní sbní práci, která pmáhá klientvi, aby se tevřel. Chápání různých teretických a praktických cest pr pkračvání v prfesním rzvji duchvních vůdců. ZÁKLADNÍ TECHNICKÉ DOVEDNOSTI V DUCHOVNÍM VEDENÍ Vztah duchvníh vedení je v pdstatě vztahem pmáhajícím. Tent vztah je však zárveň slžitým prcesem, který nelze zredukvat d něklika zjedndušujících směrnic. Nicméně, existuje řada základních dvednstí, které mhu duchvní vůdcvé rzvíjet a přizpůsbvat jejich vlastní pvaze, aby tak usnadnili a pdpřili skutečnu duchvní neb vkacinální změnu a prměnu. 1. LÁSKA A STAROSTLIVOST Schpnst milující péče je v samém centru salesiánskéh duchvníh vedení. Jana de Chantal citvala sv. Františka Saleskéh, když říkala: Kéž Bůh žije v mém srdci, prtže prt byl stvřen. Dn Bsk p vzru sv. Františka Saleskéh dělal všechn z lásky. Jedině když t plně pchpíme, začneme důvěřvat vztahu d srdce k srdci, který dává duchvnímu vedení v duchu sv. Františka Saleskéh a Dna Bska pevný základ. Srdečná láska pdepírá charakteristický ptimismus, lidskst a sucit naší spirituality a pastrační praxe, a jejíh radstnéh slavvání živta. Je hlubce vztahvá a trinitární, prtže je t zejména v srdci, kde rzpznáváme braz a přítmnst Bží. Víme, že láska dsáhne všeh. Prt je láska středem salesiánskéh hlismu (S 31). Tímt způsbem se získávají srdce, cž začíná přijímáním lidí tak jak jsu (S 41,52). Víme, že srdce zapálené sucitnu lásku Bží může tutéž lásku zažehnut v srdci druhých. Ježíš t ukázal při setkání s ženu přistiženu při cizlžství (J 8,1-11), s ženu, která h pmazala (L 7,36-50) a ženu u studny (J 4,4-26). Přijímat lidi nutně neznamená schvalvat t, c dělají. Slyšel jsem duchvním vůdci, který měl na svém stle kámen a rezavý hřebík: kámen jak připmínku místa v Písmu, kde se říká: Kd je bez hříchu, hď první kamenem! ; hřebík jak připmínku th, c pr něj Ježíš učinil na Kalvárii. Při salesiánském duchvním vedení nemůže nastat skutečně prměňující vztah, pkud se vyhneme srdci a skutečným pcitům. Zlepšení vašich pečujících dvednstí Abychm se mhli přiblížit člvěku na úrvni jeh pcitů, musíme nejprve zjistit, jaké pcity mmentálně pržívá, např. frustraci, hněv, nesuhlas atd. Ptm tyt pcity vyzvedněte a reflektujte je na sbu zpět. T napmůže tmu, kh vedete, aby se cítil pchpen, a ukáže mu, že jej milujete a staráte se něj jak jedinečnu sbu. 8

9 2. POZORNOST Dbrý duchvní vůdce dkáže druhému věnvat nerzdělenu pzrnst. Faktry jak spalst, nesustředěnst, únava, netrpělivst, starsti, nepzrnst, nuda neb neklid činí setkání duchvníh vedení neúčinnými. Duchvnímu vůdci zabraňují, aby mhl věnvat vedenému plnu pzrnst. Zlepšení vaši schpnsti věnvat pzrnst 3. NASLOUCHÁNÍ Oční kntakt: Jestliže duchvní vůdce naváže ční kntakt s tím, kmu pmáhá, a pkud přitm nezírá, dává tím najev, že se sbu a její situaci zajímá a že jí rzumí. Nezapmeňte, že při pužívání čníh kntaktu je třeba brát v ptaz i kulturní rzdíly. Držení těla: Držení těla duchvníh vůdce musí být kmunikativní a uvlněné, ne napjaté. Tím se vedenému pmůže cítit dbře. Je dbré se lehce ke druhému naklnit. Gesta: Musí být přirzená a bez přehánění, aby vedenéh nerušila. Pr salesiány je pravdvé nasluchání preventivním v tm nejlepším slva smyslu. Kntemplativní nasluchání zvlášť je preventivní, prtže nám ukazuje ten nejlepší způsb jak pskytvat lidem sílu a pmc a přivést je blíže k Bží lásce v hlubi jejich duše. Skutečně nasluchat znamená věnvat nerzdělenu pzrnst, bez jakýchkli předsudků a s příhdnu empatií, tmu, c člvěk ať slvně či mimslvně říká. Znamená mnhem víc než puhé psluchání th, c daná sba říká. Zatímc psluchání zachycuje slva, která člvěk mluví, nasluchání zachycuje významy a pcity, které se za slvy skrývají. Je zalžen na schpnsti milvat. Starstlivé a pzrné, evkativní nasluchání je při salesiánském (a jakémkli jiném) duchvním vedení hlavní dvednstí. Zlepšení vaší dvednsti nasluchat Pnechte stranu všechny vaše vlastní knflikty a předsudky a sustřeďte se na t, c vám vedený právě říká. Vyvarujte se i těch nejmenších slvních i mimslvních prjevů nesuhlasu neb psuzvání th, c je řečen. Pužijte či i uši, abyste dkryli pselství, které se skrývá v tónu hlasu, držení těla, gestech, výrazu tváře a dalších neverbálních prjevech. Dávejte pzr nejen na t, c vedený říká, ale také c řečen není. Trpělivě vyčkávejte v mmentech ticha neb slz, kdy vedený v sbě sbírá dstatek dvahy na t, aby řekl něc blestnéh, či případně přemýšlí a znvu si dává dhrmady myšlenky. Dívejte se na vedenéh během jeh mluvení, ale nezírejte ani nebluděte čima. Uvědmte si, že můžete vedenéh přijímat i tehdy, když třeba neschvalujete jeh skutky. Pdle nedávných výzkumů na pli pradenství existuje deset splečných prvků, které ukazují, že člvěk nasluchá: 1. Dívá se na mne, když hvřím. 2. Táže se, aby lépe pchpil, c mu říkám. 3. Ukazuje zájem tím, že se ptá, jak se cítím. 4. Opakuje něc z th, c jsem řekl. 5. Nespěchá na mne. 6. Má klidné držení těla a vládá své emce. 7. Odpvídá kývnutím hlavy, úsměvem, neb kabněním. 8. Věnuje blízku pzrnst. 9. Nepřerušuje mne. 10. Vydrží u tématu, dkud nevyjádřím všechny své myšlenky. Dr. Jack Finnegan, SDB Fryšták, leden

