O INTERPRETACI KVANTOVÉ MECHANIKY

Transkript

1 O INTERPRETACI KVANTOVÉ MECHANIKY O čem vlastně je kvantová fyzka? Josef Jelen 1. Zúčastní-l se fyzk flozofckého semnáře s tématem "Interpretace", nemůže mu z jeho vědy přjít na mysl nc naléhavějšího než "problém nterpretace kvantové mechanky". Otázka jak rozumět kvantové fyzce a o čem že to kvantová fyzka vlastně pojednává, je palčvou a stále žvou otázkou fyzky a ldského poznání jž sto let. A to přesto, že můžeme zcela rozhodně říc, že nejvlastnější fyzkou posledního století je právě kvantová fyzka. Není jí teore relatvty, s jejím dříve netušeným a fascnujícím vzájemným sepětím prostoru a času, an tzv. obecná teore relatvty, která pojednává o tom, jak struktura a zakřvená geometre prostoročasu jsou určovány unverzálním gravtačním působením veškerého energetckého (t.j. setrvačného a tedy "hmotného") obsahu vesmíru. Teore relatvty dokázala mnohé, umožnla dříve pouze flozofcké a spekulatvní kosmologcké otázky o povaze a proměnách vesmíru převést podstatnou měrou na testovatelné otázky přírodovědného poznání. Pro zvídavé čtenáře bylo o těchto tématech napsáno a do češtny přeloženo mnoho a mnoho hodnotných populárně vědeckých knh. Vz kupř. seznam v [1]. Tato oblast fyzky představuje dnes mez veřejností as nejpřtažlvější část současné fyzkální teore vůbec. Přesto lze říc, že v jstém smyslu jde ještě o rozvíjení představ a pojmů fyzky století 19. Pohyby částc a proměny klasckého elektromagnetckého, případně gravtačního pole tu mohou být znázorněny, nakresleny a naší představvostí a ntucí srozumtelně uchopeny a přjaty. I černé díry, do sebe uzavřený vesmír a podobné "dvnost" jsou dost názorné a přjatelné. Nevznká naléhavý "problém nterpretace." Vše s umíme víceméně přjatelně představt.. Docela jnak je tomu s fyzkou kvantových jevů. V ní překračujeme rozsah našch každodenních zkušeností ze stuací makroskopckého světa a ze všedního žvota a naše mysl nám zde jž nenabízí spolehlvé návody k představám a k názornému pochopení. Svět se na úrovn atomů a kvantových polí a jejch částc stává nenázorným. Nepodobá se světu, jak jej běžně vnímáme. Nkterak to však neznamená, že zde vládne mage a tajemné, zlomyslné a člověku nedostupné síly. Není zde místa pro mystcsmus a pavědu. I zde vědecká metoda funguje a je úspěšná []. Úplně naopak, právě zde se stává jedným adekvátním postupem, který nám umožňuje důvěryhodné poznání. Důsledně logcké myšlení, pokud možno matematcky kvanttatvně vyjádřená fyzkální teore, dobře formulované otázky kladené přírodě, testovatelné předpověd a důsledné expermentální ověřování vypočítaných předpovědí, to jsou postupy, které přnášejí úspěch. Právě na kvantových jevech mkrosvěta je založena velká většna našch technckých vymožeností posledních desetletí. Uveďme jen několk příkladů: počítače, moblní telefony, lasery, čpy všeho druhu, špčková lékařská technka (třeba s nukleární magnetckou rezonancí) atd. Jako uznání za přínos fyzky ldské společnost v tomto období, byl rok 005 po právu vyhlášen "Světovým rokem fyzky." vz např. [3]. V jstém smyslu je kvantová fyzka dokonce nejpřesnější fyzkální teorí. Kupř. hodnota magnetckého dpólového momentu

2 elektronu vypočtená s uvážením tzv. polarzace vakua souhlasí s naměřenou hodnotou až do nejzazších možností přesnost měření. Souhlasí s relatvní přesností Kvantové jevy se projevují především na úrovn atomů, ale ve svých důsledcích jsou nostel a garanty všech obvyklých vlastností předmětů kolem nás: mechanckých, elektrckých, magnetckých, optckých ap. Umožňují vyjádřt strukturu a vlastnost molekul a jsou tedy základem př porozumění chem, molekulární bolog a vlastně celé přírodní vědě. Na makroskopcké úrovn přes veškerou svoj podvnost vedou kvantové jevy k nám dobře známému klasckému chování se objektů našeho makroskopckého světa. Tím, že zajšťují stabltu atomů, vedou vlastně ke stabltě světa vůbec. 3. Přesto nemáme uspokojvý poct a něco nám na kvantové teor přpadá těžko přjatelné. Pro lustrac těchto rozpaků uveďme krátké ctáty (z různých dob) tří fyzků z těch nejpřednějších, kteří se o kvantovou fyzku výrazně zasloužl. (Všchn jsou nostel Nobelových cen za studum kvantových jevů.) Ensten (1951, v dopse): "Celých těch padesát let hloubání mě nepřvedlo blíže k odpověd na otázku, co to jsou světelná kvanta." Feynman (1967, O povaze fyzkálních zákonů): "Byly doby, kdy novny tvrdly, že teor relatvty rozumí jen dvanáct ldí. Nemyslím, že by to byla někdy pravda. Naprot tomu se dá, myslím, kldně říc, že nkdo nerozumí kvantové mechance." Wenberg (1993, Snění o fnální teor): "Přznám se k určté sklíčenost z toho, že jsem celý žvot pracoval v teoretckém rámc, kterému nkdo zcela nerozumí." 4. Hlavním rysy kvantové fyzky s nmž se těžko smřujeme jsou as tyto tř: a) Jednotlvé událost (vlastně "výsledky měření," třeba cvaknutí regstračního zařízení) jsou zcela náhodné. Můžeme stanovt pravděpodobnost této událost (tj. pravděpodobnost určtého výsledku měření), samotné událost však nelze přpsat příčnu, která k ní jednoznačně vedla. Nejde o naš neznalost okolností č detalů, jako tomu bývá př pravděpodobnostním popsu jevů v klascké fyzce. (To ovšem neznamená, že nejsou stuace, kdy výsledek lze, v kvantové fyzce, předpovědět s jstotou, tj. s pravděpodobností rovnou jedné.) b) Přesné výsledky měření určtých (tzv. nekompatblních, nekomutujících) velčn se vzájemně vylučují a vedou k nerovnostem typu Hesenbergových relací mez polohou x a hybností p: x p ħ/. Malá hodnota Planckovy konstanty ħ = Js je charakterstckou mírou kvantového světa. Hesenbergovy relace odpovídají obvyklé představě komplementarty vzájemně se vylučujícího doplňujícího částcového a vlnového popsu kvantových dějů. c) Dva podsystémy původně jednoho systému mohou být navzájem na dálku korelovány. Jejch stavy jsou zapleteny (entanglovány) a měření provedené na jednom z nch mění na dálku okamžtě stav toho druhého. Máme co čnt s jakous nelokálností přírodního dění. 5. Nejznámějším, ale výstžným a typckým příkladem a lustrací vlastností kvantových jevů je tzv. nterference ze dvou štěrbn. Ta je známa pro světelné vlnění po více než 00 let a byla vždy chápána jako doklad vlnových vlastností světla. Podobně jako světlo (jehož korpuskulární aspekty jsou známy teprve 100 let) nterferenc vykazují svazky elektronů a jných částc (neutronů, atomů...).