10 Zhdnťte své mmentální nasluchací schpnsti: Přemýšlejte vašem psledním setkání duchvníh vedení. Reknstruujete rzhvr jak nejpřesněji dkážete. Jaké verbální a neverbální výrazy jste zpzrvali? Jak dbře jste dpvídali? Ukázala vaše dpvěď, že jste slyšeli c vedená sba pvídala? Zhdnťte vaše slvní dpvědi. Směřvaly k jádru věci? např.: Měli jste na tázky rychle připravenu dpvěď, neb jste spíše zkumali mžnsti a prblémy, které byly v tázkách skryté? Jak rychle jste dhalili skutečný prblém a jak dbře jste dkázali sbu dprvázet k nalezení jeh řešení? Učte se, jaku rli hrají při duchvním vedení pcity: Ve většině situací jsu ústředním prvkem pcity a nikli t, c se říká. Pkud duchvní vůdce interpretuje situace puze z hlediska prblémů a řešení, prmešká pcity, které vedený vyjadřuje. Učte se vyjadřvat t, c slyšíte: Duchvní vůdce musí identifikvat, které pcity vedený vyjádřil a tázat se, zda t tak skutečně cítí. Umžněte vedenému svje pcity vyjádřit: Vedený může mít ptřebu vyjádřit stísněný pcit, aby se tak uvlnil z jeh zajetí. Tyt pcity mhu být směřvány vůči duchvnímu vůdci a ne k jejich skutečnému prameni, jak např. hněv vůči Bhu neb hřkst vůči rdičům. Vyvarujte se sudů hledně sby a její situace. Předvídejte bavy z prblémů, které mhu rzrušit vaši pzrnst: buďte zcela přítmni pr sbu vedenéh. Vyhněte se předčasným řešením prblémů a tázek, které vedený předkládá, a plně pracujete s jeh myšlenkami a pcity, pmáhejte je vyjasnit. Vstřebávejte bvinění prti sbě, druhým neb církvi, aniž vůči vedené sbě zaujmete branný pstj. Neberte tyt věci sbně. Přijměte trchu utrpení pr dbr druhéh. 4. TÁZÁNÍ SE Kdy přestat s naslucháním a zapčít s tázáním záleží na tm, jak dbře sbu vedenéh znáte, neb zda cítíte, že se skutečnému prblému vyhýbá neb mu není příliš jasný. Smyslem je sbě pmci, aby se tevřela, diskutvala a vyjasnila svůj prblém. Existuje na t něklik technik: vedení, reflexe, tázky a filtrace. Vedení: Duchvní vůdce zde nenásilně vede knverzaci směrem, kde může bdržet užitečné infrmace. Pužívá krátkých tázek jak C se stal pak? neb Řekni mi, cs myslel tím? Vedení může pmci zejména tehdy, dstane-li se vedená sba d blku. Reflexe: Tent způsb vedenému umžňuje pznat, že jste s ním a rzumíte, c cítí neb si myslí. Nereflektujte vždy všechna tvrzení, ale jen bčasně. Pužívejte věty jak T ses musel cítit? neb Vsadím se, že t byl pěkně frustrující. Krátké shrnutí th, c byl řečen, napmáhá reflexi a zárveň stimuluje další tázání. Obvykle jsu reflektvány tři druhy věcí: Slvní bsah th, c vedený řekl. Služí k věření th, že duchvní vůdce przuměl a že t vedenému dává najev. Pcity a emce vedenéh, které jsu vyjádřeny neverbálně. Duchvní vůdce tak pmáhá rzpznat, přijmut a pchpit ptlačené neb vytěsněné věci. Interakce prbíhající mezi vedenu sbu a duchvním vůdcem. Například zdráhá-li se vedený duchvnímu vůdci tevřít, ten t může vyjádřit a tak situaci dblkvat. Otázky: Otázky jsu při duchvním vedení pužívány pr dsažení dvu hlavních cílů: zjistit nvé infrmace a sdělení; plněji bjasnit t, c již byl sdělen. Nejlepší tázky jsu ty, k jejichž zdpvězení je ptřeba větší pčet vět. 10

11 Pužívání různých druhů tázek Ptejte se tevřenými tázkami t jsu tázky, které nelze zdpvědět puhým an neb ne. Zeptejte se např. takt: Kterými způsby tě tvji rdiče vlivnili? a nikli takt: Pciťuješ své rdiče jak sučást tvéh prblému? Vyhněte se tázkám typu buď/neb jsu t tázky, které nabízejí dvě mžnsti. Vedená sba dpví pdle své preference a diskuse se tím zastaví. Klaďte nepřímé tázky t jsu zkumavé tázky, které však jak takvé nevypadají. Např. tázka T bych rád věděl, jak se takt zraněný člvěk asi cítí? je lepší než Jaké t je, být takt zraněn? Neb řekněte: Představ si, že jsem člvěk z Marsu a zkus mi vysvětlit, jaké t asi je. Vyhněte se sérii tázek je lépe se ptát p jedné tázce. Klást mnh tázek najednu může sbu zmást neb vystrašit. Otázku prč? pužívejte velmi zřídka. Prč zní jak tázka skrývající sud a může vedené sbě zabránit v pravdivém zkumání pcitů a mtivací. Klaďte jak tázky, které mění téma (abyste knverzaci psunuli k duchvním záležitstem), tak tázky prhlubující (abyste bjevili pzadí, pcity, pstje, zájmy a ptřeby). Filtrace: Pkud duchvní vůdce nemůže nevěřit všemu, c je mu řečen, ptřebuje slva vedenéh zvažvat. Jeh