3 V obr. 1 přchází svazek částc zleva na přepážku se dvěma štěrbnam 1 a. Rozptýlené částce dopadají poté na stínítko S. Každá částce (stejně jako u světla každý jednotlvý foton) je regstrována (lokalzována) na zcela určtém místě stínítka. Rozložení počtu částc dopadajících do jednotlvých míst je dáno křvkam I 1, I a I. Je-l otevřen tolko otvor 1 (tzn. otvor je zakryt), dopadají částce podle křvky I 1. Je-l otvor 1 zakryt a je otevřena jen štěrbna, dopadají částce podle čáry I. Jsou-l otevřeny štěrbny obě, je četnost rozložení dopadů dána křvkou I. Protože ( I I 1 + I ) nemůžeme prostě říc, že každá částce prošla právě jedním z obou otvorů (buď otvorem 1 nebo otvorem ). Každá přcházející částce tedy jaks "ví" jak se zachovat v daném případě, ví zda je otevřena štěrbna 1, nebo obě současně. Jakoby procházela oběma štěrbnam. Pokud bychom se pokoušel upravt experment nějak tak, abychom mohl zjšťovat, kterou štěrbnou částce procházela, nterference zmzí a bude platt I = I 1 + I [4]. Bude to ovšem už jný experment. Jak se srovnat s tak podvným chováním elektronů? Jen tak, že elektrony nejsou prostě malé záporně nabté kulčky klasckého typu. Elektrony jsou objekty, které nám malé kulčky často přpomínají a můžeme s touto představou mnohdy dobře vystačt (třeba u pohybu elektronů v obrazovce oscloskopu). Ale je to představa jen přblžná, pro nás názorná, ale často zavádějící. Trajektore elektronů v atomech, jak je známe z názorných náčrtů atomů, jsou opravdu jen schematckým znázorněním. Elektrony v atomech ve skutečnost opravdové dráhy prostě nemají. 6. Páteří kvantové mechanky je specfcký matematcký aparát zformovaný ve druhé polovně 0. let 0. století. Seznam autorů tenkrát vytvořené nové teore (často tehdy nazývané vlnová mechanka) zahrnuje jména de Brogle, Schrödnger, Hesenberg, Born, Drac, von Neumann a další. K pojetí toho, jak teor rozumět a jak j chápat, významně přspěl N. Bohr a většnu standardních učebnc na dlouhá desetletí ovlvnla tzv. kodaňská nterpretace. Pokusme se pro nefyzky alespoň naznačt základní rysy této teore. Nelze ovšem očekávat, že čtenář může a bude rozumět, jde jen o vytvoření představy a o zdůraznění základních aspektů teore a příslušné matematcké struktury. Vše je mnohem složtější a obsáhlejší. O matematcké rgoróznost nemůže být v našem náčrtu an řeč. Stavům kvantového systému odpovídají (normované, tj. jednotkové) vektory jako elementy tzv. Hlbertova prostoru stavů. Tyto elementy mají obvykle podobu komplexních funkcí. Vžté je označování řeckým písmeny, nejčastěj ψ. Pod vnějším energetckým vlvy se tento stav, tzn. tato funkce ψ( r, t ), determnstcky vyvíjí s časem podle tzv. časové Schrödngerovy rovnce. Klascké fyzkální velčně, kterou na systému (jímž teď máme na mysl částc v slovém pol, třeba elektron v atomu) můžeme měřt (např. polohu, složky hybnost č momentu hybnost, energ apod.), přísluší matematcký objekt zvaný ( Hermtovský) operátor. Ten převádí danou funkc obecně na jnou funkc např. tím, že obsahuje její dervování apod. Každému operátoru přísluší tzv. spektrum jeho vlastních hodnot, tj. posloupnost reálných čísel a, =1,,3,... Jako lustrac s představme třeba spektrum přípustných hodnot energe vodíkového atomu E, =1,,3,... které známe jž ze střední školy. Jnou velkost energe než některou z těchto hodnot př měření získat nemůžeme. 7. Mějme systém ve stavu ψ. Měříme velčnu Â. Stav ψ můžeme chápat jako superpozc stavů ψ, =1,,..., jenž odpovídají jednotlvým možným výsledkům měření a (stavy odpovídají vektorům v Hlbertově prostoru)

4 = ψ c ψ (1) Známe-l výsledek měření, kupříkladu a, musíme k novým předpovědím pravděpodobností možných výsledků jakýchkol dalších měření používat jž novou stavovou funkc ψ, která přísluší k této naměřené hodnotě a. Vz. obr. V aktu měření se mění stav systému. Nemění se ale postupnou evolucí, nýbrž skokem ψ ψ. Této náhlé změně stavové funkce se říká obvykle kolaps nebo redukce. Nelze měřt nepozorovaně, bez jakéhokolv ovlvnění, jako v klascké fyzce. Měření samo je nepochybně fyzkálním procesem daným nterakcí systému s měřícím přístrojem a mělo by tedy podléhat evolučnímu procesu popsaném časovou Schrödngerovou rovncí zachycující nterakc systému a měřícího přístroje. V kodaňské nterpretac tento tzv. R proces kontrastuje s evolučním U procesem. Vz např. [5]. Obvykle se uchylujeme k odkazu na tzv. proces dekoherence v důsledku ohromného počtu stupňů volnost makroskopckého přístroje a okolního světa. 8. Měříme-l po sobě dvě různé velčny, mnoho záleží na tom, v jakém vztahu vůč sobě tyto velčny jsou a zda jejch operátory Â a Bˆ v součnu komutují (tj. Â Bˆ = Bˆ Â ). Pak př měření nezáleží na pořadí a měření se vzájemně neovlvňují. Jestlže jejch operátory spolu nekomutují ( Â Bˆ Bˆ Â ), nelze tyto dvě velčny měřt současně. To je případ Hesenbergových relací neurčtost mez polohou a hybností částce. Použté makroskopcké přístroje neumožňují současná měření a přvádějí nás k uplatnění představy částce (př měření místa) nebo představy vlny (př měření hybnost). Hesenbergovy relace neurčtost bývají obvykle slovně komentovány dvěma odlšným způsoby. Buď tak, že v procesu měření měřená částce má sce určtou polohu a hybnost, je však měřením nekontrolovatelně ovlvněna, přčemž mírou tohoto ovlvnění je Planckova konstanta mnmální akce ħ, nebo tak, že měřenému objektu tyto velčny (poloha a hybnost) vlastně nepřísluší a volbou toho co se měří se teprve konsttuují. 9. Vážné výhrady a subjektvní pocty nespokojenost s kvantovou mechankou, jak se tenkrát zformulovala, vyjádřl velce zřetelně jž r dva z předních tvůrců této nové fyzky. Schrödnger tak učnl svojí představou kočky, jejíž stav je vhodně spjat se stavem radoaktvního atomu a kočka je tak ve stavu superpozce kočky žvé a mrtvé. (U mkroobjektů je takové vyjádření zcela běžné.) Ensten se dvěma spoluautory vyjádřl na základě tzv. EPR paradoxu své přesvědčení, že kvantová teore je neúplná a neodpovídá očekávané představě o vlastnostech fyzkální realty a lokálnost přírodního dění. Je roní hstore, že právě tto dva velcí fyzkové se svojí krtkou mmořádně zasloužl o rozvoj a úspěšné aplkace právě těch rysů, které krtzoval: totž zapletenost stavů a jevů kvantové superpozce ve studích o tzv. kvantové nformac, kterou lze as bez nadsázky označt za téměř ht naší doby v nadějích na kvantové počítání a aplkace kvantové teleportace a kvantové kryptografe. Obě tyto varovné námtky by s zasluhovaly náležté pozornost. Schrödngerova kočka doplněná tzv. Wgnerovým přítelem (přítel měří, ale výsledky nám neoznámí) a EPR paradox, pozděj rozvnutý (a poté expermentálně testovaný) v Bellových nerovnostech, dokládajících nelokálnost kvantových stavů. To by však byl úkol pro obsáhlou stud, do tohoto příspěvku zcela nepřměřený. (Základní poučení o podvnostech kvantových jevů lze