myslí se mhu hnit tyt nevyslvené tázky: Nač se mne tent člvěk vlastně ptá? C de mne chce? Jsu zde ještě jiné prblémy než ty, kterých mluví? Jedním z prvků filtrace je rzlišvání mezi příčinami a symptmy. Rzbíjet nádbí v kuchyni je symptm nevyřešenéh knfliktu neb frustrace. Kusání nehtu je symptmem úzksti (která je příčinu). Duchvní vůdce musí vycházet ze symptmů a pracvat s nimi, aby zjistil, jaké za nimi stjí pchdy, snvé brazy neb příčiny. Dalším prvkem filtrace je hdncení úrvně ptřeb vedené sby. Obecně je mžn sbní prblémy jasně rzdělit d pěti skupin (přičemž je ukázán, jak má duchvní vůdce dpvědět): Prblém tázka neb btíž, která má řešení. (Pskytněte infrmaci, zkumejte mžnsti.) Tíseň btíž, na kteru není snadné dpvědět. (Nasluchejte a prjevte účast.) Krize tíseň, která ptřebuje kamžitý zásah. (Pmzte prblému přemýšlet.) Panika stav strachu, ve kterém se sba stává iracinální. (Pmzte znvu nalézt vládání sebe sama.) Šk stav pmatení neb chrmení. (Pskytněte sbě lékařské šetření a buďte s ní. Je th zaptřebí zejména tehdy, má-li sebevražedné myšlenky.) Dr. Jack Finnegan, SDB Fryšták, leden

12 5. ODPOVÍDÁNÍ Hlavním cílem duchvníh vůdce při dpvídání vedené sbě je, aby jí pmhl najít przumění. Úspěšnst th pmáhajícíh prcesu závisí na rvnváze, kteru duchvní vůdce dkáže v dpvědích prjevit. Odpvědi musí být vyvážené v následujících blastech: Direktivní versus nedirektivní techniky: Při nedirektivních přístupech se předpkládá, že vedené sbě není ptřeba říkat, c má dělat. Pkud chápe, prč věci nešly tak, jak měly, změní se. Przumění těmt prblémům ji přivede ke změně chvání. Direktivní přístupy se pkušejí vedenu sbu naučit té nejlepší cestě, jak naplnit její ptřeby. Oba přístupy mají slabiny. Příliš direktivní pmc je neúčinná, prtže trvalá jsu puze ta rzhdnutí, která jsu zalžena na sbním przumění a přesvědčení. Napak, pmc zcela nedirektivní může vedenu sbu zmást, prtže směrnice k následvání pciťuje jak nedstatečné. Nejvhdnější duchvní vedení se děje přístupem, který lze nazvat nediretivně-direktivním. Duchvní vůdce rzpzná prblémy vedenéh a ptm jej pmcí prcesu rzlišvání vede k vhdnému řešení neb dpvědi. Aby mhla sba duchvně růst, nutně může ptřebvat pmci určitu výuku a výchvu. Tent přístup je rvněž nepřímý, kdy duchvní vůdce pužívá nepřímých technik jak např. tázek, nasluchání a napvídání, aby tak vedené sbě pmhl k dsažení příhdných rzhdnutí a závěrů. Minulst versus přítmnst: Jsu zde mžné dva extrémy: z přítmných prblémů vinit minulst, neb se minulsti zcela vyhnut a zaměřit se puze na přítmnst. Dbré duchvní vedení se snaží pracvat s jednáním v přítmnsti, ale je rvněž nutné se trchu vrátit k nevyřešeným tázkám z minulsti. Ačkli je již minulst zapmenuta (1J 1,9), sbu může stále vědmě či nevědmě zraňvat vina. Pkud je tmu tak, je třeba s minulstí vhdným způsbem pracvat. Pcity versus chvání: Obě tyt skutečnsti jsu důležité. Vedená sba musí vyjádřit své pcity a hvřit nich, aby se mhla vyrvnat např. s vnitřním hněvem, který může být příčinu depresí. Je však důležité nezůstávat u pcitů, ale jít dál k chvání vedené sby. Aby chvání změnila, mžná ptřebuje nvé zájmy a aktivity. Ke změně pcitů může pmci změna mysli studváním Písma (Ř 12,2), vhdná duchvní četba, lecti divina a tichá meditace. Zárveň je však také důležité dát pzr na nebezpečí, které s sebu nese branná meditace a mdlitba. Duchvní versus psychlgické: Jedná se velmi důležitu blast, ve které je vyváženst nezbytná. Duchvní vůdce nesmí zapmínat, že mnh zdánlivě duchvních prblémů je ve skutečnsti dán prblematiku vývje, která nebyla dstatečně zvládnuta. V tmt kntextu jsu rvněž důležité tázky týkající se chty a úmyslů. Musíme se učit d Ježíše, který účinně přistupval k duchvním skutečnstem, aniž by přitm zanedbával skutečnsti tělesné a psychlgické (J 5). Zdá se, že pdbné vědmí měl i Pavel, srv. 1Sl 5,14: Klademe vám na srdce, bratři, kárejte neukázněné, těšte malmyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivst. Někh je třeba napmenut, s někým jednat věcně, jinéh je třeba pvzbudit, dalšímu přátelským a pdprujícím způsbem pmci. Duchvní vůdce má pr dpvídání lidem spustu různých prstředků. Jsu t např. pdpra, knfrntace, infrmace, interpretace, učení, tevření se, hdncení a tich. Zlepšení vašich dvednstí pr dpvídání Pdpra: Vyjádření pdpry a pvzbuzení hned na pčátku sezení vedené sbě, zatížené ptřebami a knflikty, pmáhá nalézt dvahu a sílu v duchvním vedení pkračvat. Osbu pdprvat znamená ji vést k bjevení svých vlastních zdrjů, pvzbudit ji v činnsti a pmci jí s prblémy a nezdary, které z tét činnsti mhu vyplynut. 12