5 hledat v četných popularzačních knhách o moderní fyzce od renomovaných autorů. Seznam z posledních let lze najít kupř. na www stránkách [1].) 10. V dskus mez Bohrem a Enstenem ze 30. let 0. století se větší část fyzkální komunty klonla spíše na stranu Bohrovu a přjímala převládající kodaňské, víceméně operaconalstcké pojetí toho jak kvantovou mechanku přjímat a zacházet s jejím matematckým aparátem. Přesto byly opakovaně čněny systematcké pokusy o jné chápání a jné porozumění. Nejdále rozvedeným přístupem je as tzv. Bohmova mechanka, v níž Davd Bohm navázal na starší de Brogleovu představu tzv. plotní vlny. V Bohmově mechance je sce přjímán klascký polohový vektor částce r(t) a tedy představa o trajektorích částc, je však doplněna pojmem tzv. vedoucího pole, popsaného funkcí Ψ( r, t ), zaváděnou jž ve Schrödngerově rovnc. V oblast nerelatvstcké kvantové mechanky (tj. v stuacích, kde sepětí prostoru a času není přílš podstatné) je tato teore schopna reprodukovat obvyklé výsledky kvantové mechanky. Nenabízí však nadějné perspektvy jak teor rozvíjet do kvantové teore polí, tj. do stuací s proměnným počtem částc, kde částce také vznkají a zankají. 11. Mnohým fyzky formálně přjímaná, avšak dost bzarní je představa tzv. teore mnoha světů. V ní př každém měření a rozkladu stavové funkce na její složky, dochází k rozštěpení světa na všechny v úvahu přpadající alternatvy a počet navzájem nespojených světů tak lavnovtě narůstá. O nterpretacích kvantové mechanky bylo napsáno mnoho článků a řada monografí, vzájemně nesouhlasících nebo alespoň akcentujích jné aspekty teore. Některé pokusy o odlšné formulace se pokoušejí dstancovat se od pojmů jako pozorovatel č pozorovatelná velčna, které se v kodaňském přístupu obvykle vyskytují. Mnozí očekávají, že problémy se vyřeší teprve nalezením kvantové teore gravtace, tj. teprve spojením obou ggantckých vůdčích teorí ve fyzce 0.století: obecné teore relatvty a kvantové teore polí [5]. 1. V současnost nejnadějnější a nejpřesvědčvější jsou as ty přístupy, které radkálně přehodnocují představy, o čem vlastně kvantová teore vypovídá. Na místo starších prmtvních (tj. základních a výchozích) pojmů jako částce, vlna, energe apod. přchází nově pojem nformace. Ostatně, bez ohledu na flozofcké zřetele, nejnovější převratné praktcké aplkace kvantové teore v posledním období jsou nacházeny právě v oblastech kvantové kryptografe, teleportace a kvantového počítání, tj. tam kde kvantová nformace domnuje. A po žvé a rozporné dskuz v časopse Physcs Today v letech a po různých pokusech o nterpretac kvantové mechanky přšel dost razantní až provokující článek Ch. A. Fuchse a A. Perese nazvaný Kvantová mechanka nepotřebuje žádnou nterpretac. Konstatuje, že věda prostě klade ve svých expermentech přírodě otázky a příroda na ně po svém odpovídá. To je vše, co můžeme žádat. 13. Stojí za to lustrovat základní rysy tohoto chápání. Nechť je provedeno několk po sobě následujících měření velčn Â a Bˆ s obecně nekomutujícím operátory. Obr..