13 Knfrntace: Nejedná se útčení neb dsuzvání sby. Při knfrntaci je vedenému pstavena před či skutečnst, které by si jinak nemusel pvšimnut. Může t být hřích, nezdary, rzprnsti, výmluvy, škdlivé návyky, sebezničující chvání neb jiné nerzpznané nesrvnalsti. Osba může dpvědět zpvědí a následnu zkušenstí dpuštění, ale také dprem, pcitem viny, zraněním neb hněvem. Infrmace: Znamená ddávat fakta lidem, kteří infrmaci ptřebují. Osba na infrmaci nejlépe dpví tehdy, je-li význačná pr její mmentální situaci. Duchvní vůdce si musí uvědmit, že dávání rad může vést k závislsti vedené sby na něm. Aby se tmut prblému vyhnul, musí se naučit vedenéh skrze radu pvzbuzvat k samstatnému myšlení a tak ji přijmut za svu. Interpretace: Interpretvat znamená vedené sbě vysvětlvat, c jejich chvání neb nějaká událst znamená. Duchvní vůdce nesmí dávat úvdní interpretaci, dkud vedená sba není připravena zvládnut dpvídající emce. Interpretaci je ptřeba přednést pdmiňvacím způsbem (např.: Nemhl by t být tak, že? ), cž pskytuje vedenému čas pr dpvěď. Učení: Duchvní vůdce je vychvatelem, který pmáhá pmcí pkynů, příkladu a vedení skrze zážitek výuky. Duchvní vůdce je nejúčinnější tehdy, když je učení sustředěn spíš na určitu specificku situaci ( Jak mám vládat svu pvahu, jsem-li kritizván? ), než na nejasný cíl ( Chtěl bych šťastnější živt. ). Je dbré, aby vedený napsal, jak chce prblém vyřešit. Ptm h nechejte vypsat výhdy a nevýhdy mžnéh řešení. Učte jej prcesu rzlišvání. Otevření se: Otevření se je mmentem, kdy duchvní vůdce sdílí své vlastní zkušensti neb vypráví sbní histrky a anekdty. Pužívají se dva typy tevření. Prvním je ten, kdy duchvní vůdce vypráví vedené sbě svých sbních zkušenstech z minulsti pdbných těm, které tat sba pržívá nyní. Cílem je v tmt případě vedenéh přesvědčit, že mu duchvní vůdce rzumí. Je však důležité mít na paměti, že tent způsb tevření není tak účinný, jak následující. Ten se děje tehdy, když duchvní vůdce vyjadřuje relevantní sučasné myšlenky a pcity vedené sbě. Při pužívání tét frmy tevřensti duchvní vůdce musí říkat puze t, c vedenému může pmci. Hdncení: Hdntící dpvěď duchvní vůdce dává tehdy, vyjadřuje-li sud myšlení, pstji, pcitu neb chvání vedené sby. Existují dvě širké blasti hdntících vět, které mají být pkud mžn dprvázeny pzitivními neb negativními příklady. Prvními jsu kvalitativní tvrzení, které hdntí pcity, pstje a chvání, např. Udělal jsi dbře, že jsi minulý týden zaujal tent pstj. Dále jsu t srvnávací tvrzení, které psuzují některý z aspektů vztahu vedenéh k statním lidem, jeh vnější chvání neb chvání předešlé. Např. Zdá se, že s tut sbu vycházíš lépe. Je však důležité si uvědmit, že hdntící tvrzení jsu zalžena na subjektivních neb bjektivních kritériích. Zkušený duchvní vůdce t uznává. Tich: Mnzí lidé pvažují tich při duchvním vedení za znamení nepříjemnsti, nesuhlasu neb dmítnutí. I když si někteří duchvní vůdcvé představují duchvní vedení především jak mluvení, je t čast právě v kamžicích mlčení, kdy vedená sba získává ty nejvýznačnější a živt měnící phledy. Umění rzpznat kamžiky skutečné prpricepce (tichá reflexe vnitřních myšlenek a prcesů) je velice význačnu dvednstí. Duchvní vůdce by měl rzpznat tři typy příležitstí, kde je mlčení jeh nejlepší dpvědí: Záměrná pauza ddává důrazu tmu, c byl právě řečen neb vyknán. Organizační pauza má za úkl umžnit přechd d jednh tématu k druhému. Přirzená uknčující pauza se pužívá k uzavření určitéh tématu. Duchvní vůdce musí být citlivý na délku mlčení a musí rzhdnut, zda je tt mlčení prduktivní neb ne. Pkud vedená sba prvádí během mlčení prpricepci (myšle- Dr. Jack Finnegan, SDB Fryšták, leden

14 ní, reflektvání, ujasňvání vnitřních pcitů neb vyknávání nějakéh jinéh úklu), pak je pvažván za prduktivní. I když všechny tyt techniky dpvídání mají svu hdntu, klíčem je však vědět, kdy je vhdné či nevhdné je pužít. Páteří všech technik je nasluchání. Pr kterukli fázi prcesu duchvníh vedení je pdstatné a má svu charakteristicku pdbu. Nasluchání je charakteristické pr první fázi setkání při duchvním vedení, kdy je vedená sba vybídnuta k vyprávění svéh příběhu a prblémů. Pzrné nasluchání je však zvlášť důležité ve střední fázi setkání, kdy se duchvní vůdce snaží být velice aktivní: interpretuje, zkumá, knfrntuje a pvzbuzuje. V pslední fázi se úrveň aktivity duchvníh vůdce snižuje. Nasluchá více kntemplativním způsbem a pužívá reflexe, tich, sám se tevírá a pvzbuzuje. 