6 Jde opravdu jen o lustrac, tedy o obrázek názorně demonstrující určté rysy. Nejde o matematcký výklad. V matematce školený čtenář musí odpustt nepřesnost, nefyzk snad může alespoň tušt, co chceme obrázkem lustrovat. Mějme systém ve stavu daném stavovou funkcí ψ(r). (Chceme-l zdůraznt, že jde o velčny vektorové povahy, píšeme obvykle symbol ψ.) Tato funkce může být zapsána jako superpozce stavů ψ, =1,,... vz (1). (Tak, jako vektor je superpozcí svých složek podle jednotlvých navzájem kolmých os). Pravděpodobnost jednotlvých možných výsledků a, = 1,,... jsou dány čísly p = c c (kde c je komplexně sdružená hodnota k hodnotě c ). Platí ovšem p = 1. (Vektory jsou normované a celková pravděpodobnost je rovna jedné.) Proveďme měření Â. Nechť naměříme výsledek třeba a. To ale znamená, že stav systému je nyní zadán (znormovanou) funkcí ψ. Měřme teď velčnu Bˆ a jako výsledek nechť obdržíme b 4. Stav ψ tedy zkolaboval do stavu ϕ 4. Opakujme měření Â a jako výsledek můžeme opět obdržet kteroukol hodnotu a, = 1,,... Pravděpodobnost výsledků teď počítáme rozvojem funkce ϕ 4 do funkcí ψ, = 1,,... Měřením dostaneme třeba a 1 a systém tím přejde do stavu ψ 1. Atd. Podle výsledků posledního měření se vždy mění stav systému. 14. Z tohoto překvapvého a zarážejícího chování lze jstě přjmout hledsko, že stavová funkce nepatří an tak systému samému, ale spíše naší znalost (naší nformac) o systému. Funkce Ψ je vlastně katalogem předpovědí pravděpodobností pro všechna možná další měření, která na systému povedeme. Tento přístup je dnes hojně přjímán jako základ nterpretací kvantové mechanky. Samozřejmě, ne pro všechny je to uspokojvá a defntvní odpověď na otázku, co je to vlastně fyzkální realta. Realta znamená skutečnost. A skutečnost je o skutcích, ne o přáních č představách. Musíme se smířt s tím, že na mkroskopcké úrovn se struktura světa nechová prostě tak, jak j známe z naší makroskopcké zkušenost. Prmtvním pojmem (tj. pojmem výchozím a základním) je zde pojem nformace, ovšem nformace v kvantové podobě. To nás často jstě nemle překvapuje. 15. Postupně získané nformace se v mkrosvětě prostě obecně neskládají a nekumulují. Mkroobjekty nenesou své charakterstky (své vlastnost, tj. hodnoty určtých velčn) s sebou tak jako předměty kolem nás. Představme s stuac. Máme nové boty. Barva (velčna Â ) je černá (provedené měření), změříme číslo bot (velčna Bˆ ) a obdržíme hodnotu 43 (výsledek měření). Opakujeme měření velčny Â a zjštěná (naměřená) barva bot je hnědá atd. Dvné, že? V mkrosvětě je to ale stuace zcela běžná. Kupř. př postupném měření projekce spnu do dvou různých os x a y (s x = ½ħ, s y = ½ħ, s x = -½ħ, ). Operátory ŝ x a ŝ y ovšem nekomutují. Na takovémto chování funguje řada dnešních technckých vymožeností založených na jevech mkrosvěta. Elektrony se zde takto bláznvě chovají a přnášejí nám tím užtek. Makrosvět se takto ovšem nechová. Makroskopcké velčny jsou defnujícím charakterstkam daného předmětu, které s tyto objekty nosí stále s sebou. Prováděná měření tyto charakterstky jenom zjšťují a konstatují.

7 16. Že podvnostem kvantového světa dobře nerozumíme a neumíme s vše představt? Vždyť ale také sepětí prostoru a času a konstantní rychlost světla s neumíme vlastně představt. Neumíme vypracovat názorný mechancký model éteru, který by této konstantní rychlost odpovídal. Éter bylo třeba opustt a Ensten založl teor jnak. Vyšel z několka expermentálně potvrzených skutečností a ty vzal jako axomy, jako prncpy nové teore. I kvantovou mechanku lze podobně vybudovat [7]. Přjmeme-l některé expermentálně potvrzované skutečnost o tom, co lze a co nelze (kupř. nelze přenášet nformac nadsvětelnou rychlostí, stav objektu nelze klonovat ap.) jako výchozí prncpy, je možné odtud vystavět matematcký aparát takový, jaký v kvantové mechance jž dlouho dobře funguje. Lze vyvodt strukturu Hlbertových vektorových prostorů pro stavy systémů. Vše funguje jak potřebujeme a z kvantové mechanky jž dávno známe. Informace, o které tu je řeč, má povahu takovou, s jakou se střetáváme právě v kvantové mechance. Nechová se kumulatvně, jak jsme zvyklí z makrosvěta. Mkrosvět není prostě zmenšennou světa kolem nás. Neumíme s ho představt. Názorná nterpretace, založená na obrazech každodenní zkušenost, tady selhává. 17. Přesto na makroskopcké úrovn vše souhlasí se vším, co o světě víme, a neodporuje tomu, co dobře známe. Kvantová mechanka nás nevede ke sprtsmu, k ψ polím psychotronků a jným nekonzstentním představám pseudovědců. Symbol ψ je v těchto naukách jen zneužíván pro větší vědeckost těchto nevědeckých výmyslů. Otevřených otázek zůstává před poctvou vědou tak až dost. 18. Kvantové jevy přpouštějí, ba vyžadují spekulace a výhledy o tom jak dál. Velm lákavá k úvahám je kupř. skutečnost, že už ten nejjednodušší Hlbertův prostor se dvěma dmenzem, jakým je např. prostor stavů projekce spnu elektronu do zvoleného směru (s z = ±½ħ), v klascké podobě odpovídá prostoru vektorů ( špek ), k jejchž určení potřebujeme nekonečně velkou nformac. Směr je určen úhly, které jsou dány hodnotam reálných čísel. A reálné číslo odpovídá nformac nekonečně velké. Měřením však můžeme získat jen jednu ze dvou přípustných hodnot, tedy jen nformac velkost jednoho btu. Nechybějí proto úvahy, že nějak tudy, přes nedostupnou nformac, by mohla vést cesta k pochopení povahy žvota a zejména k fenoménu vědomí [8]. 19. Spekulace a hledání nových cest mohou mít velce odlšnou hodnotu. Mohou to být úvahy serózní a odpovědné, vycházející z toho, co o kvantových jevech víme a co je vědecky potvrzováno, kupř. [5, 7, 8]. Mohou to být ale spekulace blábolvé, vycházející z neschopnost pochopt a z nechut snažt se pochopt. Takového druhu je pavěda a lacné fantazírování. 0. Myslím, že tu správnou cestu musíme hledat s plným respektováním výsledků fyzky (které ve svých mkroelektronckých zařízeních jž běžně a blahobytně využíváme), se znalostí matematckých metod (které fungují tam, kde naše představvost jž selhává) a také s přměřeným flosofckým přístupem a nadhledem []. Otázka všeobecně přjaté nterpretace kvantové fyzky je problém velce závažný nejen pro fyzku, ale pro celou přírodovědu a ldské poznání.

8 Možná, že je to ta nejtěžší a nejzávažnější otázka z hrančních oblastí mez fyzkou a flosofí vůbec. Lteratura : [1] [] Jelen J., O hodnotách a poselství vědy, sborník ze semnáře Raconalta, věda a flosofe, Ed. J. Nosek, Flosofa 006 [3] Jelen J., Světový rok fyzky jako uznání a hold fyzce, Čes. čas. fyz. 55 (005), s. 634 [4] Feymanovy přednášky z fyzky 3/3, Fragment, Praha 00 [5] Penrose R., Makrosvět, mkrosvět a ldská mysl, Mladá fronta, Praha 1996 [6] Fuchs Ch. A., Peres A., Phys. Today, March 000, s. 70 [7] Bub J., Found. Phys. 35, 541 (005) [8] Auletta G., Found. Phys. 35, 781 (005)