6. UKONČENÍ Uknčení vztahu duchvníh vedení je stejně důležité jak každá další základní dvednst. Následné směrnice duchvnímu vůdci pmhu vztah duchvníh vedení úspěšně uknčit. Zlepšení vaší schpnsti uknčení Vztah nesmí sknčit najednu, ale uspkjivě jak jen t bude mžné. Lidé čast hledají duchvní vedení kvůli vztahvým prblémům bvykle těm, které špatně sknčily, a v takvých případech náhlé uknčení nepmáhá. Hned d pčátku se duchvní vůdce musí dívat na knec, a musí tedy vedené sbě jasně říct, že mají smluvu na něklik sezení. Průběžně hdnťte, kam jste dšli a čeh jste dsáhli. Pmzte vedenému pchpit, že cílem je prces duchvníh vedení uknčit, prtže dstane sílu žít svůj vlastní živt a vyhne se závislsti na duchvním vůdci. Zkušení duchvní vůdcvé tent prblém pchpí. Když cítíte, že je čas sknčit, pdívejte se, čeh jste dsáhli a skutečně knčit začněte! O knci hvřte. Pkud nastane mdel narušenéh vztahu, hvřte něm a věnujte čas uknčení. Nechejte dveře tevřené pr eventuální další sezení. Někdy se může bjevit zvláštní ptřeba, která ukáže, že je zaptřebí vyknat další práci. JEMNÉ UMĚNÍ NASLOUCHÁNÍ Nasluchání hraje při duchvním vedení klíčvu rli a je třeba plně pchpit a cenit jeh slžitst. Je zárveň vlbu, charismatickým darem a uměním, které ptřeba rzvíjet. Nasluchání je činnst úmyslně zaměřená na Bha, který žije a půsbí v hlubce živtníh příběhu druhéh člvěka. Znamená tevřít naše uši pr phyby duše druhéh. Je rvněž aktem pslušnsti ve službě učedníka. Umžňuje znvu žít nasluchanému příběhu, příběhu Bžíh půsbení v živtě lidí, vůči kterému je duchvní vůdce jak prdní asistent a svědek. Hlubké nasluchání je vždy zárveň ptvrzením živta. Je intimním aktem, výrazem srdce, blízkstí ducha. Znamená být tevřen tajemství, žasnut, být překvapen, předcházet úleku: u sebe i u druhých. Nasluchat znamená přijímat, být receptivní, zpmalit a věnvat čas druhému, v tichém čekání, v čekání bez suzení a rzčilvání. Znamená být tevřen hlubce ve vnitřním klidu a pkji. Nasluchání je mmentem phstinnsti a vítání; především je mmentem, ve kterém vítáme cizince, někh, kd je pr nás tajemstvím, ale ne pr Bha. Nasluchání je umění sustředěnéh vědmí (awareness). Vyžaduje plně se ddat vědmí, plně se ddat nasluchání skutečnsti takvé, jaká je, a ne jaku bychm chtěli. Je v pravém slva smyslu evkativní a kntemplativní, hledající spíše pravdu než předpklady, hledající ve všem Bha. Vždy znamená nasluchání psvátnu. Nasluchání v tmt smyslu je hlubce duchvní a vyžaduje splupráci s Duchem svatým, v nepslední řadě také prt, že je těžké rzpznat, čeh se vztah druhéh člvěka k Bhu naknec vlastně týká. Nasluchání je také uměním, návykem, který je třeba rzvíjet, cestu, jak zůstat spjen s hlubku realitu a reagvat na ni bez th, abychm se ztratili na pvrchu událstí. Je kntemplativní, 14

15 reflektivní, náleží srdci. Týká se pdstaty věcí, vědmí a ztišení. Je vždy tevřen překvapením a nvým mžnstem. Všímá si kntextů a významů, aby mhl chápat a napmci k pchpení. Reflektuje tuhu p integraci a změně. Přináší dar vyjasnění a svbzuje d dmněnek. Je-li vyknáván bez předsudků a zaujatstí a prnikne-li za vnější zdání, tevírá cestu k vedení a spatřvání hlubších suvislstí. Je-li plné mdlitby, umžňuje se vynřvat i těžkým tázkám, prniká i za minulst a dpvídá bez dpru. Nasluchání je naknec nejlepší cestu k autenticitě. Něklik tázek pr zlepšení vaší schpnsti nasluchat C se skutečně děje? Prč tat sba hvří tét událsti, vzpmínce, blesti, knfliktu, bavě, úzksti, strachu? C je pr tut sbu v tmt kamžiku tím nejdůležitějším? C slyším? C neslyším? C mne plekal neb překvapil? Kým je pr tut sbu Bůh? Jak t zapadá d příběhu křesťanství, d Veliknčníh tajemství? Nasluchání, jak je chápán v kntextech duchvníh vedení, je uměním rzpznat a pchpit důležitst čtyř interaktivních strukturálních prvků: slyšení, účastnění se, pchpení a pamatvání. Slyšení je neselektivní psychlgický prces, který je vlivňván fyzickými faktry jak jsu např. hluk v pzadí a únava. Pzrnst je nutně selektivní. Je aktivní a psychlgická, a je prjevvána neverbálními signály jak jsu např. ční kntakt a dpředu naklněná pstava, ale která také zahrnuje úsilí przumění a nalezení smyslu. Pchpení zahrnuje interpretaci th, c je slyšen, a vyžaduje řadu dvednstí, jak jsu např. pravidla kmunikace pužívaná mluvícím, určitá znalst jeh sby a sciálníh kntextu diskutvaných témat, schpnst vytušit jeh hlavní prblémy a snaha viditelnu pdpru. Zavčas připmenut něc, c daná sba zapmněla uvést, přispívá k empatii. Odpvěď není sučástí nasluchání, ale důkazem, že jste nasluchali a pamatvali si, c byl řečen. Správná reakce ukazuje, že psluchač nasluchal, byl pzrný, pchpil a zapamatval si, c se mu druhý snažil slvně i mimslvně sdělit. Vhdné způsby reakce jsu velice důležité, zejména parafrázvání, kntrla vnímání, nacházení suvislstí mezi dvěma neb více tématy. Tent způsb nasluchání je znám rvněž jak nasluchání aktivní neb empatické. Lze se mu naučit, ale má-li se stát druhu přirzenstí duchvníh vůdce, je ptřeba se v něm cvičit. Účinná schpnst nasluchání je důležitá z mnha důvdů: K rzpznání th, c člvěka trápí a jaké má ptřeby. K prjevení přiměřenéh zájmu t, c člvěk říká a dělá. K detailnímu pchpení th, c člvěk mmentálně říká. K pvzbuzení člvěka k tmu, aby bjevil autentický smysl. K pdpře člvěka v jeh snaze růst a vyřešit knflikt. Aktivně neb empaticky nasluchat znamená snažit se za každu cenu pchpit zkušenst druhéh člvěka neb jeh úhel phledu, vcítit se d něj, snažit se jej sbně zakusit, zkušenst se rzdělit. V budvání vztahu duchvníh vedení hraje ústřední rli. Napmáhá budvat vztah, empatii a důvěru. Napmáhá vytvářet bezpečné prstředí. Napmáhá zaručení důvěrnsti. Napmáhá k vytvření tevřené a uvlněné atmsféry. Vyzývá duchvníh vůdce k tmu, aby byl pkrný před tajemstvím druhéh. Rzpznává a respektuje patřičné etické hranice. Dr. Jack Finnegan, SDB Fryšták, leden

16 Pkud duchvní vůdce empaticky a aktivně nasluchá, ptm Je s druhým účastný. Druhéh pvzbuzuje. Je schpen parafrázvat bsah a pcity. Cž se prjevuje: Účastí, kteru duchvní vůdce pskytuje a ukazuje druhému. Reakcemi duchvníh vůdce na t, c druhý říká. Řečí těla duchvníh vůdce a jeh pstjem. Způsbem, jakým duchvní vůdce připravil míst setkání. Účast se prjevuje Prjevvaným zájmem t, c druhý říká. Lehkým naklněním směrem k druhému. Odláváním vnitřnímu i vnějšímu rzptylvání. Kncentrací na nasluchání druhému. NĚKTERÉ TYPICKY EMPATICKÉ REAKCE Opakujte klíčvé bdy: Dkažte svje pchpení pakváním klíčvých bdů. Tak tys myslel, že tě nepchpili? Pužívejte drážející reakce: Pužívejte vlastní slva, abyste druhému ukázali, že rzumíte jeh pcitům i bsahu th, c říká: Druhý: Nelíbí se mi, jak se mnu jednají. Duchvní vůdce: Trápí vás t, prtže s vámi nejednají tak, jak byste t čekával. Je-li druhý emtivní: Pkud si vedená sba stěžuje neb je rzrušená, prjevte ji empatii pmcí tázek, abyste situaci pchpili. Pužívejte citslvcí a krátkých pvzbuzení (krátkých vět), abyste ukázali své pchpení, např. ách, jj, an, dbře, t vidím Hvřte jasně a klidně. Věnujte druhému plnu pzrnst. Sledujte, jak se cítíte. Pužívejte účastný ční kntakt. Parafrázujte. Klaďte vyjasňující tázky. Dávejte pzr na tělesné a další neverbální signály. Shrnujte ptřeby a bavy druhéh. NĚKTERÉ NEDOSTATKY PŘI NASLOUCHÁNÍ Nedstatečné nasluchání. Přehnané nasluchání. Nepzrnst půsbená zabýváním se svými vlastními prblémy. Nedstatek úcty k druhému. Nepravdivé nasluchání: pkyvvat hlavu, ale přitm nevěnvat pzrnst. Necitlivé nasluchání. Citlivé nasluchání je uměním! Přerušvání: častý prblém těch, kteří rychle myslí. Číhání: napadání neb kritizvání th, c je řečen neb pržíván. 16

17 Nesprávné neb přehnané pjímání sebe sama ze strany duchvníh vůdce bvykle vede k nedstatečnému nasluchání, které je kmplikván silami, jež si duchvní vůdce nechce připustit. Dbrý duchvní vůdce vždy nasluchá s pkru a vždy se učí. PODPORUJÍCÍ DOVEDNOSTI (pr duchvníh vůdce) Být bjektivní a empatický. Mít sebevědmí. Jak dalek mhu jít? Být přítmen s vůlí činit rzhdnutí a řešit prblémy. Úsilí neustálý vlastní rzvj. Mít mžnst dkázat na další mechanismy. Mít mžnst prfesinální supervize a rzbrů, zejména pkud se jedná přesažná témata. JÁDRO EMPATICKÉHO NASLOUCHÁNÍ A POROZUMĚNÍ Empatické neb aktivní nasluchání vede k empatickému a stále přesnějšímu przumění. Zabýváme se zde se základním prvkem dbréh duchvníh vedení, pečlivu a účastnu frmu nasluchání, které musí duchvní vůdce rzvíjet, aby mhl s citem vstupit d zkušensti druhéh člvěka a správně mu przumět. Empatie znamená, že se duchvní vůdce naučil pečlivě sustředit na vnitřní svět druhéh. Je důležité pchpit rzdíl mezi empatií a sympatií. Sympatie: (Syn-paths: cítit s) má různé významy: (a) vyjadřuje blízkst pcitů neb emcí; (b) vyjadřuje, jak je jeden přitahván k druhému; (c) vyjadřuje emční účast ve vzájemném vztahu; (d) pcit, který bvykle charakterizuje přátelství. Empatie: (En-paths: cítit v neb zevnitř) má slžitější škálu významů, s mnhem vědmějším a bdělejším sbním laděním: (a) značuje schpnst vstupit d hlubky subjektivníh světa druhéh; (b) rzpznává a je účastná vzájemně se prtínajících bjektivních, kgnitivních, spirituálních a emčních prvků v živtě a zkušensti druhéh; (c) zttžňuje se s vnitřní vztahvu strukturu druhéh, se strukturu a sklny jeh mysli, a s tím spjenými čekáváními; (d) identifikuje se s úrvní hvru (mentální, afektivní, duchvní, reflektivní ) a dalšími základními vyjádřenými a peračními předpklady druhéh; (e) značuje schpnst vstupvat d zkušensti, kntemplvat ji z úhlu phledu druhéh, způsbu jeh vnímání a chápání, v jeh neb v její situaci; (f) značuje schpnst pstavit sama sebe na míst druhéh. Nemá v úmyslu zkušenst druhéh interpretvat, nýbrž ji bjektivně pchpit. Empatie má c d činění se způsbem pzrnsti, kdy duchvní vůdce dkáže dát stranu jakékli sbní způsby myšlení a vidění světa, aby tak mhl přijmut a pchpit sebeprzumění druhéh. Empatie nevyžaduje úplnu identifikaci, a ještě míň t, aby se duchvní vůdce nechal dvést pryč, fascinván neb sveden situací druhéh neb stavem jeh duše. C empatie vyžaduje a je třeba t zdůraznit je, aby duchvní vůdce byl schpen bjektivníh chápání. Duchvní vůdce th dsahuje díky příslušnému uvlnění a klidu; jinak nebude schpen snášet utrpení, depresi neb emční úzksti druhéh. Zkušený duchvní vůdce se tmu učí bdělstí ke tří klíčvým interaktivním rzměrům neb úrvním lidské zkušensti: vnímání, čekávání a emcím. První má c d činění s vnímanými významy, které dáváme určité zkušensti neb sérii událstí. I zde se duchvní vůdce musí naučit svůj phled na svět dlžit stranu. Druhý má c d činění s mentální vztahvu neb zvykvu strukturu, která vytváří čekávání. Ta se nevynřují d vzduchprázdna a čast mají c d činění s neustálým vlivem rané histrie člvěka a rdiny, z níž vzešel. Dr. Jack Finnegan, SDB Fryšták, leden

18 Třetí má c d činění s druhem emcí neb živtních zkušenstí, kterými druhý prchází. Zde je důležité, aby duchvní vůdce věnval pzrnst všem kmunikačním signálům, zejména smatickým a neverbálním. Empatické nasluchání a chápání jsu dary přírdy a milsti, ale je třeba je rvněž studvat a učit se jim. V tmt směru je důležité si vůči empatii uvědmit některé klíčvé výzvy: Sciálně-kulturní rzdíly. Rzdíly phlaví. Rzdíly věku. Rzdíly jazyků. Dále musíme mít na paměti klíčvá témata jak: úcta k důstjnsti sby druhéh, úrveň emční zralsti, schpnst tlervat frustraci a napětí, kmunikační dvednsti, zralá schpnst k přebírání dpvědnsti, zkušenst Bha, mdlitby a meditace, duchvní zralst, připravenst služit druhým zralým způsbem, zralst víry, naděje a lásky. Empatické nasluchání vytváří základ nasluchání kntemplativníh. KONTEMPLATIVNÍ NASLOUCHÁNÍ A POROZUMĚNÍ V salesiánské tradici chápeme kntemplaci v sciálně angažvaném smyslu. Je t dynamický způsb přítmnsti ve světě a vůči světu. Dn Bsk je nám v tm vzrem. Kntemplace značuje naše spjení s psvátnem v každdenním živtě, ať je jakkli chatický, vyžadující a vyzývající. Je prměňující již svu definicí. An, neexistuje žádný jiný způsb, jak se stát vnímavým pr Bha, než denní živtní zkušenst: dýchání, jedení, pracvání, mdlení, žití a umírání. T je cesta Dna Bska. Tt spjení s Bhem, tt vášnivé přijetí živta je mžné jedině na naší pzemské puti. Prt ptřebujeme pchpit, že živt sám, živt před Bhem, je předmětem duchvníh dprvázení: živt v jeh dynamickém suhrnu phybu, tvřivsti, růstu, činnsti, seberealizace, zralsti, stejně jak jeh nejnebezpečnější stránky jak hrzby, útlak, vylučení na kraj, apatie, nejistta, pchyby, chrmení, prtiklady, dušení se, nuda a všechny statní síly schpné uhasit semen ptenciální thesis, dar bžskéh živta, který byl dán vdu křtu. T jsu skutečné síly, na které Dn Bsk dpvěděl, když ve 31 letech zapčal svu vlastní skutečnu kntemplativní cestu jak salesián. Ze srdce devzdal svůj živt; nasluchal a dpvěděl z hlubky svéh srdce. V praktikvání kntemplativníh nasluchání je duchvní vůdce svědkem a je přítmen při zárdečné mžnsti: pmáhá semínku thesis zapustit křeny, vyklíčit a přinést pldy prměněnéh živta. Služíme rzkvětu něčeh, c již je dán. Služíme přítmnsti: tevření se bžskému, které je stále p ruce, blízk, uvnitř, nyní. Kntemplativní nasluchání pdpruje a pvzbuzuje kntemplativní pržívání. Být angažvaně kntemplativní znamená jednat na základě širšíh pchpení živta, kde je pkrk v dbru situace jak celku důležitější než vlastní ambice a zájmy. Dstává nás d kntaktu s naším pdstatným lidstvím, naší základní lidskstí, sucitem a zájmem. Vyzývá nás k širkým phledům a veliksti srdce, nezávisle na našich sbních tuhách. Duchvní vůdce, jehž duchvní umění je frmván kntemplativním živtem a kntemplativním naslucháním nevidí člvěka z hlediska jeh neurtických prblémů, neb krizí či selhání, nýbrž z v pravém slva smyslu speciálníh hlediska th, c v živtě člvěka brání Bžímu tajemství a pldům Ducha svatéh. Duchvní vůdce, který pužívá kntemplativní metdu, se zabývá dynamikami úmyslu: mezenu neb uzavřenu intencinalitu, vlbu pržívat mezený a mezující živt míst živta v plnsti (J 10,10). Zkušený duchvní vůdce nechápe tat témata puze z hlediska sebepznání, svbzení se d dcizení neb úzksti, pškzených vztahů. Kntemplativní nasluchání jde za takvét mezující pdmínky. Jde mu svbdu celé sbnsti, aby zářila jak milvané dítě Bží, prtže Duch svatý utváří každý aspekt člvěkva lidství, těla, mysli a ducha (Ga 5,13-17). Kntemplativní duchvní vůdce chápe, že na slva je čas, prtže jinak by náš živtní příběh nemhl být vyslven v existenci, ani by se nedal vypvídat a svědčit našem vztahu k Bhu. Zkušený duchvní vůdce však rvněž 18

19 chápe, že tich a nasluchání mají stejnu hdntu, prtže nám pmáhají zpmalit, být v přítmném kamžiku a nasluchat významu ticha. Duchvní vůdce žijící kntemplativním živtním stylem si je vědm, že mu kntemplativní ztišení napmáhá vnímat, c se děje v živtě lidí. T je zvláště důležité z hlediska kulturních tlaků, které utvářejí lidské tuhy v každé dbě a na každém místě. Plarity knfliktu a uspkjení, neb vztahu a dcizení nás zde zajímají nejen prt, že mhu být příznakem hlubší ntlgické úzksti prmítané d druhých, ale také prt, že mhu být prjevem základních tázek představě Bha, neb psychlgickými knstrukty przrazujícími defrmaci v duševní blasti. Ttéž platí pr uspkjující náhražky, které člvěk pužívá na branu svéh ega prti tmu, c jej v živtě neuspkjuje, a které jsu pak následně zaměňvány s živtem v Duchu. Kntemplativní duchvní vůdce dkáže rzpznat, že hrmné síly těla a ducha se mhu dstat d stréh knfliktu a silně pak vlivňvat smysl živta člvěka. Duchvní vůdcvé musí pchpit, že když člvěk bjeví Bha, bjeví i t, kým je skutečně i n sám, stejně jak své mdly a ikny. Kntemplativně nasluchající mysl sama při zpmalení umžní tichu, aby i n sam prmluval, v nepslední řadě bhatství a milsti Bží přítmnsti. Umžňuje, aby duchvní vůdce, mhl být bdarván darem mudrsti právě pr tent mment živtníh prcesu druhéh. Při špatném duchvním vedení existují dvě nebezpečí, kterým se lze díky kntemplativnímu, evkativnímu přístupu vyhnut. Prvním nebezpečím je jednat s každým, kd pžádá pmc, způsbem, který zapadá spíše d teretických preferencí duchvníh vůdce samtnéh, než d skutečných ptřeb druhéh. Druhým nebezpečím je jednat se všemi, kd zapadají d určitéh vzru, stejným způsbem, bez hledu na jejich individuální rzdíly neb ptřeby. Křen prblému má c d činění s tázku knceptualizace v duchvním vedení. Dbrá schpnst knceptualizace je vyžadvána tehdy, pkud musí duchvní vůdce vzít na vědmí mnh různých vlivů, které chvání a zkušenst člvěka zasahují. Je rvněž zaptřebí pr akurátní zkumání transcendentna v těcht zkušenstech a chváních. Obvykle se zde prjevují slžité bilgické, psychlgické, sciální a další s nimi spjené faktry, a schpnst člvěka se změnit je čast mezena způsbem jeh bytí ve světě a bytí v přítmnsti Bží. Zkušený duchvní vůdce ví, že náš způsb existence ve světě je utvářen širku škálu lidských vlivů (bilgických, neurlgických, kgnitivních, afektivních, vlních, mrálních a spirituálních, stejně tak jak širku škálu sciálních systémů jak škla, třída, výchva, zdraví, nábženství, a také eknmickými a mnha dalšími závislstmi). Duchvní vůdce nesmí zapmínat, že bezpčet tázek, které nrmální chvání vlivňují, rvněž typizují faktry, které lidi nutí vyhledávat duchvní vedení. Rigidní neb předem daný přístup není z tht důvdu příliš nápmcný. Zkušený duchvní vůdce si uvědmuje, že aby mhl skutečně z hlubky dpvědět na jakukli btíž neb zkušenst v duchvní blasti, ptřebuje spustu různých přístupů. Důležitá je nikli diagnóza, ale způsb rzlišvání, který je kntemplativně tevřený k jasné knceptualizaci individuálních a specificky jedinečných prblémů dané sby. Je třeba se vypřádat s tut tázku: které síly utvářejí můj prces knceptualizace? Jak jsem pzrný k rli mnhtvárných vzrců, úrvní, kmpetencí a vlivů (např. bilgických, psychlgických, mezených schpnstí ať vyjádřených neb činných, reaktivních neb dpvídajících, kgnitivních neb afektivních, neb případně vznikajících v sciálním prstředí)? Dr. Jack Finnegan, SDB Fryšták, leden

20 OTÁZKY K REFLEXI DUCHOVNÍHO ROZVOJE Rzvíjet se znamená měnit se v čase, stejně jak tevřenst ke změnám je zárdkem pvlání a duchvníh růstu. Přemýšlejte a diskutujte svém duchvním rzvji pmci následujících tázek: Jak se během času měnila a rzvíjela vaše spiritualita? Jak se vztahuje k nábženské tradici vašeh dětství, vaši Rdinné Tóře? Jak je spjena s vaší zkušenstí s phlavím, rasu, etnikem a vaším kulturním pzadím? Které důležité histrické událsti měly vliv na váš duchvní rzvj? C je pr vás psvátnými symbly? Jak se staly psvátnými a důležitými? Vztahují se některé z nich k vašemu kulturnímu pzadí? Jak hledáte inspiraci? Jak se t během času vyvíjel? Kdy se cítíte nejživěji a nejautentičtěji? C z th má eventuálně c d činění s vaší mmentální spiritualitu? Pciťujete veliku spirálu přítmnéh kamžiku jak něc stále bhatéh Bží přítmnstí? Vaše spiritualita napmáhá zvyšvání vašeh uvědmění? stimuluje vaše vědmí? pdpruje vaši tvřivst a představivst? spjuje vás se vznešenými tázkami p smyslu a cíli? spjuje vás s živtdárnu přítmnstí Bží? Duch svatý TRANSCENDENTNÍ ROVINA Duchvní vůdce Vedená sba Těl SEKULÁRNÍ ROVINA MODEL DUCHOVNÍHO DOPROVÁZENÍ 20